Úvodní etapa důchodové reformy skončila prvním červencovým dnem pro její propagátory nepříjemným fiaskem, když možnosti dobrovolně „odklonit“ část svých odvodů sociálního pojištění na individuální účet a přisypat k tomu dvě procenta hrubé mzdy nevyužilo ani sto tisíc lidí.
Druhý pilíř není a nikdy nebude pro každého, to je třeba na rovinu říct. Pro většinu populace je při svých současných parametrech nepodstatným, a proto také zbytečným rizikem. Je tedy asi i dobře, že je vstup do druhého pilíře zatím dobrovolný. Proč ale reformě neuvěřili lidé, kterým se, řečeno čistě matematicky, slušně vyplatí? Proč může podobný systém kapitalizačního pilíře fungovat v ostatním civilizovaném světě – ve Švédsku, v Austrálii nebo třeba na Slovensku, byť s jinými parametry?
Další produkt do řady
Myslím si, že většina lidí z toho zhruba půl milionu, kterému by nový pilíř mohl skutečně v budoucnu pomoci, jeho princip vůbec nepochopila. Brala jej prostě jako další finanční produkt do série ke všem těm „životkám“, „penzijkům“ a „stavebkům“. Navíc jako produkt, jehož osud je politicky nejistý. Podle vlastních zkušeností vím, že nejčastějším argumentem střední třídy proti vstupu do druhého pilíře bylo konstatování, že na stáří se zabezpečuje už jinak a dostatečně a že jim to za riziko budoucího zrušení celého pilíře vlastně nestojí. Přitom přesně pro tyto lidi je druhý pilíř jako další možnost diverzifikace důchodových prostředků nejvhodnější. Doporučovat naopak druhý pilíř někomu, kdo se na stáří nezabezpečuje vůbec, je při jeho nízké likviditě nezodpovědný hazard.
Nejtěžší produkt
Minulá vláda reformu sice moc chtěla, ale neodpracovala si ji a ani nezaplatila nikomu, aby ji odpracoval za ni. Kanystry benzinu v reklamě byly jen zoufalou tečkou. Vláda nepochopila, že nestačí zaplatit distributorům 850 korun za smlouvu. Důchodová reforma totiž není jen otázkou jednoho nového produktu v portfoliu.
Spočívá především v novém pojetí spoření na důchod, jež někomu bude vyhovovat a někomu ne, které je ale potřeba pořádně vysvětlit. Z tohoto pohledu je to pro finanční zprostředkovatele historicky nejtěžší finanční produkt. Těžký je i v tom, že nechtějí nést reputační riziko za politická rozhodnutí. Dají nám politické reprezentace i do budoucna záruku, že tato svoboda a možnost volby důchodové cesty bude zachována? Nedají. Tato záruka chybí, a tak druhý pilíř téměř nikdo aktivně nenabízel.
Ústavní soud již dříve svým nálezem přikázal všem budoucím vládám, aby se ve výši důchodu více odrážela jeho zásluhovost. Až hysterické výstupy politické opozice proti dobrovolnému vstupu do druhého pilíře během uplynulých měsíců byly proto zarážející. I levice bude muset při budoucím vládnutí brát v potaz, že člověk, který bral celý život dvojnásobek průměrného příjmu, nesmí mít důchod téměř stejný jako ten, kdo nedosáhl ani na průměr.
Odsouzeno k neúspěchu
Nechat půl milionu příjmově lépe postavených vstoupit do druhého pilíře bez strašení jeho zrušením by i pro levici mohlo být elegantním řešením. Pořád však má šanci změnit svou rétoriku, připustit možnost volby mezi více důchodovými cestami a druhý pilíř nechat, byť i bez jakékoli další podpory, žít.
Pokud se tak nestane, budou jakékoli další pokusy o oživení druhého pilíře či o jeho parametrické změny, jako byl ten poslední z pera exministra financí a poslance Miroslava Kalouska, odsouzené k podobnému neúspěchu jako pokus první.
Autor působí jako investiční poradce ve společnosti KZ Finance
Čtěte také:
