Když americký prezident George Bush rozhodoval o zavedení cel na ochranu domácího trhu oceli, musel vědět, že zbytek světa zahrozí Spojeným státům obchodní válkou. Poté, co jednání s nejvýznamnějšími světovými producenty na půdě OECD o likvidaci nadbytečných kapacit skončila na půli cesty, obdržela americká vláda mnoho varování z Evropy i Asie dlouho před tím, než učinila ohlášený, očekávaný i obávaný krok. Zatímco varování se postupně naplňují, není vůbec jasné, zda se naplní také účel kontroverzního rozhodnutí.
Američané se snaží vysvětlovat, že nechtějí omezovat svobodu obchodu, nýbrž pouze dočasným opatřením na příští tři roky pomoci domácím hutím při nutné restrukturalizaci. Málokterý z expertů pochybuje, že ji potřebují. Velké integrované hutní podniky v USA totiž zjevně zaspaly vlnu technologických modernizací ze 70. a 80. let minulého století.
Thomas Usher, šéf koncernu U. S. Steel, dnes požaduje od vlády kromě ochranných cel (původně v sazbě 40 procent) také dvanáct miliard dolarů na dávky pro penzionované hutní zaměstnance, k nimž jsou ocelárny zavázány odborářskými smlouvami. Chce rovněž odstranit antitrustová omezení, což by U. S. Steel a dalším konglomerátům umožnilo převzít téměř zadarmo slabší podniky a vytvořit monopol.
Ocelářští lobbisté poukazují na historickou evropskou praxi, kdy hutní firmy (mnohdy státní) dostávaly masivní dotace právě na to, aby se modernizovaly a restrukturalizovaly. V Evropě bylo tou dobou ocelářství každodenním tématem politickým, sociálním i legislativním. Celkovou částku podpory odvětví z veřejných rozpočtů evropských států za uplynulých 50 let americká vláda odhaduje na 50 miliard dolarů (v průměru 181 miliard korun ročně).
Ovšem ani Evropané nebyli důslední, jak dokládají cyklické krize z nadvýroby oceli v 90. letech. Toho jsou si evropské země konec konců vědomy, a proto přistoupily v loňském roce a v počátku roku letošního na jednání o dobrovolném omezování výrobních kapacit. Nadále budou vlády těchto zemí subvencovat pouze útlumové aktivity, přesněji sociální dopady útlumu.
Tím vytvořily novou „normu“, vedle které je současný americký plán pomoci nejen politicky zastaralý, ale také zřejmě ekonomicky neúčinný. Odborník Světové obchodní organizace na cla Ben Goodrich tvrdí, že nejrůznější ochrany trhu použité od roku 1968 v USA měly na hutní průmysl prakticky nulový účinek, zato spotřebitele oceli přišly na 120 miliard dolarů. „Kdyby ochrana trhu byla schopná podpořit prosperitu průmyslu, fungovalo by dnes americké ocelářství velmi dobře,“ prohlásil Goodriche.
