Vánoce za dveřmi, ředitel České televize na dlažbě. Takhle nejapně v posledních letech funguje personální politika televizních radních. A nečeká nás nic lepšího, dokud se buď legislativně nezmění postavení a pravomoci Rady ČT, nebo do ředitelského křesla neusedne nějaký superman s čistým štítem, schopný jak bezohledně odrážet politické i osobní tlaky shůry, tak tvrdě a moudře vládnout molochu na Kavčích horách. Jiří Balvín na to neměl, stejně jako před ním Jiří Hodač, Dušan Chmelíček a Jakub Puchalský. Sedmiletá éra Ivo Mathého z let 1991-1998 se dnes jeví jako zlatá. Ale pošilhávat po jejím mechanickém návratu, až to Mathé v únoru zabalí na Hradě, by byla pošetilost. Pět let rozvratu v ČT nelze vygumovat.
Balvín byl přežívajícím symbolem opoziční smlouvy, nemilovaným normalizátorem předloňské vánoční televizní krize. Politikou zacházel, politikou proto nakonec muž s těkavým pohledem sešel. Poslední kapkou na misce vah byly možná blížící se prezidentské volby. ČSSD je rozpolcena v podpoře Miloše Zemana, na cestě na Hrad je i Václav Klaus. Špidlovo křídlo, kam patří i šéf sněmovny Lubomír Zaorálek, je v defenzívě a zřejmě nechtělo nechat vývoj náhodě a trochu přitlačilo. Vzpomínka na odkaz Rumlova spacáku ve velíně ČT jistě udržovala v bdělosti i vládní unionisty a lidovce. Aby v době bitvy o přežití rachitické Špidlovy party slušňáků, pod Damoklovým mečem návratu velké koalice stál v čele veřejnoprávní televize ohebný, blátivý ředitel s máslem na hlavě kvůli podezření kolem koupě přenosového vozu od ČNTS nebo zlatým padákům pro své podřízené, jistě vyvolávalo politický strach a tlak. Také Balvínův obdiv k Vladimíru Železnému, spřízněnému s ODS, musel dráždit.
I bez ohledu na politiku ale měla Rada ČT dost důvodů poslat Jiřího Balvína do kopru. Ba je chybou, že to neudělala už dávno. Snad ve snaze zlomit odpor stávkujících redaktorů dosadil Balvín v rámci čistek na vedoucí posty v televizi kontroverzní lidi, kteří vypudili nebo odpudili ty nejschopnější redaktory. Po celou dobu jeho panování ovládal Kavčí hory neklid, studená válka, což se viditelně podepsalo na úrovni vysílání. Zatímco Mathého televize měla styl, šarm i sledovanost, balvínovské přežívání zplodilo dvojníka komerční Novy. Příležitost zastavit negativní tendence zvolením skutečně silného a nezávislého generálního ředitele loni v září Rada ČT propásla, ačkoli bezradné počínání prozatímního Balvína měla možnost sledovat několik měsíců a jeho neochota řešit rozkol v brněnském studiu ohledně tamního šéfa Zdeňka Drahoše byla donebevolající.
Další šance na výměnu byla před volbami koncem května, kdy nejspíš cíleně vyplula na povrch trapná kauza s přenosovým vozem. Balvín přežil, ačkoli podezření z úplatku zřetelně vyloučeno nebylo. Loď se ale nakláněla, objevily se zvěsti o zlatých padácích slíbených vedoucím manažerům, přesto ještě před 14 dny Rada ředitele podržela. Už jen proto by patnáctka televizních mudrců byla zralá na rekonstrukci.
Jenže chyba je v systému a nejen v lidech. Odvolávat ředitele i radní lze donekonečna a bude to na nic, když novou radu znovu exkluzívně zvolí sami poslanci podle politického klíče a když její pravomoci vůči generálnímu budou neomezené, zatímco odpovědnost žádná. Překonat dennodenní hrozbu pádu a být neustále na koberečku před výborem nastraženým Poslaneckou sněmovnou je nadlidský úkol, jehož parametry by v této zemi byly schopné nervově zvládnout snad jen železné dámy Jana Bobošíková a Věra Valterová blahé paměti. A ani jim by eventuální politická neposlušnost asi neprošla.
Balvínův příběh názorně ukazuje, jak se přes veškerá ujišťování opozičně smluvních tvůrců dva roky starého televizního zákona židle šéfa ČT kýve při každém politickém napětí. Kdyby Parlament schválil chystanou novelu, podle které by devět z patnácti radních bylo místo poslanců vybráno různými zájmovými, profesními a odborovými organizacemi nebo církvemi, mohlo by to být řešení. Co ale s Českou televizí dělat teď?
Televizní odboráři si nad pádem Balvína mnou ruce, takže do jarního konkursu snad žádná stávka nehrozí. Někteří z vypuzených redaktorů se údajně chystají k návratu a o velkém combacku dokonce uvažuje i Ivo Mathé. Odolat takové výzvě s možností satisfakce není jistě lehké, tudy však cesta dopředu nevede. Nakonec ani nástupce končícího prezidenta Václava Havla nemusí ve funkci dosáhnout kvalit svého velkého předchůdce a nikoho, doufejme, nenapadne volat dramatika v důchodu zpátky na Hrad.
Balvínova podivná normalizace by měla skončit normálně.
