Matěje Stropnického považuje řada lidí za žábu, která zasedla pramen rozvoje Prahy. Šéf zelených, a před pár měsíci ještě náměstek pražské primátorky pro územní rozvoj, v rozhovoru pro Euro.cz obsáhle vysvětluje své ideje dobrého města.
Praha by se měla především stát developerem a sama začít stavět – byty i budovy mimo centrum, které budou „pecka“. Měla by proto začít vykupovat rozsáhlé pozemky ve městě. Prahu by také sloučil se Středočeským krajem. Rozvrat pražského Institutu plánování a rozvoje byl podle něho nutný – architekt Roman Koucký, který tvořil Metropolitní plán, byl pro Prahu nebezpečný. A zelení podle Stropnického nedopustí, aby se Koucký vrátil, čímž může být mimochodem zaděláno na další pražskou koaliční krizi. Matěj Stropnický mluví i o tom, kde udělal chybu.
Zastupitelé schválili dokument, na kterém Praha pracovala tři roky. Jak Vám se líbí Strategický plán Prahy? Ještě před pár měsíci jste jeho tvorbě velel…
Máte pravdu, většina návrhové části plánu vznikla v době, kdy jsem jej měl na starost. Plán je ale kompromisem, jako všechno. Obsahuje proto možnosti, jak město hodně pozvednout, ale nezaručuje, že budou využity - paní primátorka si nepřála, aby byl závazný. Plán tak třeba v oblasti bydlení, kterou považuji za klíčovou a zůstala v plánu na prvním místě, doporučuje zastavit privatizaci volných bytů, předpokládá výstavbu městských bytů a jejich obsazování i inovativním konceptem „housing first“. Ten znamená rychlý návrat lidí do bydlení bez zdlouhavých procedur a může velmi snížit počet lidí bez domova. Záleží ale na tom, jestli se ho město bude držet.
Co vy osobně považujete za silné a slabé stránky Prahy?
Praha je krásná, ale nic moc se sebou jako město nedělá. Neumí dobře hospodařit s majetkem, který má, neumí u soukromých investorů zajistit, aby se podíleli na výstavbě veřejné infrastruktury a tím snížit náklady města, dopravní stavby staví pomalu a podle koncepcí starých půl století. Takže město nezhodnocuje, co už má, doplácí na to nové, a draze staví, co mělo být už dávno, ovšem mnohem subtilnější. Nad Blankou bude příštím generacím stát rozum stejně, jako stojí ten dnešní nad magistrálou.
Praha na rozcestí – tak znělo motto diskuse k analýze, jak bude Praha vypadat v roce 2030, které jste se účastnil. Je podle vás Praha na rozcestí a kam pak vedou ty cesty?
Částečně jistě. Město má podle mne být na svém území ekonomickým aktérem, developerem, chcete-li. Nemá jen obsluhovat soukromé stavby infrastrukturou, silniční nebo vodovodní třeba, protože to je sice také potřeba, ale ekonomicky to není udržitelné: developer ušetří, městu vznikají nové náklady. Město musí i samo vykupovat pozemky, provádět na nich regulaci, stavět a postavené provozovat, třeba i zčásti prodat. Veřejná výstavba umí nastavit kvalitativní laťku, a zároveň zůstat cenově dostupná, protože neusiluje primárně o zisk, ale poskytnutí nějaké služby. Tedy aspoň na Západě to umí a jak by řekla většina obyvatel Prahy, chceme patřit na Západ. Tak tady máme příležitost.
Devizou Prahy je podle zmiňované analýzy kulturní turista. Ten by ovšem měl být vyveden z centra, jinak bude jeho skanzenizace pokračovat. Jak na to a kam vy byste turistu nasměroval?
