Mnichov láká české investory. Na západ od Šumavy už nejsme za gastarbeitery
Ještě dlouhou dobu po našem vstupu do EU v roce 2004 mluvili západní politici o Česku jako o nováčkovi, což dokázalo prezidenta Václava Klause pořádně rozlítit. Nejpozději s přistoupením Bulharska a Rumunska tento termín padl. Možná ještě důležitější než lingvistické nuance je ale způsob nazírání na Česko západní optikou. Ze země levné pracovní síly se tuzemsko stalo krajinou, odkud může na Západ proudit kapitál.
Vábnička na podnikatele
Ukázkovým příkladem byla před čtrnácti dny návštěva bavorského ministra hospodářství Martina Zeila v Praze. Politik, který by ještě před dvěma roky musel vysvětlovat, že jeho země má obavy z dumpingových mezd, a neumožní proto pracovat v Bavorsku bez omezení, se ve věci volného pohybu pracovních sil omezil na jedinou větu. „Nemyslím si, že by Bavorsko muselo po 1. květnu čelit náporu Čechů,“ prohodil na okraj. Není se čemu divit – v Praze totiž především lovil české podnikatele a lákal je investovat v Bavorsku, které mnichovští specialisté na PR vylíčili jako zemi zaslíbenou.
České firmy by se mohly uchytit třeba v IT sektoru nebo elektrotechnice. Styčným bodem je i satelitní navigační sektor Galileo, který sídlí v Praze, ale v bavorském Oberpfaffenhofenu má své kontrolní centrum. „Tady vidím možnost vzniku vědeckého clusteru,“ prohlásil Martin Zeil. Náborové odpoledne, které v Praze pořádala pro české podniky vládní agentura Invest in Bavaria, jinak trochu připomínalo hledání jehly v kupce sena. Tok peněz mířících přes šumavskou hranici se totiž přesunout nedaří. Zatímco v Česku je zaháčkováno na tři tisíce bavorských firem, v Německu působí 250 českých společností. V roce 2009 tu investovaly pouhé 103 miliony eur.
České investice do Bavorska jsou sice více než opatrné, o zaměstnancích to ale příliš neplatí. Tím, že jsme z kategorie „Ostarbeiterů“ poskočili do škatulky evropských sousedů, se výrazně změnily také představy o české pracovní síle. Místo obav z láce by si Bavorsko přálo, aby naopak zpoza šumavských hranic doplnilo chybějící zaměstnance zejména z řad kvalifikovaných dělníků.
Konec pendlerů v Čechách
Jenže zatímco krátce po vstupu do Evropské unie byla práce v Německu lákavá, dnes se situace čím dál více vyrovnává. „Nedostatek pracovních sil je na obou stranách hranice, to není jen německý fenomén. A v Česku je mnoho oborů, v nichž řemeslníci vydělávají velmi dobře. Jezdit za prací do ciziny pro ně není žádná výhoda,“ říká Petr Arnican, koordinátor sítě EURES-T, která spojuje úřady práce na obou stranách Šumavy. Ti, kteří se přece jen rozhodnou hledat si práci v Německu, navíc už dávno neplatí za otloukánky, kteří by si nechali vnutit nepříznivé podmínky. „Z našich zkušeností vyplývá, že Češi, kteří se do Bavorska vydají za prací, velmi dobře vědí, jakou hodnotu jejich pracovní síla má,“ upřesňuje Arnicanův německý kolega Herbert Schmid.
Platí to zejména pro takzvané pendlery. Stručně řečeno ty, kteří alespoň jednou týdně jezdili z blízkého příhraničí domů a mohli svůj příjem danit v Česku, i když by jinak nesplňovali pravidlo daňového rezidenta. Před vstupem do EU bylo takových Čechů kolem devět tisíc, dnes je jich jen 3500. A po 1. květnu, kdy bude každý český zaměstnanec v Německu zrovnoprávněn s domácími, lze očekávat, že počet lidí, kteří spadají do tohoto zvláštního právního postavení, dále poklesne.
Dojíždět za prací, vydělávat v eurech a platit přitom patnáctiprocentní daň ze superhrubého příjmu v Česku se totiž příliš nevyplatí. Průměrná bavorská hrubá mzda (2500 eur měsíčně) se sice daní 28 procenty, existuje ale spousta úlev. Zvlášť pro Čechy, kteří si kvůli dojíždění vydržují dvě domácnosti, může být progresivní daň naopak výhodou. Odečíst je možné drobné opravy v bytě, výdaje na au-pair i polovinu nákladů na provoz druhé domácnosti.
Svým způsobem se tak v květnu dovrší pád železné opony. Kdo se dříve usadil na druhé straně Šumavy, musel jako nežádoucí emigrant na svou vlast zapomenout. Dnes se naopak vyplácí pracovat a bydlet na střídačku v Česku i Bavorsku.
