Většina významných manažerů zažila atak na svou osobu nebo majetek
Dveře ke svému domovu má opancéřované, vchod hlídá elektronický alarm. V autě se zamyká a během jízdy hlídá zpětné zrcátko, nesleduje-li jej nějaký podezřelý vůz. Na policii nespoléhá. Uvažuje o pořízení zbraně, a přestože nikdy v životě nepoužil osobního strážce, o bezpečnost svou i své rodiny má značnou obavu. Zejména proto, že už zažil řadu krádeží i nepříjemných anonymních telefonátů. Tak nějak vypadá model průměrného bezpečnostního chování manažera významné české firmy. Jenže ve skutečnosti je to s opatrností u každého byznysmena jiné, pestřejší: desítky špičkových tuzemských manažerů poodhalily v anketě týdeníku EURO pod podmínkou anonymity privátní tajemství, jak se starají o vlastní bezpečí. Zatímco někteří sázejí na takzvané „low profile“ čili úzkostlivé vyhýbání jakékoli prezentaci v médiích, jiní třeba jen odmítají bydlet „na samotě u lesa“. Další věří na účinnost krátké střelné zbraně, hlídací psy nebo bezpečnostní agentury. Všichni si však uvědomují, že pokud by útočníkovi nešlo jen o majetek, ale o fyzickou likvidaci, žádné ochranné opatření stoprocentně nepomůže.
Nebezpečí číhá.
Více či méně razantní útoky na svou osobu nebo na své zázemí má za sebou již většina z dotázaných byznysmenů. „Byl jsem přepaden a musím říci, že zážitek to byl otřesný,“ líčí jeden z nich. „Dodnes z toho mám zdravotní problémy. Nejhorší na celé situaci je, že jsem si musel najít pachatele sám, policie nic nečinila. Nakonec se ukázalo, že útočníkem byl syn jednoho ze šéfů kriminálky. Paradoxem je, že přímo policisté mě několikrát upozornili: pozor, váš případ půjde do ztracena,“ vzpomíná podnikatel. Jeho příběh je ovšem výjimkou, častěji byznysmeni přiznávají výhrůžky. „Při noční jízdě po dálnici D1 se mě vozidlo s tmavými skly pokusilo násilně zastavit zablokováním cesty. Moji přátelé mají dva roky staré zážitky s vyhrožováním, museli po několik měsíců chránit rodinu bezpečnostní agenturou nebo zaplatit skupinám, které o nich získaly informace zřejmě z bankovních a policejních zdrojů,“ vypráví manažer. Kvůli výhrůžným anonymním telefonátům souvisejícím s ekonomickou kauzou si další z dotázaných pořídil pistoli. Převažující zkušeností jsou ovšem „pouhé“ krádeže, zejména útoky na výbavu firemních vozidel. „Mám zkušenosti se zloději a s jejich velkou drzostí, bohužel vesměs z řad Romů,“ postěžoval si další z dotázaných.
Můj dům, můj hrad.
Jen málokdo z manažerské elity si odmítá lámat hlavu se speciálním zabezpečením domu, bytu nebo auta. Co se týče bydliště, bezpečnost často hraje roli už při výběru lokality. „Zcela vědomě jsem si vybral chráněný areál, hlavní motivací však bylo zabezpečení proti náhodnému vloupání při dlouhodobém pobytu v zahraničí.“ Anebo: „V rodinném domě mám instalováno zabezpečovací zařízení pokrývající celý objekt včetně garáže, součástí vybavení jsou i protipožární čidla a napojení na pult centrální ochrany. Ochranka by přijela do pěti minut. Vzhledem k tomu, že dům stojí kousek od lesa, hlídá pozemek pes.“ Další respondent dokonce tvrdí, že s rozvahou vybíral i rasu psů.
Nejen proti vnějšímu, ale zřejmě také proti vnitřnímu nepříteli, je asi někdy potřeba se bránit. „Omlouvám se, ale detaily tohoto druhu neví ani rodina. Jedině tak jsou funkční,“ reagoval jeden z byznysmenů na otázku týdeníku EURO, jaký systém chrání jeho dům. Přesto je z ostatních odpovědí zřejmé, že u bytů je nejčastější formou ostrahy centrální vrátnice v objektu s kamerovým sledováním, u rodinných domů napojení na agenturu nebo přímo na policii. „Bohužel tento systém není příliš dokonalý. Nabádám k větší ochraně všechny, i sousedy. Bojím se, že útoky budou narůstat,“ uvedl manažer se zkušeností s fyzickým napadením. Menší obavu má jeho kolega, který bydlí „ve velmi živé části města“. Soudí, že v případě jeho přepadení či loupeže by bylo „k dispozici minimálně dostatečné množství svědků pro pozdější svědecké výpovědi“. Nebojí se ani manažer, který prý nemá byt chráněn vůbec. „Mám výhodu, že prakticky celý čas pobývám v kanceláři nebo v autě, do bytu se chodím vyspat a je to hned vedle v klidné čtvrti,“ libuje si. „Nijak na sebe neupozorňujeme a spíše se chováme jako lidé z davu,“ zní jiná strategie.
Stůj, nebo střelím.
Co se týká dopravy, každý z dotázaných se buď sám nebo automaticky uzamyká ve voze. Až na výjimku („Sledování bych neodhalil dříve, než by za mnou vjeli do garáže“) všichni kontrolují, kdo za nimi jede, a svá auta důkladně zamykají v garážích. Se zbraní umí zacházet zhruba polovina manažerského „vzorku“, vlastní ji asi čtvrtina. „Půjdu na psychotesty a pro pistoli. Jako vždy se musím spoléhat jen na sebe, přestože platím solidní daně,“ uvažuje část manažerů, zatímco jiní se použití střelné zbraně v sebeobraně obávají. „Každá druhá vražda je spáchána zbraní napadeného. Zejména pro nevycvičeného jedince je nebezpečnější zbraň vlastnit, než ji nemít,“ tvrdí jeden manažer.
Nedávný fyzický útok na šéfa Českého Telecomu Gabriela Berdára byznysmeny překvapil, ale nijak zvlášť nevystrašil. „Odmítám se chovat tak, jako by Česká republika byla Divoký západ, kde se krade a vraždí na potkání,“ uvedl jeden. Druhý dodal, že „ve věci bezpečnosti je hlavní ostražitost a nevypočitatelnost. Pokud vás ale někdo bude chtít zabít a bude dostatečně schopný a odhodlaný, pak se mu to stejně podaří.“