Tohle by bylo na samostatný rozhovor, takže jen pár poznámek. Lákání jiných, než současných turistů a přesměrovávání jejich cest po Praze je hodně těžké a vyžaduje dlouhodobou strategii, která souvisí s pověstí města, s jeho značkou, řekněme. Zatím je naše značka asi toto: levně přiletět, levně se najíst, levně opít a dělat čurbes. Postupně se to trochu mění, ale velmi pomalu. Řešení je několik, uvedu aspoň pár příkladů, které vidím. Asi nepřekvapí opět veřejná výstavba: investovat do moderní, třeba i extravagantní architektury a to mimo centrum, město má být polycentrické.
I o tohle byl například spor s panem Kouckým, který navrhl monocentrický územní plán. Může jít o koncertní nebo výstavní sál, školu, knihovnu. Musí to ale být opravdu pecka, tomu se říká Bilbao efekt, podle slavného Guggenheimova muzea v tomto španělském městě, do něhož se jezdí kvůli této stavbě víc, než kvůli dílům v něm. Paříž takhle odlehčila centru Mitterandovou knihovnou například v rámci projektu Grands travaux – Velké projekty. To samozřejmě nestačí.
Druhý tip: je třeba investovat čas a prostředky do proměny turistických průvodců. Dokud v nich bude psáno, že všechno hlavní najde turista na Královské cestě, nehneme se z místa. A třetí věc: centrum se, jak známo, vylidňuje. Pojďme zvýšit turistický poplatek a vykupujme jako obec domy v centru zpět a vracejme jim bytovou funkci. Tak by turismus přímo financoval návrat bydlení do centra.
Jedna z oblastí, na kterou se analýza zaměřila, byla oblast správy města a komunikace s veřejností a podnikatelskou sférou. Potvrdila, a asi to cítí i Pražané, že tady jsou velké rezervy. Co se s tím podle vás dá dělat? Návštěvy veřejnosti u primátorky jednou měsíčně asi nejsou řešením…
Na prvním místě je nezbytné konečně otevřít městské informační centrum, kde budou představovány a diskutovány všechny velké městské i soukromé stavební záměry. Každý týden by tam měl být představován jeden záměr, v modelu, s navazujícími řešeními veřejného prostoru, veřejné vybavenosti; a pak by byla diskuse občanů s investorem, kterou by město moderovalo. To je jeho úloha. Mělo být už dávno, ale architekt Koucký z Institutu plánování a rozvoje to infocentrum navrhoval jako muzeum sebe sama: mělo jen ukazovat, jak je jeho metropolitní plán geniální, navíc to dělalo infantilně. Proto jsme koncepci změnili. Včasná komunikace města i developerů s veřejností umí předejít mnoha průtahům při schvalování. Tedy aspoň na Západě to funguje.
U nás to zatím nejde ani trochu. Analýza přitom počítá s tím, že se do Prahy do roku 2030 přistěhuje 160 tisíc lidí. Bude potřeba kolem 90 tisíc nových bytů. Tak teď se jich staví necelé čtyři tisíce ročně a bude hůř. V Praze se povolí ročně méně bytů než v Plzni. Už teď jejich omezená nabídka vyvolala zdražování. To jsou čísla, ne dojmy.
Investoři navrhují projekty, které chtějí vytěžit území na maximum, a pak se diví, že mají v řízeních průtahy. Směrná čísla územního plánu stanovují maximální využití a za dva roky na městě jsem se snad nesetkal s tím, že by přišel developer a navrhoval, že je nechce využít bezezbytku. To je jedna strana problému, lidé se proti takové zástavbě logicky brání. Na druhé straně je neuvěřitelná nepružnost stavebního řízení. Vyjadřuje se příliš mnoho úřadů a mají příliš velké pravomoci, ačkoli hájí jen partikulární zájem.
Přečtěte si, jak vidí Matěj Stropnický rozvoj Prahy:
Nuda taková, až probudí aneb Principy neturistického rozvoje Prahy
I já jsem dospěl k tomu, že je potřeba systém změnit. Ne ale omezením účasti veřejnosti, ale naopak oslabením role státní správy a posílením volených orgánů. Město ať může víc vyjednávat, víc rozhodovat a ať také nese větší zodpovědnost. A pak třetí věc, jako u předchozích otázek: město musí byty začít samo stavět, fond na to má, příjmy do něj jsou také zajištěny.
