Mezi šaty a kompresorem není tak velký rozdíl
Když loni v dubnu přebírala Národní cenu za design mobilních telefonů Siemens Xelibri, nic nenasvědčovalo, že v kariéře Dominiky Nell Applové se blíží nečekaná změna směru. Česká designérka žijící v USA si vydobyla mezinárodní renomé pracemi pro firmy jako Microsoft, Apple, Intel či právě Siemens a dostalo se jí v Česku publicity, jaká jinak náleží spíše interpretům popmusic. Významná ocenění jako to za Xelibri patří v USA i v Evropě k její dráze už léta a vítězná strategie se přece nemění.
V oficiální zprávě o té události však mimo jiné stálo prorocké souvětí: „Porota vyzdvihla zejména možnost uplatnění telefonů jako jednoduchých, v podstatě neviditelných komunikačních prostředků, jež jsou velmi dobře zapojitelné do dnešního stylu oblékání a podtrhují tak osobitý styl svého uživatele.“ Zkrátka porota to už viděla.
Počátkem letošního roku se Applová po patnácti letech ve Spojených státech přestěhovala s manželem do Londýna. V České republice nyní společně s módní návrhářkou Danou Turečkovou založila módní značku YourBody, která si klade za cíl, jak praví tisková zpráva, vytvářet kolekce pro „ženy z masa a kostí“. Vtělila do ní svou ženskou i designérskou zkušenost, že není od věci stát nohama pevně na zemi.
Jak se průmyslová designérka dostane k módě?
Letos na jaře jsem se vrátila do Evropy, do Londýna, kde jsem se přihlásila ke studiu MBA na London Business School. Zároveň jsem se rozhodla, že do budoucna bych se chtěla zabývat výhradně svými vlastními projekty, a to takové, které by vždy byly spojené s nějakým konkrétním výrobkem. Spolupráce s YourBody vznikla tak, že se velice dobře znám s módní návrhářkou Danou Turečkovou, která se po své modelové kariéře, kdy dělala přehlídky po celém světě, rozhodla, že se zaměří výhradně na konfekci. A to je to, co je pro mě jako průmyslového designéra zajímavé.
Druhá věc je, že jde o byznys model, který lze financovat bez venture kapitálu nebo velkého bankovního úvěru. Jde mi o to zkusit vybudovat zcela nový brand, firmu, která navrhuje, vyrábí a distribuuje svůj vlastní produkt. U textilu na to nepotřebujete nijak velký startovní kapitál.
Ale hodně bude záležet na distribuci.
Samozřejmě jsme zjišťovaly, za jakých podmínek by se dalo spolupracovat s některým z velkých obchodních řetězců, jako je třeba Tesco. Ale to je pro nás naprosto nekompatibilní model. Tam je strašně vidět, že jim nezáleží na kvalitě a že uvažují jen v ryze obchodní rovině. Když prodám tyhle kalhoty v téhle cenové relaci, kolik na tom vydělám? A je to pro ně stejné, jako když prodávají džus nebo pneumatiky. Proto chceme raději spolupracovat s nezávislými obchodníky. Zprvu v České republice, ale výhledově minimálně v rozsahu Evropské unie.
A chceme tu udržet i výrobu. Spousta lidí mi říká, že vyrábět textil v Evropě je sebevražda, nicméně já se toho nebojím. Tady si lidé stále ještě neuvědomují, že si mohou vybírat a že nemusí koupit hned první věc, která se jim vnucuje skrze reklamu. Ve Spojených státech si už lidé zvykli, že je možné koupit cokoli, a proto si dokážou vytvořit vlastní názor na to, co chtějí. Trh se přizpůsobuje jim, a ne, že se oni přizpůsobují trhu, jak je tomu tady. Tohle se ale bude měnit. Proto důvěřuji tomu, že se se svými omezenými sériemi můžeme udržet. My nechceme soutěžit s čínským zbožím v ceně. Říkáme: Jsme dražší a dražší zůstaneme, ale za to si kupujete kvalitu, která jinde není.
Je to velký rozdíl – svět módy a průmyslového designu? Není. Jelikož děláme konfekci, nikoliv modely pro catwalk, dá se říct, že princip je stejný. Naše šaty mají, stejně jako jakýkoliv průmyslový výrobek, jednoznačně vymezenou funkci, mají nějakou ergonometrii, musejí se dát nějak prát, nějak udržovat, nějak převážet. Nároky na design jsou v principu úplně stejné. Je ale fakt, že já o textilní technologii nic nevím. V tom se ale zase vyzná kolegyně.
Prý také spolupracujete s Jablotronem na jejich mobilu pro důchodce? Těch projektů tu mám dohromady šest. Spolupráce s Jablotronem je jedním z nich. Vznikla tak – a to platí v podstatě pro všechny moje spolupráce v České republice – že jsem s nimi už kdysi něco dělala a vznikly dlouhotrvající vztahy. Příjemné na Jablotronu je – a nebýt to tak, ani bych to nedělala – že mi umožňují pracovat stejným způsobem jako ve Spojených státech. Vývojový proces buď musí nějak vypadat, aby se došlo ke kvalitnímu výrobku, nebo to nemá vůbec cenu dělat.
Jak české firmy vnímají design?
Mě se na to ptá hodně lidí. Řekla bych, že je to taková hlava 22. Máme sice víc designérských škol na počet obyvatel než jinde na světě, ale ty nevychovávají designéry, průmyslové designéry. V české republice neexistují mechanismy – a tím myslím školy nebo studijní programy – které by podnikům zaručovaly, že když zaměstnají nějakého absolventa, že ten člověk dokáže zadaný úkol zpracovat a dodat řešení v patřičné kvalitě. On přijde to fabriky s tím, že pro ni bude dělat design, ale nic o tom neví a ani se to nesnaží pochopit. Často se jedná o naprosto zásadní nedostatky v chápání celého vývojového procesu. Když přijdu do Jablotronu, řeknu: Potřebujeme inženýra, který dělá tohle, inženýra, který dělá tamto, marketéra a tak dál. Sestaví se tým sedmi nebo osmi lidí a pak teprve začneme fungovat. Já tam budu jako designér, ale bude to tým. To jsou věci, které se čeští studenti ve školách nenaučí. A protože se to nenaučí tam, měli by se to naučit v praxi. Praxe je tady ale minimální. Hlava 22.
Průmyslový design je normální řemeslo, které se dá naučit. Vím to, protože jsem studovala na dvou školách venku. Kdo je potom hvězda, kdo bude dělat nějakou super sexy zakázku, to už závisí jen na tom, jak se ti lidé na špičce mezi sebou vyrovnají. Ale kompresor, mixér, sklenička… To jsou normální řemeslné záležitosti, které nevyžadují nic jiného než určité estetické cítění a smysl pro kompozici a pochopení technologické části. To je ale přesně to, co v Česku chybí.
Jaký máte vztah k exkluzivnímu designu, u kterého se zdůrazňuje, že jde o něco výjimečného a luxusního? Mně to nevadí. Ráda se na něj dívám, každý rok jezdím do Milána a baví mě to. Je to pro mě inspirace. Není to ale práce, jakou bych sama chtěla dělat. Já mám ráda průmyslový design. Mě to fascinuje, fabriky, výrobní linky… Nedávno jsem se byla podívat na Moravě v dílně, kde šijí naše šaty, a když jsem viděla ty vyrovnané štůsky džín, mě to úplně hřálo u srdce. Nevím proč, ale je to tak. Že se to dělá ve větším množství, že to není jen jeden exkluzivní kus. To mě i víc motivuje.
