Nečas s Vondrou ocenili kontroverzní skupinu navzdory názoru drtivé většiny lidí. "Odchodem Ctirada Mašína Česká republika ztrácí muže, jenž svým hrdinstvím a pevnými mravními postoji může být příkladem naší současné společnosti," to jsou slova premiéra Petra Nečase, která napsal v dopise mladšímu z bratrů Josefovi a jeho sestře Zdeně.
Foto: Michal Šula/MF DNES/Profimedia
Ministr obrany Alexandr Vondra zesnulému Ctiradu Mašínovi a jeho bratru už ve středu udělil vojenské vyznamenání Zlatá lípa, jež se dává lidem, kteří se „významně zasloužili o ochranu základních lidských práv a svobod“. Jenže občané mají poněkud jiný názor. Podle průzkumu agentury SC&C zpracovaného pro Českou televizi považuje bratry, kteří se na počátku 50. let postavili se zbraní v ruce komunistickému režimu, za hrdiny jen 15 procent dotázaných. Téměř dvě třetiny z těch, kteří Mašíny alespoň trochu znají, si myslí, že si žádné ocenění nezaslouží. Podle 27 procent lidí pak byla činnost skupiny Mašínů v letech 1951–1953 „neospravedlnitelným kriminálním činem“. Více než 40 procent populace nemá jednoznačný názor.
Krvavá stopa
Připomeňme stručně nejznámější činy skupiny, k níž kromě Mašínů patřili Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda. V září 1951 v Chlumci nad Cidlinou se skupina rozhodla opatřit si zbraně. Ctirad Mašín rozbil na služebně zezadu ocelovou tyčí hlavu pravděpodobně neozbrojenému příslušníku SNB Oldřichu Kašíkovi. Po několika dalších ranách přidal Josef dva výstřely z pistole.
Snad nejznámější případ se stal v Čelákovicích téhož roku. Mašínovci tehdy vylákali pod záminkou autonehody ze služebny strážmistra SNB Jaroslava Honzátka, kterého následně svázali a odvezli zpět na stanici SNB. Tam jej omámili chloroformem a poté 28letého Honzátka, který měl syna a těhotnou manželku, Ctirad podřízl. O rok později přepadla skupina u obce Žleby u Čáslavi vůz národního podniku Kovolis, který převážel výplaty. Přitom byl zastřelen pokladník Josef Rošický. Ukradených 900 tisíc korun však nebylo použito na odbojovou činnost, členové skupiny si za ně místo toho koupili například motocykly či módní oblečení.
Následovalo několik dalších akcí. Skupina například v roce 1953 zapálila celkem 17 stohů slámy, přičemž jednou z objetí se stal dobrovolný hasič Jan Lecián, který přežil s vystřeleným okem. Mašínovi se následně přes západní Berlín probojovali na Západ. Sloužili v armádě Spojených států, z níž odešli poté, co nevypukla jimi očekávaná třetí světová válka – v době války ve Vietnamu již v armádě USA nesloužili. Na rozdíl od mnoha jiných emigrantů nijak nebojovali proti tehdejšímu režimu v Československu a s dalšími exulanty nespolupracovali.
Chtěli jsme zabíjet
Svých násilných činů Ctirad Mašín do konce svého života nelitoval. V rok a půl starém rozhovoru pro iDnes například o vraždě Honzátka prohlásil: „Já jsem říkal, že nejlepší bude esenbáka okecat, pak mu říct ‚ruce vzhůru‘, odzbrojit ho, svázat, uspat chloroformem a pak oddělat. To, jak se píše, že jsme chtěli zbraně a nikomu nic neudělat, je hloupost. Tohle jsou všechno darebáci. Na co potřebujeme zbraně? Ty jsou od toho, aby se s nima stříleli lidi, tak můžeme začít hned s těma, komu ty zbraně bereme.“ Když Paumer navštívil Česko, nějaký stařík do něj prý píchal holí. Mašín své rozhodnutí nevrátit se do Česka zdůvodnil: „Abych toho hajzla zabil a rozšlapal na krvavou kaši, to mi za to nestojí, to nemám na starý kolena zapotřebí.“
Mašínové argumentují tím, že v 50. letech probíhala v Československu horká válka, což je samozřejmě historicky značně sporné. Odborníci na vojenské právo navíc již mnohokrát připomněli, že i ve válce je považováno zabíjení zajatců za zločin.
Politici byli dosud vůči skupině bratří Mašínů zdrženliví. Státní vyznamenání jim odmítli dát prezidenti Václav Havel (kterého Mašíni zatratili kvůli tomu, že prý po listopadu 1989 nedokázal zatočit s KSČ) i Václav Klaus. Jedinou výjimkou byl expremiér Mirek Topolánek, jenž bratrům udělil v roce 2008 premiérskou plaketu. Právu se nedávno svěřil: „Jsem rád, že jsem Ctirada Mašína mohl potkat, a řadím vyznamenání jeho a jeho druhů plaketou premiéra k nejlepším momentům svého vládnutí.“
Jsou jistě okamžiky v životě vrcholných politiků, kdy je dobré jít proti většinovému postoji lidí, například rozšířenému názoru, že je třeba zavést trest smrti nebo že všichni Romové jsou nepřizpůsobiví. Mají však politici předepisovat, jak chápat historii a co se budou děti učit ve škole?
Prach se nad bezmála 60 let starým příběhem znovu rozvířil ve chvíli, kdy ve světě – Česko nevyjímaje – roste sociální napětí a agresivita. Uchopení „problému“ ve stylu skupiny bratří Mašínů může být pro mnohé lákavá představa. Když pak vrcholní politici násilné jednání skupiny mladých mužů v 50. letech, jehož cíle byly minimálně sporné, označí za hrdinství, jedná se pro naši současnost o nebezpečný precedent.
