Stát se významným filantropem je dobrá kariéra
Dar Martina Romana prestižnímu pražskému gymnáziu otevírá řadu otázek a témat, které je třeba uchopit dřív, než mediální vítr přinese nové senzace. Prvními na řadě jsou banální teorie, které se snaží darovaných sto milionů vysvětlovat brutálně zištnými úmysly. Například že si tím kupuje přízeň politiků (proto dal dar gymnáziu, jehož ředitelem je Václav Klaus, syn prezidenta Václava Klause), aby ho ještě pár let nechali houpat se v křesle generálního ředitele společnosti ČEZ. Je však zbytečné zdržovat se u nich jen o řádku déle. Člověk s podobně jasnou logikou by se sotva mohl postupně stát generálním ředitelem Janky Radotín, Škody Plzeň a skupiny ČEZ. Přízeň politiků se kupuje jinak, laciněji a na jiných místech.
Nicméně otázky, proč Martin Roman takový dar dal a co za něj očekává, jsou samozřejmě na místě a zajímavé. Antropologické a sociologické teorie daru nás učí, že dar není tak jednoduchý a nezávazný akt dobré vůle, jak by se mohlo na první pohled zdát. Francouzský sociolog a etnolog Marcel Mauss napsal před již téměř sto lety pozoruhodný esej o daru a o podobě a důvodech směny v archaických společnostech. Sociální řád v nich stanovoval jasné pravidlo, že dar bylo povinné oplatit, a to darem stejné nebo vyšší hodnoty. Vzájemné obdarovávání utužovalo sociální vazby a bylo aktem jakési dobrovolně-povinné směny, byť mezi přijetím a darováním vždy uplynul nějaký čas. Nejpozději křesťanství pak do tohoto systému přineslo nový rozměr – život věčný. Zjednodušeně: člověk dává dary a očekává za ně odměnu až po své smrti. Povinnost obdarovávat dárce je tedy v křesťanské civilizaci výrazně slabší než v archaických společnostech, nicméně přesto se nepovažuje za společensky slušné dary jen přijímat a nikdy neopětovat.
Jiným výkladovým rámcem může být pojem evergetismus. Označuje jev, když člen elity dává nezištné dary celé společnosti, a upevňuje tím svůj elitní status. Velký sociologický slovník k evergetismu uvádí, že „ve starém Řecku sloužil k vyjádření sociální distance a nadřazenosti v rámci komunity, v císařském Římě manifestoval benevolentnost panovníka vůči občanům, v obou případech posiloval zároveň řád i soudržnost komunity.“
Vykládat stomilionový dar Martina Romana lze různě. Pro společnost však jeho motivace nejsou nakonec zas tak důležité. Podstatné spíše je, že se rozhodl věnovat na dobrou věc poměrně velkou část svého majetku. Námitka, že z nadbytku se lépe rozdává než z nedostatku, je sice relevantní, ale jen zčásti. Pravděpodobně téměř žádný ze čtenářů, který si koupí týdeník EURO, netrpí hladem či jinou zásadní ekonomickou nouzí. A kdo neumí rozdávat málo z mála, stěží bude umět dávat mnoho z mnoha.
Martin Roman se na přímou otázku hlásí ke křesťanské interpretaci daru, respektive odmítá tu z archaických společností, že by za něj něco očekával. Říká, že má dobrý pocit, že mohl vykonat dobrý skutek. Snadno lze podobné vyjádření ironizovat, protože, kdo sám něco podobného nezažil, ten tomu neporozumí.
Další otázkou, kterou filantropie bohatých otevírá a zároveň vlastně i zodpovídá, je motivace bohatých a úspěšných k produkování dalších statků. Má-li člověk již dost velkou hromadu zlata a drahých kamenů pod sebou a nepatří-li mezi zvláštní druh vyšlechtěný mimořádnou soutěživostí a toužící vidět své jméno mezi nejbohatšími lidmi v žebříčku časopisu Forbes, pak ho další vydělávání peněz pro původní pocit relativní svobody a relativního bezpečí, které skýtají první miliony, už sotva může vzrušovat. Proč by měl potom nadále tvrdě pracovat?
Odpověď nabízejí životy lidí, jako je Bill Gates. Za sto let tohoto muže budou naši potomci znát ne jako otce zakladatele a rozhodující vlastníka společnosti Microsoft, která už možná ani nebude neexistovat, ale jako člověka, který zachránil životy milionů jiných. A možná i jako člověka, který inicioval vývoj nových a převratných léků, které ulehčily život miliardě druhých. Stát se významným filantropem je dobrá kariéra.
V závěru svého eseje o daru Marcel Mauss napsal: „Tak po celý vývoj člověka existuje jen jedna moudrost. Bereme tedy za svůj životní princip to, co vždy bylo a vždy bude principem: vyjít ze sebe, dobrovolně i povinně dávat; v tom se nelze mýlit. Jedno krásné maorské přísloví praví:
Ko Maru kai atu
Ko Maru kai mai
Ka ngohe ngohe.
Dávej tolik, kolik bereš, a vše bude v pořádku.“