Developeři považují nemožnost získat stavební povolení za výsledek nástupu Zelených na radnice i na město…Stavební úřady by sice měly být na starostech nezávislé, ve skutečnosti to tak moc není…
Nástup zelených odráží to, že lidé mají zkušenost, že co nová výstavba, to zhoršení kvality jejich bydlení, mizení zeleně, výhledu, hustší doprava, nedostatek míst k zaparkování atd. Stavební úřady si totiž zvykly v uplynulých letech posuzovat jen to, jestli nová stavba vyhovuje zákonu, a ne už, jestli je v území v navrženém rozsahu žádoucí. V tom začaly být samosprávy na městských částech za nás aktivnější, vyjednávají a třeba i posílají záporná stanoviska do řízení s cílem snížit objem výstavby, ojediněle se i soudí.
Řešení vidím právě hlavně v posílení jejich úlohy, protože když starosta přijde před veřejnost a řekne: ano, tady vznikne novostavba, ale vedle jsem vyjednal, že pro vás developer postaví k tomu plavecký bazén třeba, je to obhajitelné. Prostě klondike těžby území nadivoko už skončil. Než se developeři nové situaci přizpůsobí a začnou dbát na to, aby jejich investice přinesla něco i těm, kteří už v místě bydlí a draho si zaplatili výhled nebo zeleň, kterou jim teď nový investor bere, chvilku to ještě potrvá. Na Západě je to běžné, chtělo by se mi dodat, kdyby to už nezačínalo být ohrané.
Když ale nebudou v Praze dostupné byty, lidé půjdou bydlet do Středočeského kraje, do města budou dojíždět a Praha z nich bude mít především náklady. Kde tedy vidíte řešení?
Znovu opakuji: město se musí stát samo developerem a začít byty stavět, nájemní především, ty jsou cenově dostupnější, protože hypotéky zdražují. Zadruhé je nutné zvýšit daň z nemovitosti. Na trhu je vedle poptávky také několik tisíc bytů volných, které jsou nabízeny za vysoké ceny, protože se vlastníkům vyplatí mít je prázdné, jelikož daň je příliš nízká, pro představu za zhruba sedmdesátimetrový byt zaplatíte v Praze zhruba osm set za rok. To je až třikrát míň, než za povinné ručení u auta. Cenová hladina se tak drží uměle vysoko. ANO ale daň odmítlo zvýšit, ačkoli je v Praze jedna z nejnižších v republice, což vůbec nekoresponduje s kupní silou obyvatel. Třetí věc je moje idea sloučit Prahu se Středočeským krajem. To by umožnilo plánovat výstavbu, dopravu i ochranu nezastavitelných území v metropolitním regionu společně, jedním strategickým i územním plánem. Takovým regionem je Vídeň, Berlín, Paříž, Londýn – zkrátka velká města. Praha se může rozkrájet, když ale končí se svými pravomocemi pět set metrů od Pražského hradu, mnoho nezmůže.
Jak dnes dopravně řešit obrovský proud lidí, kteří do Prahy dojíždějí? Slyšela jsem, že se plánují tramvaje do Středočeského kraje, třeba i do Brandýsa nad Labem nebo Uhříněvsi. Je to reálné?
Souhlasím, že je potřeba posílit kapacity lehké kolejové dopravy, ale příměstských vlaků. Vhodný může být také samostatný pruh na rychlostních komunikacích v okolí města pro autobusy, to je také podstatou připravovaného zklidnění magistrály. Chybí také parkoviště P+R, to je pořád dokola. To vše nejde bez razantnějšího vykupování pozemků. Město není schopné ani za pět let vykoupit pozemky pro metro D a zvažuje, že linku postaví dočasně bez stanic. To je úplně směšné. Město má všem vlastníkům pozemků na trase této stavby (nebo jinde silnice třeba) nabídnout odhadní cenu, případně směnu s nějakou lhůtou na vyjádření. Pokud vlastník na nabídku nepřistoupí, město má pozemky ve veřejném zájmu za náhradu vyvlastnit. Zákon to umožňuje a ten nástroj je potřeba začít využívat, jinak už nepostavíme nikdy nic.
