Osmasedmdesátiletý americký finančník s německým pasem, jenž působí především v Asii, měl v Praze perný den. Sotva přiletěl z Hongkongu, přednášel v pražském Rudolfinu na konferenci Invest with the best. Na pomenším muži ve fialovém obleku s kravatou a kapesníčkem vyvedenými v jasné tyrkysové barvě však nebyla znát únava.
Co vás přivedlo ke specializaci na rozvíjející se trhy?
Zamiloval jsem si Asii, když jsem dokončoval školu. Dostal jsem stipendium v Japonsku a tu zemi jsem si zamiloval. Když jsem dodělal doktorát, řekl jsem si, že Asie je to pravé. Získal jsem práci v Japonsku, pak v Thajsku, v Koreji a nakonec v Hongkongu. Založil jsem si vlastní poradenskou firmu a začal se zajímat o burzu. Později jsem pracoval pro jednu burzovní firmu a dostal od ní nabídku, abych otevřel novou pobočku na Tchaj-wanu; to jsem udělal a strávil tam rok. Pak chtěli, abych převzal vedení investiční společnosti, prvního podílového fondu, který kdy na Tchaj-wanu byl. To byl další rok, ale tou dobou už jsem měl nabídku od Johna Templetona, abych spravoval jeho první fond pro rozvíjející se trhy, tehdy ještě sídlil v New Yorku.
S jakými částkami tehdy fond operoval?
Když jsem nabídku přijal, získali jsme nejdřív sto milionů dolarů; od té doby náš byznys pořád roste. Zlomový byl rok 1993, kdy Templetonovu společnost převzala firma Franklin Resources. Tehdy to začalo ve velkém, protože Franklin má obrovsky silný prodejní aparát. Z počátečních sto milionů v roce 1987 se tak postupně stalo dnešních 48 miliard dolarů. Začali jsme pobočkou v Hongkongu, dneska jich máme po světě osmnáct. Urazili jsme obrovský kus cesty, ačkoli samozřejmě nejsme jediní; jiným se také daří.
Přitahovalo vás riziko, když jste se pouštěl do úplně neznámého byznysu?
Šel jsem do toho, ačkoli jsem si do té doby na Tchaj-wanu žil jako císař. Víte, když jste na Tchaj-wanu šéfem firmy, tak sedíte v křesle, přinesou vám čínské razítko, vy s ním něco orazítkujete a jdete na oběd (směje se). Takže když jsem dostal nabídku otevřít tuhle novou frontu, trochu jsem váhal. Ale se zakládáním firmy už jsem tam zkušenost měl, stejně jako jsem měl chuť poznat jiné části světa.
Co byly emerging markets tehdy a dnes?
Tehdy pro nás neexistovala žádná východní Evropa, nebyla žádná Čína ani Rusko, Indie jakžtakž; když jsme začali, bylo na světě jenom pět trhů, na kterých jsme mohli investovat.
Měli jsme Filipíny, Singapur, Malajsii, Thajsko a Mexiko. To bylo všechno. Musíte si uvědomit, že v té době měla většina zemí velmi pevně v rukou kontrolu nad trhem se svou měnou. Vlády většinou zahraniční investice nijak nepodporovaly, naopak. Pamatujete pakt Andského společenství národů? To byla smlouva přímo vytvořená jako hráz proti zahraničním investicím, zejména americkým.
Tam nebylo divu, když jediná banánová firma byla tak bohatá a mocná, že dokázala ovládat celé země… Prostě v těch letech bylo v zemích dnešních rozvíjejících se trhů spousta nacionalistických emocí, ať už jste přijeli do Latinské Ameriky, Indie, nebo Indonésie. Ty země reagovaly na období kolonialismu a na špatnou zkušenost, kterou s ním měly.
Od té doby uběhlo čtvrt století. Jak se mezitím rozvíjející se trhy proměnily? A změnily se stejně i trhy rozvinuté?
