Cestování na Kubu je návykové. Otázkou je, co z této půvabné, v historické smyčce chycené země zbude poté, až se otevře světu a tržnímu kapitalismu. „Obávám se, že ten těžko popsatelný půvab země, ten neskutečný tropický koktejl namíchaný z místní hudby, usměvavých lidí, kouzelné přírody a pomalu plynoucího času postupně vyšumí,“ říká Martin Kolář, který jezdí na Kubu pravidelně jako průvodce.
Je to výjimečná země a každý, kdo ji navštíví, k ní nemůže zůstat lhostejný. Špatně se to popisuje, lepší je to zažít na vlastní kůži. Hned, jak přiletíte do Havany, máte pocit, že jste se ocitli v úplně jiné době, v jiné realitě. Že je už první vjem natolik silný, je dané pravděpodobně vizuální stránkou Havany, především tím, jaké dopravní prostředky jezdí v ulicích a jaké kulisy k nim tvoří omšelé koloniální domy. A pak uvidíte poprvé havanský Malecón, jak do něj z jedné strany naráží rozbouřený oceán a po něm přejíždějí staré americké bouráky, a zjistíte, že toto je opravdu pohled jak z jiného světa nebo alespoň z jiné doby.
To je asi to nejsilnější – na Kubě plyne čas úplně jinak než v Evropě. Zpočátku s tím má člověk sice trochu problém, ale když si na to zvykne a splyne s tím pozvolným neuspěchaným tempem, tak zjistí, že je to vlastně relax a úleva, a začne přemýšlet, jestli to neděláme špatně spíš my tady.
E15: Co vás na Kubě nejvíce fascinuje?
E15: Kuba dlouho platila za skanzen komunismu, ale nakonec se i tam rozběhlo malé podnikání. Dá se již mluvit o tom, že Kuba je na cestě pozvolného přechodu ke kapitalismu?
Kubu znám jen v horizontu posledních několika let sice z opakovaných, ale relativně krátkodobých návštěv, ale je pravda, že změny tam jsou poměrně dobře viditelné. Státní kasa je dlouhodobě prázdná. Teď navíc přišla Kuba o štědrého mecenáše, venezuelského Huga Cháveze, který posílal levnou ropu výměnou za kubánské doktory, takže Castrům nezbylo než drobné podnikání povolit. Začalo to soukromými restauracemi a pronajímáním pokojů pro turisty, pak povolili holičům a kadeřníkům provozovat vlastní podnik a nyní se drobné podnikání rozšířilo i do dalších oborů.
E15: Po vystřídání Fidela Raúlem Castrem se uvolnily striktní zákazy a na Kubě je možné provozovat restaurace, měnit byty či prodávat auta. Jak se k těmto prvním změnám stavějí Kubánci?
Kubánci ty změny pochopitelně vítají. Často ale říkají, že dokud budou Castrové u moci, tak se nic nezmění, že jde pouze o drobné a kosmetické úpravy. Lidé si také stále víc uvědomují, že současný stav je neudržitelný a že je potřeba se připravit na život bez Castrů, z čehož má ale na druhé straně hodně především starších lidí velké obavy. To, že smějí Kubánci nyní kupovat či měnit domy a byty, je změna dost podstatná.
Ovšem i zde platí omezení, protože byty a domy jsou velmi levné, měřeno kupní silou rozvinutého světa. Z běžných Kubánců má na dům málokdo, mnoho jich má ale příbuzné na Floridě, s jejichž kapitálem by se dal trh rozhýbat velmi snadno. Vláda a většinová společnost uvyklá za padesát let na relativně rovnostářský systém má však obavy ze spekulativního skupování nemovitostí a přílišného rozvrstvení společnosti, takže i tento trh je významně regulován a vše musí jít kvůli kontrole přes centrální banku.
Je to schizofrenní stav, který je dlouhodobě neudržitelný, a změny budou pro mnoho Kubánců velmi bolestivé. Oni jsou zvyklí na chudobu, kterou sdíleli donedávna téměř všichni společně, ale nejsou připraveni na to, že někteří z nich budou díky svým floridským příbuzným či jinému zdroji amerických dolarů brzy tvořit podnikatelskou elitu.
