Úspěch ekonomiky začíná ve škole. Matematika by se měla učit tak, aby nám pomáhala v reálném životě
V poslední době jsem se zúčastnil několika diskusí na téma konkurenceschopnost české ekonomiky. I ti největší skeptici museli přiznat, že Česká republika není špatným místem pro život (vnímám skutečnost, že mezi námi žijí lidé, kteří z různých důvodů nemají důstojné podmínky pro život, to ale není příčinou k tomu, abychom všechno viděli v černých barvách). Současně panuje poměrně velká shoda v tom, že pokud nenastanou skutečně zásadní změny, máme dobrý důvod mít o naši budoucnost obavy.
Poslední dobou je často diskutovaným tématem systém vzdělávání. Studie společnosti McKinsey uvádí, že pokles kvality vzdělání může stát zemi do roku 2050 až jedenáct procent HDP. Zatímco před patnácti lety se Česká republika v rámci testů OECD-PISA umístila na sedmém místě, dnes se nachází až ve třetí desítce. Prudce klesají matematické schopnosti žáků a čtvrtina patnáctiletých studentů nemá základní čtenářské dovednosti.
Svět se mění rychle, osnovy pomaleji
Dle mých zkušeností je výuka často zaměřena na memorování abstraktních pouček a lexikálních znalostí. Studoval jsem před mnoha lety a matematika byla mým oblíbeným předmětem. Přesto jsem dodnes nepochopil, proč celou řadu mých nadějných spolužáků z vysoké školy vyhodili kvůli tomu, že nezvládli například Greenovu větu. Nevíte, co to je a že jste ji nikdy v životě nepotřebovali? Ani já jsem po skončení studia nespočítal už ani jeden křivkový integrál, stejně jako 99,9 procenta mých spolužáků. Bylo to před mnoha lety, a dnes je tomu jinak? Dle mých poznatků není.
Nejsem nepřítelem matematiky, dokonce se přimlouvám za to, aby se opět stala povinným maturitním předmětem. Ale v jiné podobě. Žijeme v digitální éře a místo hlubokých znalostí matematické analýzy, která má své kořeny ve světě analogovém, potřebujeme dobré znalosti statistiky a numerických metod. Platíme daně z úroků, sázíme, kupujeme auta na leasing, pojišťujeme se, investujeme, studujeme volební průzkumy, odhadujeme pravděpodobnost a dopad rizik, sledujeme inflaci mezd nebo zpomalování tempa meziročního růstu HDP. E-mailem nám chodí tabulky se záplavou čísel a naši šéfové chtějí, abychom jim s 95procentní přesností a tříměsíčním předstihem řekli, jaké budou naše obchodní výsledky na konci kvartálu (to vím zcela určitě, jsem jedním z těch šéfů). Dokážeme správně interpretovat záplavu dat, která nás obklopuje?
Mám pocit, že vysoké školství připravuje absolventy spíše na vědeckou kariéru. Té se však po studiu věnuje jen malé procento z nich. Když jsem se po deseti letech ještě jednou vrátil do školních lavic na studium MBA, překvapila mě výrazně silnější provázanost s praxí. Za celý semestr statistiky jsme snad jiný příklad než z reálného života neřešili. Bylo to asi tím, že náš profesor působil jako poradce několika marketingových společností. Na západ od našich hranic je větší samozřejmostí propojení akademického a komerčního světa. U nás se tyto dva tábory zatím dívají na sebe opatrně a s nedůvěrou.
Užitečná data
Jako představitel firmy, která se podílela na dodávce informačního systému pro státní maturity, nemůžu ani tuto otázku nechat padnout pod stůl. Říká se: „Když to nemůžeš měřit, jen stěží to můžeš řídit.“ Neplatí to doslova a ti nejlepší manažeři, které jsem potkal, měli silně rozvinutou intuici a emoční inteligenci. Přece je dobré občas změřit, kam směřuje vám svěřená loď. To platí i pro školství. Proto jsem přesvědčen o tom, že zavedení srovnávacích testů bylo správným krokem. Až do letošního roku byla Česká republika spolu s Řeckem a Walesem jediným teritoriem v EU, kde ani v jednom předmětu neexistovalo celostátní srovnávání. Tak jako neudělají stohy tabulek z průměrné firmy štiku na trhu, ani státní maturity samy nezmění trend, který nás straší. Můžou k tomu ale přispět. Kromě toho, že odteď budou mít maturitní výsledky z celé ČR stejnou vypovídací hodnotu, poskytnou cennou zpětnou vazbu celému vzdělávacímu systému. Data leží na stole a čekají na to, abychom je přetvořili v užitečné informace.
