Kyvadlo letí doleva a komunistické recepty jsou znovu sexy
Od pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě uplyne letos již 20 let. Je co slavit, jenže zároveň tak již dvě generace Čechů, Slováků, Poláků či Maďarů nemají přímou zkušenost s životem ve stínu Marxových a Leninových idejí. Co si o uspořádání společnosti, o životních podmínkách a hospodářství za socialismu mohou pamatovat dnešní třicátníci, kteří v listopadu 1989 chodili do čtvrté páté třídy základní školy?
V devadesátých letech minulého století se politicko-ekonomické kyvadlo vyhouplo prudce doprava, slovo levičák byla sprostá nadávka. Diskutovalo se, kdo je liberál a kdo konzervativec, ale panoval konsensus v tom, že dobrý je trh a špatný stát. A tak se privatizovalo a role státu omezovala.
V posledních několika letech ale můžeme pozorovat, že kyvadlo se vrací. Vysmívaná již není centrální plánovací komise, ale neviditelná ruka trhu. Privatizuje se jen výjimečně a jenom proto, aby státy zalepily díry ve svých rozpočtech. Módou se stává znárodňování. Začal to energetický sektor v zemích jako Rusko nebo Venezuela, ale finanční a ekonomická krize v loňském roce přinesla znárodňování i ve finančním sektoru, a to rovněž v USA a zemích západní Evropy. A je čím dál zřetelnější, že energetickými surovinami a bankami zestátňování nekončí. Dalším na řadě je automobilový průmysl.
Stejně jako v devadesátých letech obživl Adam Smith, v 21. století vstává z mrtvých Karel Marx. Tento prorok komunistických revolucí ovlivnil od poloviny 19. století nejen mnoho dalších filozofů, ekonomů a sociologů, ale zprostředkovaně i osudy stovek milionů lidí, které žily ve společnostech budovaných na jeho koncepcích: francouzská Komuna roku 1871, ruská revoluce 1917, Maďarsko 1919, Československo po roce 1948.
Marx byl radikálním kritikem soukromého vlastnictví, stejně jako náboženství či občanské společnosti. Žil v přesvědčení, že základní problém kapitalistické společnosti pramení z chamtivosti vlastníků výrobních prostředků, kteří vykořisťují námezdné dělníky tím, že si přivlastňují nadhodnotu vytvořenou jejich produktivní prací. Protože byl vírou materialista a nikoliv idealista, věřil, že právě materiální základna a uspořádání výrobních vztahů jsou rozhodující a že ideje jsou jen nadstavba. Povstání vykořisťovaného proletariátu by podle tohoto německého myslitele mělo skrze komunistickou revoluci a zrušení soukromého vlastnictví vést k ráji na zemi.
Přestože 20. století ukázalo, že uskutečňování marxistických iluzí nás přiblížilo spíše peklu, ozvěny Marxovy kritiky kapitalistické společnosti jsou nyní stále častěji slyšet v projevech politiků napříč Evropou. Riziko, že hodnotu zboží a služeb přestane určovat trh, že ji začnou opět stanovovat úředníci ve státních aparátech na základě množství práce do konkrétního zboží a služeb vložené, není marginální. Kritika finančních trhů patří nyní k dobrému tónu, stejně jako komentáře o necitelnosti tržních mechanismů.
Již několik let jsme svědky soumraku liberalismu coby dominantní ideologie západní civilizace. Příznakem tohoto jevu není jen nejviditelnější přecházení velkých podniků pod kontrolu státu či snahy o vyšší zdanění bohatých, ale také zesilování státních regulačních pravomocí v ekonomickém prostoru a bobtnající bruselské směrnice, jež společně soukromým firmám omezují volnost svobodného podnikání a naopak posilují pravomoci byrokratů.
Někdy se tak děje pod vlajkou boje proti údajnému zbídačování dělnictva a středních vrstev, jindy třeba pod praporem boje proti globálnímu oteplování. Je-li dnes možné zakázat Edisonovy žárovky, zítra to bude klimatizace a pozítří vytápění bytů na více než 22 stupňů Celsia. Je-li dnes možné určovat, že jen tři hodiny smí hospodský ohřívat guláš, že řezník musí mít v přípravně masa kulaté rohy nebo že prodejce může nabízet jen banány jistého zakřivení, zítra se dozvíme, jak mají vypadat noviny. A pozítří, která slova a obrazy se nesmějí objevit ve veřejném prostoru. Rudé zombie se vracejí.
