Čtyřiapadesát let, bývalý rocker. Jedna z ikon československého popu, dobyvatel čelných míst ankety Zlatý slavík. Honza málem králem, skvělý tanečník a mistr stepu, profesionál s nekompromisními požadavky na kvalitu, miláček společenských rubrik bulvárů, majitel vlastní značky vůně a držitel světového rekordu v pool billiardu v počtu zahraných koulí (434) za jednu hodinu.
Občas se řítí Prahou na koloběžce, jindy v chrysleru. Exceluje v nové inscenaci Bídníků, neváhá si střihnout roli ve studiovém divadle, estrádám se spíše vyhýbá a neskrývá znechucení z toho, kam se dohrabala česká rádia a televize. „Takhle se nikam nedohrabeme my,“ prorokuje.
V Bídnících jste hrál už před jedenácti lety v Divadle na Vinohradech. Dalo se nějak na tuto zkušenost navázat?
Jen do jisté míry, zase tak dobře jsem si roli v paměti neuchoval. Navíc jsem vlastně Bídníky nikdy neviděl v celku. Tehdy jsem hrál v každém představení a mohl sledovat jen některé dílčí momenty. Takže bylo třeba oživit si při korepeticích všechno, co jsem zapomněl. Je to dost velká role a celý muzikál není po pěvecké stránce nijak jednoduchý kousek. Ale právě proto je pořád ve světě tak populární a tak dlouho se drží (více než 18 let - poznámka redakce). Příběh má několik rovin, zobrazuje dramatické osudy, je báječně napsaný a úchvatně přeložený Zdeňkem Borovcem. Přes všechny obtížné momenty je tahle práce opravdu velkou radostí, baví mne to.
Asi je to naivní otázka, ale jak se vlastně roli učíte?
Stejně jako ostatní jsem dostal k dispozici notový materiál své role. Vyžádal jsem si ale ještě celý výtisk, abych si mohl doplnit představy o některých obrazech. Pak se dělají takzvané sedačky, zkoušky zpívání jen s orchestrem, tam jsem mohl v notách sledovat, co kdo zpívá.
Tohle je projev vašeho perfekcionismu?
Sice se říká, že jsem perfekcionista, ale já si myslím, že jen dělám, co se dělat má. Nechci být zaskočený. Někdo na vás třeba promluví jinak, než je ve scénáři, stane se něco neočekávaného… těmto situacím se snažím předejít důkladnou přípravou, abych nemusel mít větší trému, než je nutné.
Vy máte trému?
Ale jistě, pořád mám trému, odjakživa. Na tom není nic divného. Prožívám ostatně totéž, i když jsem na jevišti jen sám za sebe. Dokud nemám vystoupení stoprocentně zažité a jistotu, že bude dokonalé, mám trému. Ani po těch letech se jí nemůžu zbavit. Časem se z výkonu samozřejmě stává do jisté míry rutina, ale nikdy to není úplně stejné. Teprve jak postupně získávám jistotu, nemusím se už tak koncentrovat sám na sebe, mohu se víc rozhlížet, brát si inspiraci, líp si všechno užívat.
V některých představeních hrajete s dcerou. Jste potom nervóznější?
Ale ne, i když poprvé jsme byli nervózní oba. S návrhem, aby tam Kristýna hrála, jsem přišel sám, protože vím, že ráda zpívá a baví ji to. Při přípravě projektu mě napadlo, že by to pro ni mohla být krásná příležitost. Ale nijak jsem netlačil, jen jsem jí navrhl, jestli se tu roli nechce naučit a zajít na talentové zkoušky. Vybrali ji. Těch holek je tam asi osm. Je hezké, že mezi nimi není žádná rivalita, nepostřehl jsem zatím žádné boje.
Bídníci jsou vázáni poměrně přísnými licenčními podmínkami. Nakolik vám lidé z týmu majitele licence, londýnského producenta Camerona Mackintoshe, zasahovali do práce?
