Tradiční umění cizokrajných etnik se globalizuje, ale stále žije
Vedro. Rozhlížím se po malém tržišti ve rwandském Kigali. Z krámků, seskupených do jakési podkovy, mne lákají desítky rukou. Mávají. Gestikulují. Zvou k návštěvě. A tak vcházím do prvního. Na stěnách visí masky ve stylu kmene Čokwe, dřevěné sochy á la etnikum Baluba, barevné šátky, vyřezávané nádobí; pěkné kousky, ale také spousta tretek, mdlých kopií afrického umění. A ovšem i prefabrikované šunty zvané „airport art“. Stejně tak ve druhém, třetím i čtvrtém obchůdku. Všude jsem vítán; vždyť přišel muzungu, bílý hlupák v goretexových botách, který vysype dolary za kusy dřeva… Až v pátém kvelbu je to jiné. Mezi kousky opravdického „primitivního umění“ spatřím zastrčenou sochu, která mne na první pohled uhrane. Bohyně plodnosti držící dítě měří přes 70 centimetrů. Je děsivě ošklivá, až je krásná. Tak jiná! Má rysy Gigerova vetřelce. Celá je vyzdobena tečkami znázorňujícími tetování, místy puklá, a chybí jí palec. Prohlížím ji, očichávám, zda není jen „ostaršena“ kouřem, jak to padělatelé dělají. Není. Vytahuji peníze. Prodejce ví, že mne lapil: „200 dolarů“? „Nedám. 80.“ „130.“ „100!“ Je moje. Poklad mezi spoustou hlušiny. Letíme spolu domů. V Bruselu na letišti ji musím ukázat celníkům. Stahuji papírový pytlík z její tváře: „Ááách,“ lekne se zlostného pohledu úřednice. Jsme v Evropě.
Vysbíraní lovci & sběrači Podobně se v minulosti zachovaly statisíce bělochů – misionářů, etnografů, kolonizátorů či turistů. Evropané odváželi nejen z Afriky, ale i obou Amerik, Austrálie či Indonésie výjimečná díla. Ano, zájem o domorodé umění mu zasadil nejednu krutou ránu. Etnolog Arnold van Gennep, autor slavné monografie o přechodových rituálech, již v roce 1914 rozhořčeně reagoval na systematické rabování uměleckých předmětů pro evropská muzea: „Některé expedice, jako například ta afrikanisty Leo Frobenia, vyvezly ze západní Afriky a Konga tisíce předmětů, takže místní řemeslná dovednost mnohých kmenů úplně vyhasla. Zvláštní způsob vědecké práce!“ Ještě v roce 1959 napsala švýcarská badatelka Elsa Leuzungerová, že jedna z amerických expedic u kmene Mangbetu v tehdejším Zairu prakticky skoupila a exportovala veškeré práce ze slonoviny, takže tamní umělecká tradice ztratila svůj pramen. A úplně vyschla… Tím se uvolnila cesta evropským vzorům, náznakům globalizace – a nebylo již daleko k takzvanému letištnímu umění. K úpadku. Bude skutečně osudem původního afrického umění?
Smrsknuté hlavičky na kšeft
Málokdo si uvědomuje, jak obrovský je etický rozměr obchodování – a řekněme naplno, že spíše kšeftování – s domorodou tvořivostí. Jak nenávratně může vývoz ničit tradiční kulturu a rozličné funkční vazby toho, co pro nás sice má libý účinek, ale pro „domorodce“ jde kolikrát stále ještě o živoucí, magický nebo i léčebný artefakt. Ovšem cenný je nejen pro místní populaci. Původní „primitivní“ díla z 18. a 19. století, jež nadchla Picassa, Kleeho, Gauguina i Modiglianiho, se doslova vyvažují zlatem. Příkladem budiž náčelnický náhrdelník z Rurutu v Oceánii, jehož cena se v aukci vyšplhala na čtvrt milionu britských liber! Aukční domy jako Christie’s či Sotheby’s pravidelně pořádají prodeje těch nejlepších děl maorského nebo tlingitského řezbářství, kalifornského košíkářství, afrických masek, indonéských látek ikat, dajackých zbraní, asmatských štítů či eskymáckých amuletů.
Sbírat etnické umění? To vskutku není levný koníček. A proto není divu, že existují plejády nápodob a falz. Padělatelé si kupříkladu smlsli i na jednom z nejbizarnějších „uměleckých“ předmětů, jaký antropologie vůbec zná. Jde o složitě zmenšované a zdobené trofejní hlavičky indiánů Šuárů. Nazývají se tsantsa. Mají velikost svraštělého pomeranče, který si ale udržuje obličejové rysy nešťastné oběti. Právě z rituálních hlav se v minulém století stal perverzní sběratelský koníček. Ceny jsou astronomické; za opravdovou tsantsu zaplatíte přes půl milionu korun. Biolog James L. Castner, fascinovaný jejich výrobou, ve své unikátní knížce z roku 2002 uvádí, že ze „125 jím analyzovaných hlaviček bylo jen 23 autentických šuárských tsants.“ Ostatní byly pouhé napodobeniny vyrobené z hlav opiček a vytvarované prasečí kůže kombinované s lidskými vlasy. Abyste neskočili podvodníkům na lep, doporučuje Castner zkontrolovat chloupky v nosních dírkách a třímotouzové sešití úst, jak se na originál sluší.
Primitivové? Ale kdepak…
Taková je minulost a současnost etnoartu. Jaká je jeho budoucnost? Kupodivu nemusí být zas tak temná. Česko-americký antropolog Zdeněk Salzmann ve svém článku z roku 1999 shledává i pozitivní vliv turistiky na místní lidovou tvořivost: „Turistika někdy pomáhá zachovávat a občas i zlepšovat kvalitu místní výroby uměleckých předmětů.“ Dalším plusem je prý směřování výdělků přímo do místních komunit, výroba může zabránit stěhování lidí do velkoměst. A především: „Zájem turistů stimuluje vědomí kulturní důstojnosti, a tím se podporuje zachování některých tradičních místních nebo opovrhovaných společností a jejich kultur,“ píše arizonský profesor, jenž se věnoval antropologii umění a jazyka.
Jeho slova dosvědčují například revitalizační proudy v Nové Kaledonii, kde nastalo oživení tradic bambusového řezbářství jako svébytného projevu hrdých Kanaků. Podobný „boom“ prožívá i tetování v Polynésii – způsob, jak ukázat: „Jsem Maor!“ A tak si Samoánci, Markézané či Tonžané prohlížejí misionářské deníky, jezdí do muzeí a kopírují na svá těla vzory vlastních dědečků a babiček… Urážlivě se jim říkávalo „primitivní národy“. Hloupí rozhodně nejsou. Ani dnes. Antropolog Nelson Graburn ve své studii o klopotných změnách tribal artu (1976) prokázal, že nejen v Austrálii existují kmenové komunity, jež vědomě vytvářejí umění dvojí: to opravdové, funkční a magické (pro sebe), a pak také to profánní, obyčejné, leč vkusné a přizpůsobené exportu. Pro nás. Pro odkouzlené bělochy.
*
BOX:
Libry na dřevo!**
240 000 £ – náhrdelník z Rurutu (Oceánie)
150 000 £ – maorská řezba (Nový Zéland)
150 000 £ – teotihuacánská maska (Mexiko)
100 000 £ – bizoní šat Hidatsů (prérie USA)
85 000 £ – stolička kmene Songye (Kongo)
70 000 £ – dogonská maska krokodýla (Mali)
Pramen: Judith Millerová, Primitivní umění, Praha – Slovart 2007
