Proč Moskva zůstala pro jednou zticha, když jejího koně v Jerevanu zastavily pouliční protesty.
Jedno nelze Nikolu Pašinjanovi upřít: smysl pro dramatickou gradaci událostí mu nechybí. Třiačtyřicetiletý arménský novinář a dnes už premiér se prakticky sám postaral o vznik největšího - a dost možná nejúspěšnějšího - lidového hnutí své země, co paměť sahá. Mistrným způsobem ve své osobě koncentroval široce sdílené antipatie vůči odstupujícímu prezidentovi Serži Sargsjanovi.
Prezident, jemuž 9. dubna vypršelo druhé funkční období, si zjevně vzal za příklad Vladimira Putina. Nechal svoji Republikánskou stranu, aby v parlamentu prosadila převod klíčových oblastí prezidentských pravomocí na funkci předsedy vlády. Podle plánu jej měl parlament do funkce zvolit a Sargsjan měl v klidu vládnout dál.
Protest na 120 kilometrů
Jenže plán nepočítal s Pašinjanovým charismatem. Když 31. března vycházel od své redakce ve městě Gjumri na protestní pochod do 120 kilometrů vzdáleného Jerevanu, šlo s ním jen pár kolegů-novinářů. Když o dva týdny vcházel do centra metropole, následovaly jej tisíce a později s ním protestovaly desetitisíce lidí. Situace se uklidnila až za tři dny, kdy Pašinjan předstoupil před stopadesátitisícový dav v centru Jerevanu a řekl, že už „si mohou odpočinout“. Přesvědčil prý zákonodárce, aby v další parlamentní volbě premiéra hlasovali pro zástupce lidu, čímž měl na mysli sebe. To se nakonec také stalo a Pašinjan se stal premiérem.
Protesty proti promoskevským vládcům v zemích bývalého SSSR nejsou nic neobvyklého. Že Moskva vůči nim zůstává de facto bez reakce, je však věc nová. Co odlišuje arménskou situaci od Ukrajiny, Gruzie nebo Kyrgyzstánu, kde Rusové nenechali nikoho na pochybách, že jim na výsledku vnitropolitických tahanic velmi záleží? Odpověď není z těch, jež by Armény mohly těšit.
Arménie je z téměř všech stran sevřena nepřáteli. Češi si často stěžují na geografickou nepřízeň osudu, jenž neuváženě vrazil jejich zemi mezi Rusy a Němce. Sotva by však měnili s Armény. Ovládají je Rusové a jejich největší soused - Turci - si osvojil zvyk systematicky je masakrovat a pak tvrdit, že je to o. k. Dalšími sousedy jsou z jedné strany Azeři (de facto Turci), s nimiž jsou Arméni posledních pětadvacet let ve válce o kus polopouště jménem Náhorní Karabach, a z druhé… inu z druhé také Azeři, pro změnu v exklávě Nachičevanské autonomní republiky. Vedle toho vypadá sousedství s Íránem na jihu a Gruzií na severu jako výhra.
Zamrzlý konflikt
Klíč k souvislosti mezi zdrženlivou reakcí Moskvy a geopolitickým černým Petrem drží Náhorní Karabach. Rusové vesele prodávají zbraně do Baku i Jerevanu a občas je pošťouchnou (naposledy se tak stalo v roce 2016, kdy bylo tamní napětí nejhorší za poslední čtvrtstoletí). Tamní „zamrzlý konflikt“, jak jej nazývají učebnice politologie, jim velmi dobře vyhovuje.
Jerevan je na ruské vojenské pomoci zcela závislý. Moskva má sice v zemi pouze zhruba pět tisíc vojáků, ale ovládá veškeré tamní strategické komunikace. Bez ruských zbraní, logistické pomoci a především diplomatické váhy by Náhorní Karabach rychle přestal být „spornou oblastí“, nýbrž by prostě připadl Azerům. Proto kdyby arménští vůdci chtěli provést nějakou vylomeninu, jako třeba podepsat asociační dohodu s Evropskou unií, Rusové jim velmi rychle vysvětlí, jak se věci mají (stalo se v roce 2013, kdy prezident Serž Sargsjan již připravenou dohodu smetl se stolu).
Jediná cesta, jak se závislosti na ruské pomoci zbavit, by byla nechat Karabach Karabachem. To však není realistické. Říct v Jerevanu „vzdejme se Karabachu“ se rovná politické sebevraždě. Koneckonců i Pašinjan se během minulého týdne setkal s ruskými diplomaty a dal si záležet, aby zdůraznil svůj úmysl vztahy s Moskvou nekazit. Naopak, ačkoli předtím coby novinář volal po užší ekonomické provázanosti s Evropskou unií, minulý týden už se nechal slyšet, že „na problém by musel nahlížet z premiérské pozice jinak“. I jemu je jasné, že v Jerevanu se hraje podle not psaných v azbuce, ať už je premiérem ten, či onen Sargsjan. V Kremlu to vědí ještě lépe.
Průvodce Sargsjany
Odstoupivší arménský premiér se jmenuje Sargsjan; dříve byl prezidentem. Současný prezident se jmenuje Sargsjan a dříve býval premiérem. (Někdy bývá přepisován jako Sarkisjan.) Za posledních dvaadvacet let poznala Arménie pět premiérů a dva prezidenty téhož jména; z posledních šesti nejvyšších vůdců je nesli hned tři. Celkem jde o šest lidí:
• Aram Gašpar Sargsjan (*1949) - komunista, vedl zemi v letech 1990 až 1991, dodnes je sociálnědemokratickým poslancem
• Serž Sargsjan (*1954) - premiér v letech 2007 až 2008 a na týden letos v dubnu, prezident v letech 2008 až 2018, pevný spojenec Moskvy
• Armen Sargsjan (*1952) - premiér v letech 1996 až 1997, prezident od 9. dubna 2018
• Tigran Sargsjan (*1962) - premiér v letech 2008 až 2014, proreformní ekonom, úhlavní sok Serže Sargsjana
• Vazgen Sargsjan (*1959, +1999) - premiér sedm měsíců v roce 1999 (zavražděn)
• Aram Sargsjan (*1961) - premiér v letech 1999 až 2000, bratr Vazgena Sargsjana
Dále čtěte:
Rusko nemá stejné hodnoty jako Západ, proto je konfrontační, tvrdí generál Pavel
Kyjev nepustil do země redaktora Parlamentních listů. Je prý prorusky orientovaný
Bývalý gruzínský prezident Saakašvili byl po zatčení v Kyjevě deportován do Polska
Mírotvorce Lukašenko. Na východ Ukrajiny chce vyslat 10 tisíc vojáků
Kalašnikov a vlastní tablet. Vyčerpané ukrajinské armádě pomáhají studenti
Podivný případ Michaila Saakašviliho
ČLÁNKY DO MAILU