Začalo to už schvalováním scény, protože na rozdíl od prvního uvedení Bídníků na Vinohradech tentokrát dostala Praha výjimku a nehraje se v originální scéně. Schvalovali i kostýmy a na závěrečné zkoušky přijel dirigent londýnské inscenace Bídníků. Měl ovšem jen nějaké dílčí připomínky. Oni samozřejmě chtějí, aby si jejich dílo trvale udrželo určitou úroveň, ale jsou schopni akceptovat dílčí odlišnosti. Možná chválí všechny stejně, jako chválili nás, nevím. Ale měl jsem dojem, že tomu opravdu rozumějí, ten dirigent znal všechno opravdu do detailu. Je ostatně v pořádku, když někdo trvá na úrovni, kterou svému dílu jednou dal. Lidi dokážou leccos předělat a zvorat.
Figurujete ve společenských časopisech jako průkopník módních trendů a vyznavač nejmodernější techniky. Opravdu se na tohle koncentrujete?
Nemám pocit, si, že bych se zabýval trendy v módě či technice extrémně víc než ostatní lidé. Samozřejmě se snažím vnímat nové věci a najít k nim co nejrychleji cestu - třeba k počítači a internetu. Mám rád tyhle technické zázraky, ale nevyznám se v nich víc než jako konzument. Spíš se nechávám poučit lidmi, kteří tomu rozumějí, nechávám se provést tím bludištěm. Člověk nemůže obsáhnout všechno, ale rád se určitým věcem věnuji důkladně a snažím se spolupracovat s lidmi, kteří jsou ve svých oborech pokud možno na špičce.
Když mám volno, hrozně rád koukám na biják. Proto se snažím mít třeba co nejlepší domácí kino, nebo satelit a kanály s muzikou. V poslední době jsem ale rád, že stíhám prohlížet elektronickou poštu, už ani na všechno nestíhám odpovídat. Už už mám pocit, že jsem v těžkém skluzu.
Co s tím děláte?
Na všechno se vykašlu a jdu si zahrát biliár. Jsem u stolu třeba pět hodin a je mi všechno jedno.
Říká se, že hrajete biliár velmi dobře…
Nemyslím, že hraju biliár dobře. Kdybych hrál dobře biliár, budu všechno vyhrávat. Hraju ho slušně. Sváteční hráče bych asi dokázal porážet bez obtíží, ale sám na sobě vidím, že pokud chce člověk dělat cokoli, potažmo nějaký sport, opravdu dobře, musí se soustředit jen na jeden a opravdu se mu věnovat, trénovat. Hrát slušně biliár, to už se musí počítat na léta. Zkušenosti se získávají dlouho a pomalu, a přesto se člověk nakonec nevyhne triviální chybě. Je to otázka tréninku, talentu a pevných nervů při utkání. Nervy hrají u biliáru velikou roli.
Jakou muziku zrovna posloucháte?
Muziku hodně vnímám přes obraz, takže se dívám na klipy. Když je hudba kvalitní, obvykle je kvalitně ztvárněná i obrazově a to mne zajímá. Teď mne třeba zaujal Seal, kterého mám rád, a jeho nová deska je výborná. K mým oblíbeným patří také Madonna, Sting.
Nedávno se mi dostala do ruky deska Sakumprdum od kapely Chaozz. To je tak výborná věc, tak mě hladí po duši, není tam nic odbytého, skvostně odvedená práce. A je škoda, že se ke spoustě uší prostě nedostane.
Proč?
Je tolik skvělé muziky, ale pokud ji člověk sám aktivně nevyhledává a zůstane odkázaný jen na rádia, neuslyší ji. Spousta dobrých věcí tady hned upadá do zapomnění. V rádiích mi chybí podpora progresivních a zajímavých projektů. V autě pořád jen ladím a přepínám a nakonec vždycky dojdu k poznání, že je to fakt tragédie. S televizí je to totéž, zoufalé amatérské záležitosti, člověk by brečel. Dramaturgové v televizích často argumentují nedostatkem času a peněz, nutností vyrábět rychle. Pokud ovšem nejsou peníze, dělá to skoro kdokoli - a podle toho to vypadá.