E15: Často se říká, že Kubánci mají rádi svůj klid – žádnou velkou námahu, ale spíše hudbu, tanec, rum. I to je možná důvod, proč zde komunismus nepadl ani v době obrovské kubánské krize v první polovině devadesátých let?
Nemyslím si, že by rum a tanec byly hlavním důvodem, proč nedošlo ke změnám dříve. Musíme si uvědomit, že Kuba je přes všechna pozitiva stále totalitní stát, kde jsou represivní složky placeny lépe než ostatní státní zaměstnanci, a jsou tudíž loajální režimu, a kde veškeré snahy lidu o změny jsou tvrdě potírány. Nejhorší ekonomická situace nastala v devadesátých letech minulého století po rozpadu Sovětského svazu. V té době lidé trpěli hladem, neměli benzin do aut, kvůli šetření se vypínala elektřina.
Kubánci jsou ale nezdolní, bída je naučila umění přežít a přizpůsobit se i v těch nejtěžších podmínkách, takže zvládli i toto. Fidel pak zajistil bratrskou levnou ropu z Venezuely. V rámci možností podpořil rozvoj turistického ruchu a jeho experiment trvající již více než půlstoletí mohl pokračovat ještě o několik let déle.
Jediná nová auta jsou z půjčoven
E15: V současné době žije Kuba především z turistiky. Jak se mění infrastruktura?
Ano, turistika je hlavním zdrojem příjmů státní kasy společně s těžbou niklu a s poplatky za převody peněz od příbuzných žijících v zahraničí. Na chod státu to ale nestačí, takže do infrastruktury se příliš neinvestuje. Silnice jsou ve špatném stavu, průmysl zde není příliš rozvinut. Zemědělství, které se opíralo o zpracování cukrové třtiny, je v žalostném stavu se zastaralou technikou a s cukrem, který už se prakticky vůbec nevyváží. Ovšem jsou zde turistická letoviska, kde je síť kvalitních all inclusive hotelů, takže o turisty vyznávající tento styl dovolené je zde skvěle postaráno.
Další kubánskou devízou jsou nádherné pláže a celoročně příjemné podnebí. Také už ale přibývá turistů, kteří opouštějí zdi hotelů a cestují na vlastní pěst po ostrově, takže kromě zvýšené nabídky ubytování v soukromí je zde více půjčoven aut, což jsou vlastně téměř jediná nová auta, která na ostrově jezdí. Statistiky uvádějí, že na Kubě vlastní auto pouze dvě procenta obyvatel. Těch několik málo šťastných majitelů soukromých aut má buď americké limuzíny ze čtyřicátých a padesátých let minulého století, nebo ruské lady či moskviče z let osmdesátých.
E15: S výjimkou hotelů na plážích kolem Varadera a v Havaně se stále bydlí nejčastěji v soukromí. Je toto ubytování na standardní úrovni?
Ubytování v soukromí je další kubánské specifikum, které dělá už tak zajímavé cestování po ostrově ještě zajímavějším. Všechno to začalo opět v hospodářsky velmi obtížných devadesátých letech, kdy Fidel viděl, že nejsnazší a vlastně jedinou možností, jak naplnit státní pokladnu, je maximálně se orientovat na cestovní ruch.
Na výstavbu nových hotelů však peníze nebyly, tak to vyřešil poměrně lišácky: vybraní jedinci mohou pronajímat jeden pokoj ve svém domě turistům s tím, že budou odvádět paušální daň, která není úplně zanedbatelná. Tím vznikla síť takzvaných casas particulares, kde máte často velmi luxusně zařízený dvoulůžkový pokoj, většinou se samostatnou koupelnou, vlastním soukromím a se zcela jedinečnou možností nahlédnout do života Kubánců. Nejde sice o úplně typické Kubánce, protože většinou jde o bohatší rodiny právě díky přístupu k tvrdé měně. Cena pokoje je zhruba 20 až 25 amerických dolarů. Navíc ve většině těchto casas skvěle vaří, takže máte vyřešeny dva základní problémy najednou. Díky tomuto zlepšováku je cestování po ostrově snadné i pro individuální turisty.
