Masteři místo inženýrů

Vysoké školy objevily kouzlo placeného studia v angličtině. Chytají se i Češi

Honza, Jana, Richard, Vašek a Vojta jsou odchovanci pražské Vysoké školy ekonomické, kteří aktivně působí v klubu absolventů. Na tom by nebylo nic výjimečného. Nástup sociálních sítí sdružování lidí kolem své alma mater podnítil a místo někdejšího povinného „sdružení přátel školy“ jde dnes o bývalé studenty, kteří jsou na svou vysokou školu náležitě hrdí. V jednom je ale tahle partička zvláštní. Místo na hory jezdí na skiing weekend a pozvánka na pivo, kde se probere volba funkcionářů, figuruje na webu jako pre-election drink. Angličtina je ovšem na místě a nejde jen o trik jak být o něco světovější. Všichni jsou absolventy dvouletého oboru mezinárodní management (CEMS MIM), který se na VŠE a partnerských univerzitách studuje výhradně v angličtině.
Obor zařazený do sítě 28 univerzit a padesátky globálních firem, který loni v žebříčku Financial Times skončil jako druhý nejlepší v kategorii navazujících magisterských programů na světě, funguje tak trochu jako cirkus na kolečkách. Jeden semestr je povinný v zahraničí, takže i na VŠE se střídají studenti z ciziny jak na běžícím pásu. Nejen oni, ale i hostující profesoři, kteří v Praze učí blokové semináře. Možnost studovat pod křídly velkého byznysu a zažít konkurenci mezi ctižádostivými zahraničními studenty na vlastní kůži není pochopitelně zadarmo. Právě díky angličtině přijde rok studia na 1800 eur.
A i když je v Česku vysoké školství zdarma, českým absolventům vůbec nevadí, že si za prestiž a angličtinu navrch museli připlatit. „Mezi světově nejúspěšnějšími firmami má tento program obrovské renomé. Velkou předností je propojení teorie a praxe,“ pochvaluje si analytik Thomson Reuters Jan Kubík, který vede pražskou pobočku klubu absolventů CEMS. Nestačilo by si v rámci „obyčejného“ neplaceného studia na přednášku kapacity ze zahraničí jen odskočit? A se zahraničními studenty se poměřovat třeba někde u piva? „To se nedá srovnávat, jedna přednáška navíc to nenahradí,“ uzavírá Jan Kubík. Podobné zkušenosti má i Lukáš Mariánek, absolvent programu international business, který stojí dokonce 3600 eur ročně. Ten si pochvaluje celkově lepší servis, kterého se platícím studentům dostává. „Školné dovolovalo plně se věnovat studiu. Administrativní zázemí bylo velmi nápomocné, což ani na všech soukromých vysokých školách nebývá úplně samozřejmostí,“ rekapituluje.

Loutky po anglicku

Kdo si chce školné zaplatit dobrovolně, nespoléhat se na češtinu a zároveň obejít systém přijímacího řízení, má v Česku na první pohled ráj na zemi. Paleta oborů je pořádně pestrá. Ministerstvo školství akredituje neuvěřitelných 1652 programů nabízených v angličtině – od bakaláře až po doktorandské studium. Většina z nich jsou ale mrtvé schránky. Třeba ústavy Akademie věd ČR, které si vychovávají vlastní doktorandy, nabízejí stovky technických oborů v angličtině. Často jsou ale šité na míru třeba jen pro jediného studenta. Podobné je to i v uměleckých oborech. Pražská DAMU například nabízí za 210 tisíc korun za rok studium scénografie alternativního a loutkového divadla, kompletní vzdělání v angličtině mohou získat i herci. Většina placených programů, které jsou ve skutečnosti jen překladem zavedených oborů do cizího jazyka tak, aby škola mohla inkasovat od studentů peníze „na dřevo“, získala akreditaci teprve v posledních dvou letech.
Mít vedle řádných českých studentů, na něž platí normativ stát, ještě ty platící, se totiž čím dál víc rozmáhá. Vysoké školy měly na zvýšení příjmů doposud jednu zaručenou metodu – nabírat co nejvíce studentů a díky státním příspěvkům si tak přijít na své. Jenže budovy nejsou nafukovací, nehledě na přeplněné posluchárny, kde zejména studenti prvních ročníků posedávají i na zemi. Kromě toho začalo ministerstvo školství loni škrtat a normativ na studenta v magisterském cyklu se snížil o deset procent. Doktorandi přišli dokonce o pětinu. Srovnávací tabulky navíc upřednostňují konkurenceschopnost, takže místo počtu studentů a odučených hodin vyžadují skutečné výstupy na poli vědy a výzkumu. Sázka na platící cizince i našince se proto zhodnocuje především po finanční stránce. „I kdyby se chytil jen jediný student, pomůže nám to. Fakulty se musejí začít víc ohánět a tohle je cesta jak nejít s kvalitou dolů, a navíc si udělat celkem zadarmo dobré jméno,“ vysvětlil týdeníku EURO pedagog z Univerzity Karlovy, který sám v anglických kurzech učí.