Máte pocit, že se vás to taky týká?
Můžu si třeba myslet, že jsem natočil docela dobrou desku, ale pak ji v rádiu nehrají, protože se jim nehodí do jejich formátu. Nehrají to i přesto, že na desce určitě existuje několik skladeb schopných posluchače onoho rádia oslovit minimálně stejně dobře jako skladby, které se v rádiích běžně hrají. S tím se nedá nic dělat.
Kolikrát přemýšlím o tom, že třeba děti a mladí lidé by měli být zahrnováni tím nejkvalitnějším, ale jsou naopak odbývaní neskutečným nevkusem. Když si později udělají přehled, dokážou si sami vybrat, co je dobré a co není. Ale pokud se v určitém stádiu k moderním, současným a kvalitním věcem prostě nedostanou, pak je to pro ně daleko těžší. Je to vlastně obecný problém celé společnosti: podřízení se celku, většinovému nevkusu, stagnace. Takhle se jednoduše nikam nedohrabeme.
Zatím ale na showbusiness rezignovat nemíníte?
Minulý rok jsme udělali projekt Tep. Moje taneční company předvedla, co jsme za minulé období připravili, natočili jsme nějaké klipy, dosáhli spojení tance, muziky, zpívání a filmu. Vznikla také nová skupina 4tet, tedy čtyři chlapíci, kteří zpívají bez orchestru. Byla to neskutečná práce, složité aranže, ale dopadlo to skvěle a slavíme s tímhle projektem úspěchy pořád. Mám rád, když má projekt kompletní image, takže vystupujeme i ve speciálních kostýmech, které pro nás vytvořila návrhářka Marie Marková. A když jsme nedávno vystupovali s Helenou Vondráčkovou v pořadu Dlouhá noc, kde byl hostem hudebník Robin Gibb, byl jeho management z těch kostýmů úplně uchvácený.
Kompletní image, profesně naprosto dokonalá práce, co nejlepší úroveň a způsob prezentace, toho chci docílit. O tom to všechno je.
Přesto jste zaškatulkován v témže showbusinessu, kde často slaví úspěch podprůměrné, podbízivé a nedotažené výkony. Nemrzí vás to?
Víte, v uměleckém světě a zvlášť v showbusinessu nejsou moc přesně nastavená měřítka. Všechno v téhle branži závisí na tom, co se komu líbí. A za úspěšné se považuje to, co osloví nejširší vrstvu lidí. Já se můžu snažit nedělat podbízivé věci, nepodřizovat se tolik nějakému diktátu vkusu, snažit se pracovat profesionálně na úrovni podle svých představ. Ale samozřejmě bych vždycky rád dosáhl toho, aby se má show líbila co nejvíc…
Bídníci
Les Misérables se od své premiéry v Londýně v roce 1985 hrají více než 18 let v londýnském divadle Palace. 43 produkcí uvedlo muzikál ve 33 zemích světa: Argentině, Austrálii, Belgii, Brazílii, České republice, Dánsku, Estonsku, Filipínách, Finsku, Francii, Holandsku, Hongkongu, Irsku, Islandu, Izraeli, Japonsku, Jižní Africe, Kanadě, Koreji, Maďarsku, Německu, Novém Zélandu, Norsku, Rakousku, Polsku, Severním Irsku, Skotsku, Singapuru, Španělsku, Švédsku, USA, Velké Británii a Walesu. Na newyorské Broadwayi se muzikál Les Misérables hraje šestnáctým rokem a od ledna loňského roku je po Cats druhým nejdéle hraným muzikálem v historii Broadwaye. Hrál se tu více než 6200krát. Jen na Broadwayi Les Misérables vidělo 8,5 milionu diváků. Statistiky uvádějí, že muzikál Les Misérables vidělo celkem téměř 50 milionů diváků a bylo odehráno 35 tisíc představení ve dvou stech zemích světa.
