Konkurenceschopnost se tak stala všudypřítomnou mezi světovými lídry. Od té doby se ve všem, co potřebovali politici prosadit a nechtěli či neuměli to zdůvodnit, odkazovali na nutnost posilovat konkurenceschopnost.
Cesta k prosperitě
Konkurenceschopnost je hojně užívaný termín, který není přesně definovatelný. Záleží na dohodě, co tímto termínem budeme označovat. Termín je v publikacích spojován s „něčím“ pozitivním, co bychom měli dělat, abychom se „měli dobře“ (nástroj k růstu životní úrovně, prosperitě). Navíc nástroje podpory konkurenceschopnosti často vedou k jejímu opaku (některé dotace, regulace, měnové intervence, protekcionismus v obchodní politice apod.). Vhodným varováním je Krugmanova kritika konkurenceschopnosti.
Celou moderní ekonomií nás provázejí úvahy, proč jsou některé země úspěšnější než jiné. Jsou to přírodní podmínky, produktivita, náklady práce, kurz měny, organizace práce, vzdělávání, inovace, způsob vládnutí? Od merkantilistů až po nejnovější teorie M. Portera můžeme sledovat diskusi o tom, co je pro úspěch jednotlivých zemí klíčové. V tomto smyslu je třeba toto téma pojímat průřezově, spojuje mezinárodně i národohospodářská témata s čistě praktickými manažerskými kompetencemi lidí.
Měření konkurenceschopnosti je svým způsobem obsesí, o které hovořil Paul Krugman. Z hlediska přínosů těchto hodnocení si myslím, že navzdory řadě zásadních metodologických výhrad je přínos dvojí. Zaprvé může ukázat rozdíly a trendy, které hovoří o vývoji země, a tím přispět k diskusi o rozdílech a jejich důvodech, například ekonomické problémy jihu Evropy a Řecka nejsou finanční krizí, ta je jedním z projevů dlouhodobě chřadnoucí konkurenceschopnosti.
Zadruhé může inspirovat vlády ke konkrétním projektům hospodářské politiky. Důvěra v instituce se dá podpořit například realizací projektů, které se „osvědčily v praxi“ jiných zemí, například v případě všem přístupného a srozumitelného státního rozpočtu dostupného na internetových stránkách, změnou legislativy, která dovolí upravovat podnikatelské předpisy jen v předem určených termínech, zveřejňováním všech smluv uzavíraných úřady.
Carpe diem
Konkurenceschopnost a debata o ní na národní úrovni by měla definovat priority toho, co jsou ty správné věci pro tuto zemi. A tak zůstává jenom maličkost – dohodnout se: co, jak a jakým způsobem věci správně dělat. Na úrovni státu i firem a jejich reprezentací.
Ale žádné carpe diem! Pokusit se učinit svět o málo lepší, než do jakého jsme se narodili, je možná odpovědí na otázku, proč je toto téma vlastně důležité. Národní cíl a aspirace země, vize vlastního národa, jakýsi národní projekt o vlastní budoucnosti je o to důležitější, že by mohl přispět i k odpovědi na otázku, zda má smysl i nadále udržovat český národ.
Autor je náměstek ministra zahraničních věcí ČR
Čtěte také:
Česko si v konkurenceschopnosti polepšilo na 31. místo ze 140 ekonomik
Česko si v konkurenceschopnosti polepšilo, slabinou jsou ale inovace