Potřebujeme vysokorychlostní spojení s Brnem po samostatném tělese, to uleví přetíženým příměstským úsekům železnic, a bude možné vypravit více vlaků. Umíte si představit, že takovou stavbu někdo dnes postaví? Já skoro ne. Je také nezbytné postavit nové příměstské spojení například na Jesenicko a modernizovat trať do Kladna. Stejné problémy.
Souhlasíte s tezí, že město by se mělo zahušťovat, ne rozlézat do šířky? Pokud ano, proč jsou v blízkosti centra města obrovská rozvojová území – dnes brownfieldy - typu Bubny, Rohanský ostrov nebo Žižkovské nádraží, kde je i po 15 letech platnosti územního plánu stavební uzávěra. Co s tím?
Předně řešením není, že všichni občané Česka budou bydlet v Praze. Je úkolem vlády, aby nastavila takové prostředí pro podnikání, aby se mohlo ve větší míře rozvíjet i mimo hlavní město. Pravda ale je, že v Praze je přes třicet velkých stavebních uzávěr typu Bubny, nádraží Žižkov nebo Bohdalec a že se tato území nerozvíjejí už dlouho. Zelení ale nevyhlásili jedinou novou stavební uzávěru, všechny byly vyhlášeny za ODS. Připravujeme sejmutí některých a myslím, že se to například v Bubnech a na Žižkově v tomto volebním období povede. Území budou ovšem pečlivě připravena, aby novou zátěž snesla. Víte, mnoho investorů kupuje v Praze na spekulaci. Stavět ani nechtějí, jen koupit a za čas prodat za víc. Na vině je hodně také fakt, že České dráhy, když se rozhodly v devadesátých letech zbavit velkých nádražních ploch, nenabídly pozemky městu.
Lidé by místo létání měli jezdit vlakem," říká Matěj Stropnický. Podívejte se na rozhovor v Euro TV
To už si město ale uvědomuje a proto také do pravidel využití fondu na výstavbu bydlení doplňujeme, že může být použit i na nákup pozemků. Myslím, že to pro město může být i dobrý byznys: koupí pozemky, provede na nich regulaci a prodá s touto přidanou hodnotou stavební parcely připravené k zástavbě. Skoro bych řekl, že tak by se chovalo město, kdyby bylo opravdu řízeno jako firma, a ne jako obslužný závod soukromých developmentů. Tak vznikly i čtvrti, jako jsou Vinohrady, nebo Dejvice, konec konců i Nové Město. A tam se všude bydlí dobře, ne? Rozhodně líp, než tam, kde plánoval developer, jako třeba v Horních Měcholupech.
Když se jeden developer dohodl s městskou částí na částečné zástavbě Žižkova s tím, že postaví školku a park, vyvolalo to ostrý nesouhlas radní za zelené. Město tam ale nebylo za deset let zpátky schopné říci, jak si zástavbu představuje. Pak se nedivím, že dochází trpělivost. Navíc jinde argument, že se developer s městskou částí dohodl na pár milionech kompenzace, je dostatečný proto, aby zelení i proti vůli místních prosadili změny územních plánů směrem od louky ke stavebním parcelám…
Původní plán developerů na nákladovém nádraží Žižkov byl: zbourat dnes už chráněnou budovu nádraží, místo ní vést čtyřproudou silnici a vedle ní postavit obchoďák dvakrát větší, než je Palác Flora. Nechtěli si to nechat rozmluvit, až byl odpor obyvatel tak velký, že jsme vyhráli volby. Jeden z developerů nakonec záměr obchoďáku vzdal a území opustil, nádraží je památkou a konají se v něm kulturní akce pro širokou veřejnost a nová dálnice už tu také nebude. A je to dobře. Je to zase týž problém: developeři tu chtěli moc, proto dlouho nemají nic. Když jsme byli v létě těsně před podpisem dohody o soutěži na celé území, uzavřela starostka Hujová z TOP 09 separátní dohodu s novým investorem, čímž soutěž i celé úsilí města najít objektivním způsobem, tj. soutěží, trvalé řešení, zhatila výměnou za stavbu školky. Ano, je dobře, že se podaří vyjednat stavbu školky na náklady soukromého investora, ale ne přece za cenu krachu pracných dohod, které už existují. Tohle byl vyloženě naschvál.