Jiří Korn (54)
Ještě před studiem gymnázia působil jako sólista Dětského pěveckého sboru Československého rozhlasu Bohumila Kulínského. Od roku 1967 působil v beatové skupině Rebels, se kterou nahrál kultovní album Šípková Růženka, a posléze v Shut Up F. R. Čecha (1970-1971). Jako baskytarista a vokalista byl v letech 1971–1973 členem Olympiku. Kornovu sólovou dráhu odstartoval úspěch prvního hitu Yvetta a první samostatný koncertní program Zpívání v dešti (1977–1987).
Od sedmdesátých let patří Jiří Korn k nejexportovanějším tuzemským zpěvákům (uspěl na mezinárodních festivalech pop music ve Francii, Finsku a Irsku, v roce 1981 se stal prvním zahraničním zpěvákem, který začal konferovat programy v největším evropském revuálním divadle Friedrichstadt Palast v Berlíně; jeho nahrávky vydala mimo jiné anglická firma Code Records). K vrcholným Kornovým zahraničním úspěchům patří hlavní role v americkém muzikálu Franka Loessera Hans Christian Andersen, ve vídeňském muzikálovém Raimundově divadle (1986).
V roce 1990 založil uměleckou agenturu Krach; o dva roky později ztvárnil roli Thénardiera v prvním uvedení muzikálu Bídníci v Divadle na Vinohradech. V devadesátých letech hrál v muzikálech Dracula a Monte Cristo a v obnovené skupině Rebels. Nyní vystupuje rovněž s pěveckým seskupením 4tet. Byl dvakrát ženatý, z druhého manželství má dvě děti.
(Více na www.kornjiri.com)
Petr Novotný: Lístky na Bídníky se prodávají už na duben
Režisér Petr Novotný si vydobyl post respektovaného muzikálového tvůrce již při prvním uvedení Bídníků v Divadle na Vinohradech, a vzápětí díky ztvárnění doslova kultovní české verze rockové opery Jesus Christ Superstar. Po jedenácti letech se k Bídníkům opět vrátil, ale o vkročení do stejné řeky tentokrát nejde ani náhodou.
Les Misérables jsou už léta mimořádně úspěšní. Je to skutečně až taková sázka na jistotu?
Na tuhle otázku se opravdu velmi těžko odpovídá, přestože je vždycky možné pojmenovat několik prvků, které to či ono dílo činí úspěšným. Člověk pak snadno nabude dojmu, že odhalil tajemství úspěchu muzikálu jako takového. Jenže vzápětí se objeví dílo, které obsahuje úplně jiné prvky a je úspěšné rovněž. V showbusinessu a v tomhle typu divadla speciálně je úspěšnost taková tajemná, stydlivá a plachá dáma, kterou snadno zakřiknete. Les Misérables ovšem nepochybně obsahují několik velmi přitažlivých věcí. Především jejich příběh je fascinující, reprezentuje romantismus, který je ještě pořád i naším životním postojem, ať si to připustíme, nebo ne. Existuje definice, podle níž žijeme v poslední fázi baroka, která se nazývá romantismem. Až bude jednou někdo tuhle dobu popisovat, nazve ji nepochybně právě takto. Snad proto je nám ten příběh blízký, i když se zdánlivě neodehrává v naší současnosti. Pak je v Bídnících nesmírně zdařilá muzika. Sice nevyprodukovala žádný hit, ale je mimořádně dramatická, dokáže diváka vtáhnout a strhnout, vyvolává velké emoce… Kdysi jsem Les Misérables poslouchal z kazety ve vlaku cestou do Ostravy. Přestože jsem nevěděl o tomhle muzikálu vůbec nic, sama muzika ve mně dokázala vyvolat celé obrazy z onoho díla. Byla to tehdy krásná a dramatická noc.