E15: Při svých cestách se skupinami na Kubu bydlíte nejvíce v soukromí, kde máte možnost mluvit s lidmi za zavřenými dveřmi. Stěžují si na režim, nebo stále chválí svou revoluci?
Před pěti lety jsem měl pocit, že horlivých zastánců režimu bylo výrazně víc, pochopitelně především mezi střední a starší generací, ale dokonce i mezi mladými. Při poslední cestě už se zdálo, že si všichni uvědomují, že režim mele z posledního.
Tvrdá a měkká měna
E15: Jak vlastně může běžná rodina vyjít s průměrným platem 500 korun, když jedno pivo stojí dvacet korun? Každý zřejmě musí být zapojen do šedé ekonomiky?
Na první pohled je to další nepochopitelná věc. Průměrný plat ve státní správě je v přepočtu skutečně jen kolem 25 až 30 dolarů, přitom věci denní spotřeby vůbec nejsou levné. Na Kubě stále funguje přídělový systém, takže hlady nikdo neumírá, ale množství potravin je tak ubohé, že vyžít se z toho také nedá. Proto je klíčová šedá ekonomika. Všichni společně okrádají již tak chudý stát.
Mezi Kubánci také funguje obrovská rodinná soudržnost, takže lidé se navzájem maximálně podporují. Za bydlení, zdravotnictví a školství neplatí nic. Dražší je doprava, takže spousta Kubánců necestuje nikam, jezdí na kole, chodí pěšky nebo se přesouvá na korbách náklaďáků, které nahrazují autobusy.
E15: Internet není povolen, lidé mají pouze e-maily a většina z nich musí chodit na poštu. Jak se na Kubě šíří informace?
V poslední době je to již lepší a ti šťastnější, kterých je ale hodně malé procento, mají internet doma. Většina webových stránek je však blokována, takže o žádném volném přístupu k informacím nemůže být řeč. Nezávislá periodika také neexistují, takže v tomto směru to má režim také pod palcem. Takovým poslem a hlásnou troubou nutných změn je mezi mladými hudba, především rap. V rapových písních se stále víc objevuje dost drsná kritika režimu. Nejradikálnější hudebníci mívají zákazy vystupovat, stahují se do ilegality a jejich nahrávky se potajmu šíří mezi mládeží, která už nechce o revoluci a bratrech Castrech ani slyšet.
E15: Na Kubě je stále spousta paradoxů, jedním z nich je třeba souběžné fungování dvou měn, přičemž místní i cizinci mohou mít oboje peníze a klidně v jednom obchodě mají zboží za cupky i cucky? Jak se v tom může turista orientovat?
Ten systém je velmi podobný tomu, jako byly dříve v Česku Tuzexy a bony s tím rozdílem, že obchodů, kde se platí tvrdou měnou (konvertibilními pesy, zkratka CUC – pozn. red.), je větší procento a stále jich přibývá. Obchody a třeba i restaurace jsou ale striktně rozděleny na ty, kde se platí tvrdou měnou, a místní domácí měnou (moneda nacional, zkratka CUP – pozn. red.). Aby to bylo ještě složitější, tak mají stejnou grafickou zkratku (podobnou americkému dolaru), takže v první chvíli není jasné, v jaké měně lze platit. Rozdíl je přitom obrovský, poměr mezi těmito dvěma měnami je 1 ku 24.
Obecně platí to, že řadoví Kubánci vydělávají a základní potraviny nakupují v místní měně. V té lze platit i MHD, některé taxi a v některých obchodech a restauracích. Turisté platí především v tvrdé měně, která nahradila od roku 2005 americký dolar. K tvrdé měně mají přístup jen soukromníci, lidé pracující v turistickém ruchu, prominenti a ti, kteří mají příbuzné v cizině. Společnost je rozdělena na ty s přístupem ke konvertibilní měně a na ty bez přístupu k ní.
