Profesí je novinářka, ale často si připadá jako detektiv. Takový pocit měla Marie Valášková i tehdy, když odhalila nesrovnalosti ve financování loňských voleb sociálních demokratů. Strana totiž pravděpodobně pořídila kampaň s velkou slevou, odmítá to však přiznat.
Foto: HN/Jan Schejbal
Jak těžké bylo v tomto případě dostat se k informacím?
Bylo to hodně složité. Téměř nikdo z vrcholných politiků sociální demokracie nebyl ochoten poskytovat informace, které by nám pomohly nahlédnout do složitého mechanismu, jímž financování politických kampaní vždy je. Proto jsme spolu s kolegou využívali znepřátelených táborů uvnitř strany a pracně se snažili přesvědčit jedny, aby nám poskytli materiály. Ti pak naštvali ty druhé, kteří nám zase řekli něco dalšího.
Jak pro vás celá kauza začala a jak se následně vyvíjela?
Na začátku šlo o pátrání v otevřených zdrojích. Dostali jsme informaci o tom, kolik sociální demokraté oficiálně přiznali jako výdaje na předvolební kampaň. Pak došlo na schůzky, kdy jsme si pracně nechávali vysvětlovat systém fungování mediálního trhu. Je to poměrně složitá věc a jednotliví aktéři příběhu se nás několikrát snažili nachytat na tom, že fungování mediálního trhu nerozumíme. Pak přišlo na řadu pátrání a obvolávání největších hráčů na trhu, kteří nám dokázali vyčíslit, kolik za jednotlivé služby mohla strana zaplatit. Bylo nutné dopočítat, jestli ČSSD účty sedí, jestli jsou ceny standardní, případně jak velké slevy museli dostávat.
Takže zdaleka nešlo o politickou otevřenost, kterou politici deklarují vždy před volbami?
V žádném případě. Politici nám nechtěli dát vůbec nic. Oficiální cestou, tedy dotazováním představitelů strany, jsme nedostali v zásadě vůbec žádnou informaci.
Co považujete za svůj dosavadní největší úlovek?
Nebyl to paradoxně výsledek tvrdé detektivní práce, ale také to souvisí s financováním stran. Byl to případ pražského zastupitele ČSSD Miroslava Pocheho, který se přiznal k tomu, že skrytě financuje svou stranu a nevykazuje to oficiálně jako sponzorské dary. To bylo velmi milé. Výjimečně jsme nemuseli pátrat, ale někdo se nám k porušení pravidel přiznal sám, aniž bychom naléhali.
Co rozhoduje o tom, že právě vy se k údajům dostanete, a ostatní novináři ne?
Často hraje roli vytrvalost. Spousta lidí to na začátku vzdá, když zjistí, že je složité dostat se k informacím. Někdy se nechají příliš snadno odradit, pokud jim někdo oponuje. Jindy hraje roli právě otázka složitosti tématu. Tomu není možné podlehnout. My jsme takto nedávno z výročních zpráv dopočítávali, kolik dostávají pražští zastupitelé peněz z městských společností. Naše počty nebyly přesné, ale posunuly nás dál. Donutily politiky, aby se sami přiznali.
Učí se politici z chyb, které dělají a na něž vy poukážete?
Já doufám, že si politici budou dávat pozor na své jednání. Paradoxem by bylo, kdyby odhalení napříště vyvolalo sofistikovanější způsoby chování, tak abychom na ně nepřišli. To by bylo smutné. Každopádně ideály o tom, že kampaně začnou být transparentní, si nedělám.
Nepřipadá vám vaše práce, tedy odhalování politických prohřešků, jako boj s větrnými mlýny?
Takový pocit mám často. Zejména v momentě, kdy zjistím, že odhalení nepravostí v zásadě nic nezmění. Ani sociální demokraté, kteří byli jedni z posledních, o nichž jsem psala, pravděpodobně nikdy nepřijdou a nepřiznají, že v účtech mají chyby. Neřeknou, ano, my jsme slevy dostali tak vysoké, protože jsme za to slíbili protislužbu.
Jak se u nás mění politická kultura?
Mám pocit, že za dobu, co politickou scénu sleduji, je ta situace stále horší. Jednotliví aktéři jsou stále otrlejší. Kauzy, které vyplouvají na povrch, jsou často skandální, ale s politiky prakticky nic neudělají. Všichni se otřepou a jedou dál. Je smutné sledovat, jak to veřejnost už vůbec nezajímá. Je to logické. Všichni jsou už z toho otrávení.