Byli Les Misérables úspěšní od samého počátku?
Cameron Mackintosh, producent, který tento skoro zapomenutý muzikál v polovině osmdesátých let v Londýně oživil, byl při přípravě projektu velmi odvážný, riskoval všechno a věřil tomu. Obklopil se skvělým týmem lidí, velkoryse investoval peníze, vznikly dvě třetiny nové hudby, fantastická výprava… Přesto po premiéře kritiky Les Misérables doslova smetly. Novináři se prostě rozhodli, že je všechno špatně. Vyčetli tvůrcům, že dílo znevažují a že prý měl Victor Hugo pravdu, když v testamentu zakázal dramatizace svých románů. Cameron tu situaci popisoval, když byl na návštěvě v Praze, a říkal, že tehdy byl opravdu přesvědčený, že je konec, že přišel o všechno. Jenže pak zavolal do pokladny a tam mu řekli, že vstupenky se prodávají víc než dobře. V Čechách kritika takovou sílu nemá, ale v Anglii se opravdu málokdy stane, že by u diváků vyhrálo něco, co kritici strhají.
Mackintosh ostatně hlídá inscenace Bídníků všude po světě jako ostříž. Jak se vám pracovalo s jeho supervizory v zádech?
Z pětadevadesáti procent jedou Bídníci po celém světě v jediné podobě, a to podle původního zpracování, tahle tradice úspěchu působí, marná sláva. Londýnské zpracování bylo skutečně tak dobré, že se osvědčilo doslova od pólu k pólu, v mnoha různých kulturách. Člověk vůči tomu logicky cítí pokoru a uvažuje, zda je vůbec možné, aby k muzikálu přistupoval nějak po svém. V dvaadevadesátém roce, když se Bídníci inscenovali v Divadle na Vinohradech, jsme měli k dispozici originální dekoraci a k tomu bylo potřeba vytvořit režii, protože na tu zdejší producent práva neměl. Bylo tedy nutné lišit se od londýnského provedení za každou cenu, ovšem dekorace režii do značné míry ovlivňuje a nedává moc jiných možností. Všechno tedy bylo naprogramováno, navíc se nesměla změnit ani nota, takže jsme pracně hledali trochu jiné řešení a nakonec to vyšlo. Dnes je situace zcela jiná. Dostali jsme výjimku pro takzvanou local production, což je situace, která v případě Les Misérables nastává velmi zřídka. Vznikla šance, abychom byli jiní, měli vlastní dekorace a kostýmy, otevřel se krásný prostor pro autentický vklad režiséra i herců, svoboda, která byla ovšem ve výsledku ještě víc zavazující než obvyklý vazalský vztah.
Jak jste před londýnskou inspekcí obstáli?
Supervizoři kupodivu neměli zásadní připomínky, ale celou řadu detailních, velmi konkrétních poznámek. Bylo to šest stránek velkého bloku. Já jsem jim dal velkej papír, tak jsem si nadával, že jsem jim měl dát malej notýsek a to by pak koukali, jak by připomínek ubylo! Ale vážně. Ti lidé dílo velmi dobře znají, setkávají se s ním na mnoha místech světa, ale vlastně stále dokola vidí jen samé kopie. Takže na naši local production byli upřímně zvědaví. Přestože podle smlouvy mají skutečně možnost inscenaci zastavit v případě, že by nevyhovovala jejich představám, jsou to divadelníci a vystupují jako naši partneři, ne nadřízení. Nejednají z pozice síly, jsou přátelští a chtějí stejně jako my, aby bylo dílo úspěšné, herci si dobře zahráli, producenti vydělali peníze a všichni byli spokojení.