Když jsme začínali, Portugalsko a Řecko patřily k rozkvétajícím trhům. Naopak k nim nepatřily země Blízkého východu, protože nikdo nevěděl, jak je zařadit: podle příjmu na hlavu to byly bohaté země, ale ten příjem byl velice nerovnoměrně distribuován, takže se tehdy rozhodli prostě je vynechat. Dnes je to jiné, Jižní Korea dneska nechce být klasifikována jako rozvíjející se trh. Já jsem studoval rozvoj a v té době si ekonomové lámali hlavu nad tím, proč chudé země ekonomicky nerostou. Jeden říkal, postavte ocelárnu, druhý, aby stavěli železnici. Jeden můj profesor to přirovnával k výchově dětí – říkal, že růst na Západě plyne z protestantské etiky a z ní vycházející pracovní morálky. Až pak někoho napadlo, že je třeba otevřít trhy, vytvořit tržní ekonomiku. A to se v mnoha případech povedlo.
Banky, které byly předtím tak velké, že nesměly padnout, jsou dnes ještě větší – to je bláznivé.
I rozvinuté trhy ale mají své nedostatky. Před dvěma týdny jste například doporučoval investorům nekupovat na NYSE akcie čínské firmy Alibaba, protože by se tím dostali do nevýhodné pozice.
Ano, Alibaba je strukturovaná tak, že malý akcionář nemá dohromady žádnou ochranu – a kdyby se chtěl soudit, musel by to udělat v Číně, což je skoro nemožné. Ale nejde o to, že Alibaba je špatně zorganizovaná. Jde o to, že jí kvůli tomu burza v Hongkongu zamítla možnost vstupu, kdežto v New Yorku to nevadilo, tam ji přijali. Tak mi tedy řekněte, která země z těch dvou je víc rozvinutá.
Je to tak, že v New Yorku jsou tak hladoví, že berou jakékoli peníze a udělají pro ně cokoli?
Ano, je to tak. Berou všechno.
Do jakého světla to staví pokus o pokrizovou finančnickou reformu v USA?
To je ten problém. Američané se z krize nepoučili a žádnou skutečnou reformu neprovedli; neudělali, co bylo třeba. Když se přitom na poslední krizi podíváte, je to docela jasné: krize přišla poté, co byl zrušen Glassův a Steagallův zákon (o regulaci finančnictví z roku 1933, především o oddělení investičního a komerčního bankovnictví). Bezprostředním viníkem pak byl samozřejmě finančnický produkt známý jako credit default swaps (CDS).
Ale to je jen technická záležitost. Za ní stojí postoj „když se riziko rozdělí, zároveň se celkově zmenší“. To zní podobně jako reálný socialismus: když se prodělá, zaplatí to někdo jiný. Jen jednou to má být stát, kdežto podruhé AIG.
Přesně. Když vznikne problém, někdo jiný to vyřeší za mě, není to moje odpovědnost. Proto, když budu mluvit o Spojených státech, je třeba provést tři zásadní reformy: zaprvé musejí být omezeny příspěvky politickým kampaním. Kongres naneštěstí nedávno ta omezení ještě uvolnil. Zadruhé je třeba, aby prezident měl možnost vetovat jen část zákona. Zatřetí je třeba změnit pravidla, podle nichž se podávají hromadné žaloby. Právníci jsou dneska jako utržení ze řetězu. Tyhle tři věci by přinesly hodně změn. Ale především je nutné zařídit, aby banky nesly odpovědnost za svoje činy.
Jak se ale taková věc zařídí?
Dám příklad – Řecko. Kdo půjčoval Řekům? Německé banky. Proč? Když je úvěr denominovaný v eurech, znamená to snad, že je kvůli tomu bezpečný? To je ze strany bank lajdáctví a ty banky za to mají nést odpovědnost, ne lidé v Řecku. Měli nechat banky zbankrotovat, měl je převzít stát, špatné dluhy odepsat a banky restrukturalizovat. Ale takhle to dopadlo jako v Americe: bylo velice nefér nechat ty dluhy zaplatit veřejnost.
Takže když se dnes všichni Evropané do budoucna zavázali platit za špatná rozhodnutí německých bank, dá se říct, že euro je čímsi jako čtvrtou říší?