A jinde se domluvit developer a místní radnice mohou?
Pokud zmiňujete louku v Komořanech, musím Vám dát trochu za pravdu, věc je ale přeci jen složitější. Předně: nejde to srovnávat s centrálním městským územím žižkovského nádraží, které je nutné řešit vcelku. Ta území nemají stejnou hodnotu. Co tedy u jednoho obhajitelné být může, to jinde obhájit nelze: na mysli mám to, že kritizuji souhlas Městské části Praha 3 se zástavbou na Žižkově výměnou za školku a přitom jsme souhlasili s přeměnou louky v Komořanech na stavební parcelu výměnou za dar městské části Praha 12 na koupi náměstí, které jí dosud nepatřilo. I tak si nakonec myslím, že se město dalo lacino v obou případech a přeměnu té louky vidím jako chybu. Jo, občas člověk udělá chybu, když kompromis udělat odmítá, a jindy zase, když ho udělá. Myslím, že moc těch chyb nebylo, ta louka mezi ně ale patří.
Když už jsme u Zelených a těch chyb – připadá vám odpovědné vyhodit odbornou veřejností uznávaného šéfa IPR a ohrozit tím celý Metropolitní plán?
Když jsem do vedení města nastoupil, IPR jsem musel nejprve zachránit. ANO ho bralo jako Hudečkův think-tank, ČSSD jako překážku kšeftů s územním plánem a ti i oni ho chtěli okamžitě zrušit. Udržel jsem jeho existenci, výjimečný rozpočet, plný počet zaměstnanců i kompetencí, začal jsem zachraňovat stavební předpisy, které byly po Hudečkově éře napadené ministerstvem i antimonopolním úřadem – a vybral jsem ředitele institutu v transparentním výběrku do dvou měsíců po svém nástupu do funkce. To zaprvé.
Nicméně byl jsem do vedení města zvolen s určitou vizí. A tu jsem začal prosazovat. Celým tímto rozhovorem Vám ji mimochodem znovu popisuji. A narazil jsem. Pan Koucký, vedoucí územního plánu, který neprošel ani volbami ani výběrovým řízením, měl také vizi, jenže jinou a odmítal ustoupit, byť o píď. Strávil jsem s ním rok narůstajícího konfliktu o to, že jeho územní plán má sice cíle, s nimiž souhlasím (nerozšiřovat město do krajiny a soustředit výstavbu do středu), ale nevybavil ho nástroji, které by tuto vizi uměly vymáhat. Součástí jeho vize bylo i to, že současné nástroje územního plánu, které vymahatelná pravidla na ochranu zeleně, pro objemnou zástavbu a také pro území určená k transformaci zajišťovaly, odstraňuje.
Vize bez nástrojů pro její naplnění je ale čistá deregulace. Prostě opakování devadesátek v územním plánování: zhasneme a trh si poradí. To bylo pro mne natolik nepřijatelné, že jsem neměl na vybranou a musel do té konfrontace jít. Stálo mne to křeslo náměstka, ale nelituji, jednal jsem tak, jak jsem voličům slíbil.
Takže nebyla chyba vyhodit bezkonfliktního ředitele institutu, kterého jste si sám transparentně vybral?