Takže se společně hledala nejlepší řešení. Řadu připomínek jsme ustáli beze změny a v jiných případech jsme na ně naopak velmi rádi přistoupili. To byla místa, kde nás nachytali na hruškách, připomněli nám, že dvě a dvě jsou čtyři. Tenhle prostý fakt vám při obsáhlosti a náročnosti takového díla někdy jednoduše ujde.
Mackintoshova produkce je na úspěchu či neúspěchu pražské inscenace nějak zainteresována?
Velmi jednoduše. Má procenta z tržeb, tantiémy, takže je v zájmu majitelů práv, aby se hrálo co nejlépe a nejdéle. To přísné hlídaní kvality inscenací na celém světě je taky jedním z tajemství dlouhodobé úspěšnosti a tedy i ziskovosti Bídníků. Cameron Mackintosh říká, že pokud někdo vidí kvalitní inscenaci v Budapešti, přijde i v Praze. Vidí-li dobře provedené Bídníky v Praze a pak na ně narazí v New Yorku, chce je vidět také. Nebo v Tokiu. Je to pravda, takhle to funguje, dílo si skutečně uchovává v povědomí diváků neobyčejně vysoký standard. Tenhle systém ovšem Mackintosh nevymyslel, jeho skutečným otcem je Bertold Brecht. V období zlatého věku svých inscenací v Berlíně zavedl, že divadla, která chtěla jeho hry uvádět, musela přejmout některé prvky inscenace mateřské a Brecht měl právo inscenaci za určitých okolností zastavit.
Jak se vám spolupracuje s producentem muzikálu Františkem Janečkem?
Funguje to dobře. Franta pochopil to nejpodstatnější, totiž že se věc nesmí ošidit, že je třeba být velkorysý, i když s každou další vydanou korunou se riziko zvyšuje. S inscenací navíc velmi dobře zachází, umí ji prodat, ví, co to potřebuje, public relations, reklamu, spolupráci se sponzory. V tomhle případě totiž opravdu nejde mluvit jen o divadle. Během čtyř měsíců se doslova na zelené louce vybuduje podnik, rozsáhlá organizace, která čítá více než pět set lidí, kteří se najímají jen za účelem práce na Bídnících. Je třeba z nich vytvořit fungující pracovní tým, a to se myslím Františkovi daří. Mluvím zatím velmi opatrně, máme za sebou (první týden v říjnu - poznámka autora) dvacet repríz, nic není rozhodnuto, ale je nádherné, když vám někdo potichu špitá do ucha, že už prodáváme duben. Před námi je však ještě zlomový okamžik, který se obtížně hledá a odhaduje. Tedy chvíle, kdy jeden divák přivede jiného diváka. V Česku je to rozhodující moment, velmi specifický, takové ty reference, sdělování a orientování se podle doporučení, jistá česká skepse vůči billboardové a jiné reklamě a naopak důvěra v to, co řekne někdo známý, který už to viděl. Až se nastartuje tento mechanismus, pokud se nastartuje, budeme moci být spokojení, protože už to pojede. V Česku funguje, že systém „jedna pani povídala“ je lepší reklama než billboardy a plakáty za padesát milionů.
Velká muzikálová produkce typu Bídníků je fenoménem celé popřevratové doby? Existuje ještě řada slavných muzikálů, které tady uvedeny nebyly. Bude boom pokračovat?
Není lehké tady dnes dělat muzikál. Existuje poměrně značná konkurence a taky určitá nasycenost trhu, protože mnoho lidí se už s muzikálem jako fenoménem seznámilo, řeklo si – jo, dobrý, ale příště už zase až tak nemusím. Na druhou stranu je muzikál magický, má velmi dobře namíchaný poměr verbální a mimoverbální informace. Lidé jsou v denním životě neustále zahlcováni slovy, pořád nuceni, aby se něco dozvídali, zaujímali k něčemu postoje. Stále více proto inklinují k neverbální, emotivní komunikaci, která míří rovnou do srdce. A tohle u muzikálu funguje.