Přilepšená i pro pedagogy

Ani pro něj není výuka v angličtině jen dobrodiním, kterým by nezištně pomáhal svému zaměstnavateli přivydělat si nějakou tu korunu. Fakulty si totiž dovedou ohlídat, aby školné nemizelo v rozpočtové černé díře a to, co vydělají, alespoň symbolicky „rozpouští“ mezi své pedagogy. „Máme jazykově vybavené učitele a nechceme, aby si vydělávali někde jinde nebo učili na soukromých školách. Za kurzy v angličtině jim platíme honoráře,“ říká prorektorka VŠE Hana Machková. Ve více než miliardovém rozpočtu školy je zhruba deset milionů korun vybraných na školném za placené programy kapkou v moři. Byť se číslo dynamicky zvětšuje – v roce 2009 to bylo jen šest milionů. Loni na VŠE otevřeli nový obor v angličtině – mezinárodní diplomatická studia – čímž se počet platících studentů přehoupl přes 120, pochvaluje si prorektorka a ukazuje na rostoucí křivku v powerpointové prezentaci.
Podobně je na tom i Fakulta sociální věd UK, kde je roční školné v řádu šest až sedm tisíc eur dvakrát vyšší než na VŠE. Cizinci do fakultní kasy letos dosypou částku odpovídající sedmině příjmů fakulty ze státního normativu na studenta, který se skrývá pod šifrou „základní dotace kapitoly 333“. Ani na Smetanově nábřeží, kde druhá nejmladší fakulta Univerzity Karlovy sídlí, nehodlají počet oborů nabízených v angličtině nijak brzdit. Ještě letos se otevřou evropská studia, čímž se počet placených magisterských programů zvýší na šest. „Tendence je rozšiřovat nabídku a poskytovat co nejkvalitnější vzdělání,“ potvrzuje Filip Láb, proděkan Fakulty sociální věd, která na poli ekonomických studií patří mezi největší konkurenty Vysoké školy ekonomické.
Potíž je ovšem v tom, že ani placené obory nelze rozšiřovat do nekonečna a ani vysoké školy zatím nevědí, na jaké studenty by se měly zaměřit. Na rozdíl od soukromých škol, kterým k úspěchu stačí navázat spolupráci například s některou americkou univerzitou a do Česka přivézt její MBA program, se musejí starat o to, aby šlo o skutečné vysokoškolské studium. Jejími absolventy nejsou manažeři, kterým získání titulu zaplatí zaměstnavatel, ale mladí lidé, kteří naopak kvalitní vzdělání považují za vstupenku do velkého světa byznysu. Příliš nepomůže ani pohled na statistiky zahraničních studentů podle jednotlivých zemí. Jak na VŠE, tak na Fakultě sociálních věd tvoří zhruba stejně velkou skupinu Američané, Západoevropané a studenti ze zemí bývalého Sovětského svazu. Nabízelo by se tedy vyprofilovat se někde mezi nimi a nabízet v Praze středoevropskou politiku a ekonomii vyučovanou v angličtině.

Středoevropanství netáhne

Jenže paradoxně právě o „středoevropanství“, které by Praze také z kulturního a historického hlediska slušelo, je vůbec nejmenší zájem. Třeba na FSV UK je v oboru s podobným zaměřením zapsán jediný student. Jinak je tomu na VŠE, kde dvouletý program Central European Business Realities patří mezi nejúspěšnější. Lákadlem je ale především to, že za jedno školné lze získat hned dva diplomy. Nejen z žižkovské univerzity, ale také z Lyonu, Mohuče, Innsbrucku nebo Ženevy. Navíc ten, kdo se chce soustředit na střední Evropu, nezůstane pravděpodobně jen u angličtiny, ale zaměří se třeba na němčinu. „To, že jsme levnější než západní Evropa, v tomto ohledu ztrácí význam. Můžete odjet studovat do Německa, kde se žádné školné neplatí,“ upozorňuje proděkanka Machková. Největším tahákem pro zájemce o placené studium v angličtině tak zůstává silueta Hradčan, kterou si na letáky nechala VŠE vytisknout. Varšava nebo Bratislava snadno zapamatovatelnou dominantu nemá. Otázka je, jak dlouho to studenti budou považovat za takové minus.