Je dobře, že pan Koucký nakonec musel odejít. Ředitel IPR Hlaváček spojil svou hlavu s jeho a odmítl jej odvolat, proto vedení města nezbylo nic jiného, než odvolat jeho. To mne sice mrzí, ale bylo to jejich společné rozhodnutí. Že však okolo sebe šíří, že pro ně bylo nepřijatelné politické zasahování do přípravy plánu, je nesmysl. Nikdy jsem nepožádal o změnu charakteru jediného konkrétního území, šlo mi jen a pouze o metodiku celku, o vymahatelnost zvolených nástrojů, čili o to, aby město neupustilo klíče od územního plánování dobrovolně do kanálu. Za to nese odpovědnost politik a já se jí, stejně jako moje nástupkyně Petra Kolínská, odmítl alibisticky zříct. Přitom jsme mohli: vždyť plán bude platit až po roce 2020 a nikdo už by nám ho za vinu nekladl. To by ale moje svědomí nedalo.
Takže vám nepřipadá trapné vyhodit odborníka jen proto, že odmítá vyhodit svého podřízeného, který tvořil plán podle svého odborného přesvědčení?
Územní plánování je celkem odborná disciplína, mnohem víc, než jiné agendy na městě, které jsou více politické, administrativní. Pan Koucký měl smůlu v tom, že agendu dostali zelení, protože my plánování rozumíme. Museli jsme se ty zákony a vyhlášky dávno naučit, abychom dovedli chránit ve městech zeleň. A nebyli jsme líní. Totiž: kdo z veřejnosti četl těch patnáct set stran Kouckého odůvodnění konceptu plánu, kde své záměry detailně vysvětluje? Vy jste to četla? No já i Petra Kolínská bohužel ano, protože jsme se odmítli spolehnout na věhlas autora, líbivé fráze a pěknou grafiku.
S tou se bohužel spokojila většina novinářů a myslím, že i drtivá většina odborné veřejnosti, o laické ani nemluvě. Architekt není totéž, co urbanista a veřejně situaci komentovali spíš architekti, fajn, ale odborného na jejich vyjádření není většinou nic, lituji. Petra Kolínská se ovšem zpočátku rozhodla, že vysvětlit veřejnosti, proč je Kouckého plán nepřijatelný a dokonce nebezpečný, je příliš obtížné, což byla ale chyba. Zde si, s dovolením, navrhuji doplnit otázku: V čem tedy tkvěla hlavní nebezpečí Kouckého plánu?
Dobře. V čem tedy?
Dnešní pravidla pro využití území stanovují, kde se mohou stavět byty, kde obchody, kde musí zůstat zeleň atp. závazně. Kdo chce jiné využití, musí dosáhnout změny plánu. To je systém funkcí. Kouckého plán přišel se systémem zátěží: můžete území využít až takovou zátěží, kterou plán umožní, čili tam, kde je největší, produkční zátěž, mohou být i všechny zátěže menší, třeba obchody, byty nebo zeleň. Představme si situaci, kdy je v území, kde plán navrhuje produkci, v současnosti park. Byty okolo se prodávají, s tím, že mají výhled do parku, což se odráží v jejich vyšší ceně. Pak se ale změní vlastník parku a podle Kouckého plánu může hned začít stavět místo parku rekreačního park logistický třeba, do něhož přijede denně dvacet kamionů. A vlastníci okolních bytů ostrouhají, nikdo se jich na nic ptát nebude, kdežto dnes taková změna musí projít dlouhým veřejným projednáním a je velmi nepravděpodobná. Jiný problém. Město má dnes plánem zakotvenu asi třicítku různých funkcí, například také izolační zeleň nebo veřejnou vybavenost. Koucký navrhl původně jen čtyři zátěže, v nichž najednou veřejná vybavenost například nebyla vůbec.