(směje se) Euro je určitě úžasný experiment a vůbec skvělá věc – ale je naprostá pravda, že tihle lidé, především bankéři, jej zneužili. Napálíme Řekům vysoké sazby, a když se něco zlého stane, zaplatí nám to stát. To přece nejde.
Zpět tedy k otázce, jak na banky. Čteme sice o miliardových pokutách, které musejí v USA platit, ale pravidla, která ke krizi vedla, zůstala v podstatě stejná.
Ta pravidla zůstala stejná. Je to ironie. Ty banky, které byly předtím tak velké, že nesměly padnout, jsou dnes ještě větší – to je bláznivé.
Do Venezuely bych dnes nešel, ani Argentina nevypadá nijak dobře. Kazachstán také ovládá jedna velká rodina – ale možnosti jsou i tam.
Co s tím lze provést?
Četl jste Kulturu korupce?
Nečetl, ale žiju v ní.
(směje se) Je to kniha o Obamovi – ale mohla by být o komkoli jiném – od Michelle Malkinové o všech možných způsobech, které systém vlády korumpují. Tak to je.
Je tohle jedním z důvodů, pro které jste se rozhodl zříci se amerického občanství?
Léta jsem žil mimo Spojené státy, bylo by nesmyslné, abych měl americké občanství. Protože Američané na rozdíl od občanů většiny jiných zemí platí v USA daně bez ohledu na to, kde žijí. Často u mě docházelo i ke dvojímu zdanění. Tak to bylo, když jsem bydlel v Hongkongu, platil jsem daně v obou zemích. Považoval jsem to za nefér. A německý pas mám, protože můj otec byl Němec. I tady v hotelu jako by to věděli – když jsem se chtěl přihlásit jako Mobius, počítač to jméno neznal, poznal mě, až když jsem napsal Moebius…
Jak podle vás dopadne současný konflikt Západu s Ruskem? Obvykle jste vůči Rusku optimistický, trvá to i dnes?
Sankce už Rusy bolí dnes. Nejdůležitější ruský sektor, ropa a plyn, nutně potřebuje investice a technologie, a když teď z Ruska odchází Exxon, je to rozhodně pro Rusy špatná zpráva. Plus pochopitelně zpomalil zahraniční obchod, což je další velká nepříjemnost. Myslím, že Rusové a Evropané budou muset dospět – a dospějí – k nějakému uspořádání, k nějaké dohodě. Jedna z výborných věcí na Evropanech je, že umějí vyjednávat. V Evropské unii je osmadvacet zemí a dokážou spolu vycházet pomocí vyjednávání. Umějí to a vědí, jak se s Ruskem dohodnout. Jediný problém jsou Britové a Američané, kteří ještě pořád vedou studenou válku. Ale dnes, když se Američané musejí více starat o Čínu a Blízký východ, si myslím, že Evropané budou schopni se s Putinem na něčem dohodnout.
Podle vás tedy Putin ustoupí?
Nemyslím, že by Putin chtěl Ukrajinu skutečně ovládnout. Nestálo by mu to za to. Už jenom z Krymu ho musí bolet hlava.
Ekonomicky ano, ale zájem Ruska a osobní zájem Putinův se nemusejí krýt. K udržení popularity mu může přijít vhod jakákoli eskalace.
Emoce roli rozhodně hrají. Jeden z mých poradců na Rusko, Gennadij, o sobě říká: „Já nejsem z Ukrajiny, já jsem z Krymu!“ To o něčem svědčí. Ale i Putina už sankce bolí a bude muset být opatrný.
Mluvil jste o evropské schopnosti vyjednávat. Ale v případě ruského plynu se to zatím nepotvrdilo – projekt Nabucco, který by řešil problém závislosti na ruském plynu, leží už skoro čtvrt století v eurošuplíku.