E15: V jedné ulici v Havaně můžete jít na kávu do místní restaurace, kde vás stojí korunu, zatímco ve vedlejší turistické kavárně zaplatíte za kávu 30 korun?
Ano, ty rozdíly v cenách jsou obrovské. Pokud by se turista dokázal stravovat jen tam, kde se platí místní měnou, tak by pořídil jídlo třeba za 20 až 30 korun. Problém je však ten, že těchto restaurací je dost málo, výběr jídel minimální, většinou jen rýže s fazolemi a kuře či vepřové. Kultura stolování a hygiena už jsou také leckde za hranou. Kubánci si ale vždy nějak poradí, takže například nedostatek talířů vykompenzují tím, že jídlo naservírují do papírových krabic od hřebíků. Za jídlo v restauracích za devizy zaplatíte kolem 10 až 15 dolarů, takže přibližně desetkrát tolik. Výběr a kvalita jídla jsou však v porovnání s restauracemi v místní měně někde jinde.
Češi dnes na Kubě nemají úplně dobré jméno
E15: Jak na Kubě fungují dohody? Když si objednáte ubytování, autobus s řidičem? Je na všechno spolehnutí?
Tak je to přece jen Latinská Amerika, kde čas tiká v trošku pomalejším tempu než u nás, ale obecně si myslím, že jsou Kubánci celkem spolehliví a maximálně se snaží držet své slovo. Samozřejmě že se z cizinců snaží vytáhnout jakýmkoli způsobem co nejvíc peněz, ale když si uvědomíte, jaký je jejich plat, tak se není co divit. Příjemné je, že ceny potravin jsou téměř všude stejné – pokud kupujete lahev rumu u benzinky či v obchodním domě, zaplatíte vždy stejně.
E15: Myslíte si, že až to praskne, otevře se Čechům možnost podnikat na Kubě v turistickém ruchu, nebo to mají již podchycené Španělé či bohatí Kubánci z Floridy?
Češi na Kubě nemají v současné době úplně dobré jméno. Jsme považováni za lokaje historicky nenáviděných Spojených států. To se týká samozřejmě současné vlády a vládou zmasírované veřejnosti, v disidentských kruzích je tomu pravděpodobně naopak. Je otázkou, kdo a kdy se dostane k moci, ale pravda je, že ty velké karty už jsou zřejmě rozdané. Největší vliv budou mít určitě Španělé, Rusové a asi i Kanaďané, kteří mají rozhodně lepší startovací pozici než my. Mnohá turistická letoviska a cestovní kanceláře jsou již nyní v jejich vlastnictví.
E15: Umíte španělsky a znáte tamní prostředí, neláká vás to jednou se na Kubu přestěhovat a rozjet tam nějaký byznys?
Tak představa je to určitě lákavá. Mít třeba jen malou půjčovnu aut, nejlépe zrenovovaných amerických veteránů, a k tomu jeden malý hotýlek řekněme třeba v turistickém Trinidadu a třeba půl roku žít na Kubě a půl roku v Čechách, to by se mi asi zamlouvalo. Pokud by měl člověk přebytečný kapitál, na Kubě spolehlivé partnery a podnikatelského ducha, tak Kuba je určitě to správné místo, kde se realizovat.
Martin Kolář (37)
Vystudoval geografii na Přírodovědecké fakultě UK. Se svou ženou procestoval s batohem Jižní Ameriku, která ho od té doby nepřestala přitahovat. Od roku 1999 pracuje jako externí průvodce v CK Adventura, od roku 2008 jezdí na Kubu jako průvodce cyklistických zájezdů. Deset let pracuje jako editor pro českou edici Lonely Planet v nakladatelství Svojtka. Má čtyři děti.
Čtěte také:
Havana může po hlasování přijít o velkého sponzora
Reportáž E15: Kubánci volí socialismus v zemi stále divočejšího kapitalismu
Kuba se dál otevírá trhu. Lidé si budou moct půjčit na podnikání
