Rozhodnutí udělit Nobelovu cenu míru Evropské unii vyvolalo různé reakce. Od reakcí typu „děláte si legraci?“ a jasné odmítání až po ty souhlasné. Domnívám se, že převážná většina těch odmítavých je bohužel až příliš vyvolaná bezprostřední reakcí na současnou nevalnou hospodářskou situaci a nebere v úvahu širší, především sociálněpolitické souvislosti posledních dekád. I když má EU své chyby, zásluhu na uklidnění vzájemné nevraživosti evropských zemí jí odepřít nelze.
A to se tato nevraživost proplétá velkým kusem moderních dějin, v nichž počet let míru jasně zaostává za počtem let válečných. Díky evropské integraci jsou vojenské konflikty mezi evropskými státy už jen stěží představitelné, a to nemluvíme o tom, jak by byli případní účastníci konfliktu tvrdě ekonomicky zasaženi kvůli hospodářské provázanosti kontinentu.
Co by naši předci z první poloviny 20. století dali za to, aby se například spory mezi Francií a Německem odehrávaly jen u jednacího stolu. A přesně tento argument naštěstí při rozhodování Nobelova výboru převládl. I když čistě z mediálního pohledu mohl být tento krok lépe načasován – například na přelom milénia. Výbor se ale rozhodl pro méně líbivý krok a podpořil unii v jejím obtížném období.
Čtěte také:
V Bruselu se přou, kdo převezme Nobelovu cenu
EU dostala Nobelovu cenu míru. Za sjednocování Evropy
Klaus: Nobelova cena pro EU? To je snad legrace
Přejme si, aby i současní politici viděli za horizont nejbližších voleb a činili svá rozhodnutí k dlouhodobému prospěchu lidí tak, jak to dělali státníci, kteří stáli u zrodu evropské integrace po druhé světové válce.
Autor je analytikem České spořitelny
