Obrovské sendviče a neodolatelné štrůdly servírují mentálně postižení
Do večerního soumraku blikají křiklavě rudé neony, ulicí se nese dunivá hudba. Na chodníku se válejí letáčky s obrázky nahých dívek, portýři v barevných uniformách lákají kolemjdoucí k návštěvě. Jsme v ulici ve Smečkách u Václavského náměstí a v Darling Cabaretu právě začíná divoká noc. O pár desítek metrů dál se nabízí úplně jiný svět. Malou výlohu zdobí keramické sošky, šišky, kameny a květiny, nenápadný nápis Vesmírna pak označuje kavárnu, v níž hosty obsluhují lidé s mentálním postižením a autismem.
Mezera.
Kavárnu založilo před třemi lety občanské sdružení Máte otevřeno? a v pomoci mentálně postiženým je výjimečným projektem. Má totiž nejen zprostředkovat postiženým reálný kontakt s okolním světem, ale jejím hlavním cílem je vyplnit mezeru mezi normálním trhem práce a takzvaným chráněným prostředím v rámci terapie, například v různých dílnách. Zkrátka pomoci klientům obstát bez dozoru v konkurenčním prostředí „zdravých“ lidí. Ve Vesmírně to znamená naučit je samostatně komunikovat, dokončovat rozdělanou práci, chodit včas do práce nebo třeba připravit nápoj tak, aby ho nerozlili. Pracují zde lidé s lehčím mentálním a kombinovaným postižením, takzvaným uživatelům musí být osmnáct let. „Práce číšníka je docela vhodná, cvičí si při ní paměť a zlepšují motoriku. Postupně získávají samostatnost a určitou jistotu. Hlavně však pocítí, že je někdo potřebuje a jsou užiteční,“ vysvětluje koordinátorka pracovně-tréninkového programu Livia Didičová.
Vesmírna otvírá denně mimo neděli a návštěvníkovi může nabídnout bezbariérový vstup, nekuřácké prostředí, internet, zadumanou hudbu Milese Davise, výstavy, autorská čtení a nápoje, jako kopřivová limonáda, banánovo–oříškový koktejl, či domácí štrůdl se zmrzlinou. Kavárna denně vydělá kolem sedmi tisíc, což Livie Didičová považuje za úspěch. Ve Vesmírně se totiž nepodává to, co jinde vydělává nejvíc, alkohol.
Můj sen.
Ve třech směnách pracuje deset postižených, střídají se po čtyřech hodinách po dobu dvou let. Měsíční kapesné k důchodu dělá zhruba tisícovku. Jedním z obsluhy je pětadvacetiletý Miroslav. V kavárně pracuje přes rok. „Můžu v klidu říct co chci, lidi mě tady mají rádi,“ pochvaluje si. Po skončení programu v kavárně by chtěl pracoval v zahradnictví v pražské Troji. „To je můj sen,“ usmívá se Miroslav. Vesmírnou dosud prošlo patnáct postižených a postupně se je podařilo umístit jako uklízeče, pomocníky v kuchyni či jako Karolínu Donátovou v obchodě jako prodavače. „S Karolínou jsem spokojen, je taková milá a usměvavá,“ říká její nový zaměstnavatel Václav Bícha, majitel hudební kavárny Capriccio na Újezdě. „Pracuje sice jen tři hodiny denně, ale je pro nás přínosem.“ Karolína obsluhuje hosty, vystřihuje ze starého notového papíru tácky a balí partitury do obalů. K důchodu si podle výše tržby přivydělá i kolem pěti tisíc měsíčně, její zaměstnavatel naopak získá slevu na daních.
Pontony a kafemletí.
Sdružení Máte otevřeno? funguje téměř osm let, zhruba šest desítek zaměstnanců zorganizovalo pro desítky postižených už celou řadu projektů. Třeba Jiné odpoledne, kdy se postižené děti s pomocí asistentů vydávají s vrstevníky za dobrodružstvím ve skautském oddíle, malují, zpívají či hrají divadlo. Pro dospívající existuje seznamovací projekt Pontony, k úspěšným patří i Podzimní kafemletí na Václavském náměstí ve stanu s čerstvě uvařenou kávou, informacemi a kulturním programem. Asi nejznámější je prodejní a propagační Akce cihla v ulicích Prahy. Jde vlastně o to, aby postižení poznali, že existuje i jiný svět než čtyři stěny domova či nemocničního pokoje nějakého ústavu a že na světě žijí i jiní lidé než ustaraní rodiče či ošetřovatelé v bílých pláštích. „A naopak, aby zdraví vzali na vědomí, že mezi námi žijí lidé s hendikepem a přijali je mezi sebe jako sobě rovné,“ říká Livia Dědičková.
Provoz a aktivity sdružení stojí ročně kolem tří milionů, peníze pocházejí převážně z příspěvku ministerstva zdravotnictví, grantů, programu Evropské unie Phare a od celé řady sponzorů. „Chybí nám ale nějaký hlavní sponzor,“ říká Livia Didičová. „Odpadla by tak věčná nejistota a navíc bychom se mohli rozvíjet.“
S úsměvem a poctivě.
Kolem stolků obezřele prochází několik číšníků s červenými zástěrkami, zpovzdálí je bedlivě sledují terapeuti. Dávají pozor, aby obsluha objednávku hosta správně a svědomitě připravila a bez potíží doručila tam, kam patří. Personálu pomáhají v orientaci i další pomůcky: různobarevné židle či malé vitrínky zapuštěné v desce stolků s těstovinami, sušeným ovocem, knihou či mušlemi. Posedět do kavárny chodí převážně mladí lidé a cizinci, asi tak kolem stovky denně. Ve večerních hodinách je tu nával a pokud chcete do Vesmírny, musíte se předem objednat. Prokázat musíte snad jen jediné, mít s obsluhou trochu trpělivosti. Ale jak říká Livia Didičová, zato si ale můžete být jisti, že všechno dělají s úsměvem a poctivě.
