ČSSD trápí tři krize: politického vedení, identity a stranického managementu. Pokud chce strana přežít, musí oslovit i liberální voliče.
Odchod premiéra Bohuslava Sobotky z funkce předsedy ČSSD potvrzuje několik krizí, v nichž se nejstarší česká parlamentní strana dlouhodobě zmítá. Sociální demokracie zaprvé trpí krizí politického vedení. Novým triumvirátem, který teď stranu povede (Sobotka - premiér, Zaorálek - volební lídr a Chovanec - předseda strany), tato krize vyvrcholila naplno.
Ve straně se neobjevuje žádný výrazný typ, který by si dokázal získat členy, a to ani svým programem, a už vůbec ne charismatem. Za nejvíce charismatického vůdce je označován nový volební lídr Lubomír Zaorálek. Pokud jste si jeho neodolatelného kouzla během posledních dvaceti let nestačili všimnout, nezoufejte. Podobně je na tom většina z nás.
Přesto ve straně mnozí mladí vzdělaní a přesvědčiví politici jsou. Ale skoro nikdo je nezná nebo jim partajní struktury házejí klacky pod nohy. Jde například o bývalého státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzu, mezi jehož osobní přátele patří evropská politická smetánka. Nebo o náměstka ministra obrany Jakuba Landovského, syna známého herce a bývalého advokáta s americkým vzděláním. Oba umějí velmi dobře pracovat s médii, hovoří několika cizími jazyky a v argumentaci bývají neporazitelní. Strana jim ale dosud větší šanci nedala.
Neléčená schizofrenie
Sobotkův vnitrostranický pád potvrzuje také krizi identity, s níž se ČSSD potýká minimálně posledních 15 let. Jen si připomeňme, že posledním předsedou strany, který nerezignoval předčasně, byl v roce 2001 Miloš Zeman. Od té doby žádný stranický šéf nedokázal ustát názorové rozpolcení strany. Jedna část straníků pošilhává po politickém středu, chce oslovovat liberálnější voliče z větších měst a vnímá pozitiva členství země v EU. Druhá, konzervativní skupina si zakládá na osvícenském národovectví a výdobytcích sociálního státu.
Tento konflikt ovlivnil i Sobotku. Sám zastánce prvního, liberálnějšího postoje musel v posledních měsících prosazovat tradiční socialistické vidění světa. Sobotkova nepřirozenost při obhajování krajně levicové politiky se projevila prakticky okamžitě a nemohla skončit jinak než jeho odchodem z čela strany.
Bolí to. ČSSD se nedokáže přizpůsobit nové době. Cílí na „tradiční levicové“ voliče – voličské druh, který v Česku po nástupu Andreje Babiše prakticky vyhynul.
ČSSD se urputně snaží získat voliče, kteří ji už volit nechtějí. Velká část voličů sociální demokracie byla zvyklá na předvolební populistická gesta a sliby hory přenášející. Tyto světlé zítřky však dnes nabízí i Andrej Babiš, a to mnohem atraktivněji. Navíc se v našich zeměpisných šířkách cení, když umíte mluvit aspoň trochu vulgárně. Při slibování snů pak vypadáte o dost autentičtěji. Razantní nástup hnutí ANO tak jde ruku v ruce s pádem ČSSD.
A nejde jen o voliče. I mnozí členové ČSSD jako by se najednou ocitli ve špatné politické straně. Svým naturelem i ideologií působí spíš jako členové hnutí ANO. Proč by takoví místopředsedové Jan Birke, Milan Chovanec nebo Petr Dolínek nemohli být v Babišově straně? Co je odlišuje od členů ANO? A co z nich dělá autentické sociální demokraty?
Jejich politika je natolik amorfní, že se vlastně už teď jako členové ANO chovají. S Milanem Chovancem coby předsedou bude ČSSD zřejmě opakovat všechny staré chyby. Především jde o mylné zacílení na „tradiční levicové“ voliče, kteří už neexistují.
Digitální strojař
Po nedávných britských volbách, v nichž slavili velký úspěch labouristé se svou drsnou neomarxistickou recepturou, v řadách ČSSD převládl názor, že se česká sociální demokracie musí vydat stejným směrem. Vzít si příklad z britské Labour Party je sice roztomilé přání, ale Česko má naprosto odlišné politické preference jednotlivých generací. V Praze je zcela vyloučené, aby velká aula na VŠE propukla v jásot v případě sociálnědemokratického volebního úspěchu. A přesně to se stalo v Londýně. Celá London School of Economics jásala nad svou novou modlou Jeremym Corbynem, který by v českých podmínkách patřil mezi ultrakomunisty. Pokud chce ČSSD přežít a oslovit zdejší mladou generaci, musí na to jinak. Spíše směrem k liberálnímu středu než k neomarxismu.
A na závěr třetí krize Sobotkovy/ Zaorálkovy/Chovancovy strany: manažerská. Volebním manažerem ČSSD se nestanete po dlouholeté zkušenosti v reklamě nebo byznysu, ale výhradně po spolehlivém načichnutí od zatuchlých partajních struktur. Jak může úspěšnou kampaň digitálního věku vést vystudovaný strojař z Náchoda Jan Birke?
Tiskové oddělení ČSSD má stěží čtyři zaměstnance. Pracovnice, která tvoří obsah na sociálních sítích, zároveň množí papíry na partajní kopírce. Když člověk zrovna přichází do Lidového domu ze schůzky s profesionálními politickými marketéry z ANO, je to velmi smutná podívaná. Stejně jako celý výkon ČSSD. Tento stát ji přitom potřebuje, už jen kvůli její silné demokratické minulosti.
Přečtěte si také:
