Paralely tu silně pokulhávají, což se ukázalo hned vzápětí po volbách, když řada liberálně smýšlejících Čechů zjistila, že hnutí Igora Matoviče reprezentuje řada velmi konzervativních poslanců a že i další část pravděpodobné nové koalice, SME Rodina milionáře Borise Kollára, je mírně řečeno konzervativně národovecká. Změna tedy nastala, ale rozhodně ne taková, jakou jsme si představovali.
Slovensko jako Polsko
To vlastně na slovenských volbách bylo nejzajímavější. Radost nad změnou, která se proměnila v novou obavu, ne-li rovnou novou frustraci. Jenže promítání teoretických liberálních modelů na slovenskou společnost je zásadním nepochopením tamní reality. Těžko říct, kde se vzala představa, že Slovensko touží po liberalizaci a je jako společnost naladěná moderním směrem, když pravdou je spíše opak. V kulturních válkách, které plní internety a Facebooky celého světa, je Slovensko zjevně blíže Polsku: silný katolický kořen, interpretovaný navíc v téměř viditelném konfliktu s papežem Františkem, obrana tradičních modelů společnosti, v nichž mají muž a žena jasně rozdělené role, považované za od Boha přirozené. Spoléhání na sociální paternalismus státu (církve), který se, díky Bohu, v nejhorším o nás postará.
Igor Matovič dost dobře nemohl vyhrát volby, aniž by toto
základní a trvající naladění slovenské společnosti nějak sdílel. Do programu
svého hnutí, které je zatím spíše marketingovou platformou houstnoucí sociální
sítě, zařadil všechny tyto povinné atributy, včetně národní hrdosti, a to
proto, aby mohl vůbec oslovit lidi, kteří by mu vyhráli volby. S někým,
kdo by tyto jistoty slovenského národního státu znejišťoval, by se většina
Matovičových voličů nikdy nezaobírala jako s volební možností. Zřejmě
budoucí slovenský premiér dokonce záměrně cílil na potenciální voliče ľuďácké
strany Mariána Kotleby, kteří podle něho nejsou náturou fašisti, ale jsou jen
znechucení tím, jak na ně stát kašle. Přesto jim vítěz voleb připravil podobný hodnotový
rámec, v němž by se cítili doma (Bůh, Rodina, Národ), a navrch přidal
známou mantru – „vrátíme stát do rukou lidu, do vašich rukou“.
Kanalizace obrovského kotlebovského potenciálu (ten se udržuje tím, že Kotleba jezdí za lidmi i do „hladových dolin“, jak se říká prakticky sociálně vyloučeným vesnicím, a oslovuje bezprizorní mladé lidi) je samozřejmě největší výkon Igora Matoviče, s nímž, jak upřímně přiznal, nepočítal ani on sám. Bez této strategie by SMER asi nikdy neprohrál a dnes bychom sledovali, jak se Fico s Pellegrinim dohadují s Kollárem a Kotlebou o budoucí koalici. Matovič si jako politický marketér přesně vymezil cílovou skupinu a za ní přímočaře šel. Ukázalo se, že slovenskou společnost a její naladění zná nejlépe ze všech, což mu nelze zpětně ideologicky vyčítat, jak to dělají někteří čeští liberálové, když na vznikající Matovičovu koalici přikládají svá měřítka toho, čemu se tak ošklivě říká liberální progresivismus.
Uhlídá Matovič konflikty v koalici?
Volební strategie vyšla, otázkou je, jak bude vypadat politická praxe. Zda se Matovič opravdu vyhne kulturním konfliktům v koalici, kde se liberální exprezident Kiska bude těžko rovnat s „opravdovým chlapským“ Slovákem Kollárem, nebo zda převládne étos „upratania chlíva“, jak to nazval lídr OĽaNO a možný budoucí premiér. Jediným, co vznikající koalici opravdu spojuje, je snaha přebudovat stát tak, aby se neopakoval dosluhující mafiánský model. Případně, jak to už vyslovily proslulé zlé jazyky, aby nové strany předělaly systém ve svůj prospěch.
Každopádně proměna politické kultury Slovenska proběhne jen do té míry, do jaké voliči své nové vládce pustí. Zkušený marketér Matovič si to jistě pohlídá. Změna tedy přišla, nemusí být však tak velká, jak se ještě o volební noci zdálo. A pořád platí stará poučka, že národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, přesněji řečeno: takovou, jakým sám je. A to platí pro všechny, i pro nás.