Takže zase příklad: developer si na svém stavebním pozemku chce postavit byty pro tisícovku nových obyvatel, sousedí s ním plocha veřejné vybavenosti, kde může vzniknout zdravotní nebo nákupní středisko, škola, školka nebo tak. V Kouckého plánu by taková rezerva zmizela. Opravdu by město vyjednávalo s investory z lepší pozice, aby na školku přispěli, když by pro ně neměla ani rezervní plochy chráněné pro tuto výstavbu plánem? Třetí věc: nástroje, které umí vymáhat Kouckého základní ideu, tj. stavět město do středu, nikoli na okrajích – znovu opakuji, že s ní souhlasím – územní plánování má. Jsou to za všechny podmíněnost a etapizace.
Město může podmínit výstavbu v nějaké okrajové čtvrti, třeba v Běchovicích tím, že developer musí, než získá stavební povolení, postavit ke své novostavbě novou čističku, protože současná kapacita je ve spádovém území naplněna. To ho pravděpodobně odradí, protože náklady investice stoupnou a najednou je výhodnější stavět na dražší parcele v centru města. Je to tedy jasný nástroj, jímž lze bránit výstavbě na zelené louce a vést investory k přednostnímu transformování brownfieldů, po nichž všichni volají. I pan Koucký po ní právěže jen volal: do plánu nenavrhl jedinou podmíněnost.
Druhým nástrojem za všechny je etapizace. Město může říct: dokud nebudou zastavěny Bubny a Bohdalec, není možné stavět v Měcholupech a Kbelích, tj. na okraji města. Super, jsem pro. Navrhl ale pan Koucký jedinou etapizaci do svého plánu? No nenavrhl. Ani jednu jedinou. Takže celá jeho idea o koncentraci města do středu a nerozšiřování do krajiny, je, s prominutím, kec na papíře. Vědí to architekti, kteří po něm truchlí?
Co podle Vás bude, když Metropolitní plán nebude, což reálně hrozí, jelikož ho nebude mít kdo dodělat? Tohle přece není udržitelný rozvoj, o kterém Zelení mluví…
Udržitelný rozvoj nebyl především metropolitní plán pana Kouckého. Ten chtěl udělat z Prahy dobývací prostor pro developerskou těžbu. Za plánem jsou obrovské peníze, to si asi nemusíme říkat. Plán ale bude.
To jsem zvědavá, kdo ho dodělá. Na Kouckého místo se přihlásil Koucký, který vyhrál výběrové řízení, ale zelení jej nechtějí jmenovat, a pan Kasl, který je nepřijatelný pro ANO. Jak vlastně takový udržitelný rozvoj vypadá podle zelených v praxi? Témata odborných konferencí v posledním roce zní Praha – mrtvé město, Praha a její nerozvoj, Kam stojíš Praho…
Udržitelný rozvoj v praxi je, že město ví, co chce, a ví, jak toho dosáhnout. V našem případě je tím plánem to, že chceme být hustým městem krátkých vzdáleností, neboť jedině v něm dosahuje veřejná doprava své efektivity oproti autům. Proto se má město rozvíjet do svého středu a ne na okrajích. Plán architekta Kouckého s tím počítá, ale nástroje k tomu, jak toho dosáhnout, v něm vyjma omezení některých rozvojových ploch na okrajích nejsou. Konference, které zmiňujete, mají nátlakové názvy, cílem je situaci dramatizovat, aby se otevřela stavidla developmentům bez hranic. Cítím, že ten tlak roste, hlavně v médiích. A obávám se, že opětovným jmenováním pana Kouckého se mu město chystá s úlevou podlehnout. To je ale pro obyvatele Prahy velké ohrožení a pro zelené je tato cesta nepřijatelná, budeme vzdorovat dál.
Z čeho jste měl naposledy radost?
Z odpovídání na vaše otázky, konečně se totiž někdo vůbec zeptal. Už jsem si myslel, že jeden výklad příběhu bude všem stačit. Takže děkuji.
Přečtěte si také názorovou výměnu mezi Matějem Stropnickým a Ivanem Bartošem:
Pirát Bartoš: Stropnický je hysterický
„Hysterický” Stropnický: Mám Ivana rád. I přesto, co o mně řekl