To je pravda. Co se plynu týče, byl jsem právě na konferenci v Hongkongu, kde zástupci Gazpromu tvrdili, že jejich prodeje do Evropy za letošní rok nejenže neklesají, nýbrž dokonce stoupají. Nevím, jak je to možné, ale je třeba mít na paměti, že ruské ropné a plynařské firmy už dávno nejsou jen ruské, nýbrž globální. Ne každý si to uvědomuje. Nedávno jsem byl v USA za bratrem, který bydlí na Long Islandu. Vidím na dálnici pumpu Lukoilu a povídám bratrovi, hele, tady je ruská pumpa. „Cože? Rusové jsou tady?“ vykřikl. Takhle to chodí.
Přesto si myslíte, že se konflikt vyřeší dohodou?
Američané se musejí dohodnout s Rusy i Evropany, protože hlavní hrozby budou přicházet z Blízkého východu a především z obrovsky mocné Číny. Takové síle nemohou Američané tvořit protiváhu sami.
Když je řeč o čínském vzestupu – ví se o vás, že jste optimista nejen ohledně Asie, nýbrž i Afriky a Ruska. Myslíte si, že země bohaté na zdroje, ale s chronicky nízkou vzdělaností, mizernou organizací a prakticky bez pracovní morálky mají stejné šance jako Asiaté zvyklí rychle se učit a tvrdě pracovat?
Já bych neříkal nízká vzdělanost… To je to, čím je fantastický internet. Vědomosti se šíří rychlostí světla. A lidé v Africe se rychle učí, jsou jako houba.
Ovládat kalašnikov se naučili rychle, ale pracovat?
Byl jsem se tuhle v Keni projet na kole po pobřeží. A vidím, jak chlapík vysekává z tlustého kmene něco malou jednoduchou sekerkou, krásné umělecké dílo to bylo. O kousek dál někdo jiný vykopával v tom strašném vedru ze země cihly z tvrdého jílu a tak dále. Není to tak, že by ti lidé neuměli pracovat, jen potřebují lepší organizaci. A tu jim dají Číňané, budou tam zakládat velká výrobní střediska, jen počkejte. Jistě, nebude to přes noc. Ale třeba Etiopie už dnes vyváží oblečení ve velkém – a čerstvé květiny, k čemuž jí pomáhá výhodná časová zóna. A v Keni dokonce existuje firma, která vyrábí automobily. Víte, jak se jmenují? Mobius (směje se). Takový malý džíp jménem Mobius.
To je pak jasné, že jste optimista i stran Afriky. Ale jste optimista vlastně všude, kam se podíváte – je to vůbec realistické? Mohou všechny trhy jít nahoru?
Pravda, není moc trhů, od kterých bych dával ruce pryč. Dvě věci jsou v tom směru zásadní: zaprvé kontrola valutového trhu, kvůli které se vám může stát, že nemůžete své peníze stáhnout, když to potřebujete. Zadruhé zestátňování podniků. Kvůli tomu bych dnes asi nešel do Venezuely; ani Argentina nevypadá nijak dobře. Nebo Kazachstán ovládá jedna velká rodina hodně uzavřeně – ale možnosti jsou i tam.
| Yul Brynner z Wall Street |
|---|
| Joseph Bernhard Mark Mobius (78) je manažerem fondů orientovaných na rozvíjející se trhy ve společnosti Franklin Templeton Investments. Kolegové z branže mu žertem přezdívají Světoběžník, Krysař rozvíjejících se trhů nebo pro jeho vizáž – už desítky let příznačně holou hlavu a neproniknutelný výraz – Yul Brynner z Wall Street. Když však přijde řeč na peníze, jdou žerty stranou. A na peníze přijde obvykle řeč brzy, protože sobě i jiným jich umí vydělat požehnaně. |
| Mark Mobius je výkonným předsedou představenstva investiční firmy Franklin Templeton Investments. Působí v ní už od roku 1987 a dnes přímo velí celému jejímu týmu analytiků rozvíjejících se trhů a firemním pobočkám v osmnácti zemích. Svěřit mu peníze není špatný nápad: od roku 2000 vydělal svým klientům celkově 182 procent jejich vkladů. |
Čtěte také:
Bankéři Goldman Sachs vybrali akciové trháky
