Bývalý šéf Škody Plzeň prý dal ČSSD miliony a dnes mu vyhrožují
Lubomír Soudek (56) vystudoval Fakultu hutnictví železa VŠB v Ostravě. Pracoval v řadě průmyslových podniků (NH Ostrava, Ostroj Opava, Strojosvit Krnov, ZVS Brno, Elitex Liberec), ve kterých zastával vedoucí funkce. V roce 1986 se stal generálním ředitelem Elitexu. V roce 1989 (ještě před listopadovou revolucí) nastoupil jako ředitel odboru na ministerstvo průmyslu. V letech 1990–1991 a 1992–1999 byl generálním ředitelem a významným akcionářem Škody Plzeň. Dnes je jednatelem vlastní firmy Skywalker a čelí trestnímu stíhání pro podezření, že jako šéf Škodovky uzavíral pro ni nevýhodné smlouvy.
EURO: Poslal jste premiéru Zemanovi dva dopisy, ve kterých si stěžujete na průběh vyšetřování vaší osoby. První koncem března, druhý nyní, koncem srpna. Reagoval na ně? SOUDEK: Písemně nebo osobně na první dopis nereagoval vůbec, zprostředkovaně jsem dostal vzkaz, že prý není ještě doba, abychom se sešli. Na druhý ještě ani nemohl zareagovat z časových důvodů.
EURO: Jaké byly vaše vztahy? SOUDEK: Několik let jsme udržovali přátelské vztahy. Mnohokrát jsme se sešli. Vážil jsem si na něm statečnosti, s jakou vystupoval v roce 1989. Myslel jsem si, že má zájem s republikou něco udělat, pohnout s ní. Proto jsem se od roku 1997 veřejně k sociálnědemokratické straně hlásil, věřil jsem, že by mohla vůdčí úlohu převzít a zemi z krize vyvést. Naše vztahy byly velice dobré. Dokonce za mnou předseda ČSSD přijel a nabízel mi, abych se zúčastnil práce na jeho vládě jako ministr průmyslu. Já jsem chtěl zůstat mimo politiku, poděkoval jsem za důvěru a odmítl. Práce ministra by mě nebavila, přece jen má hrozně okleštěné pravomoci a všechno musí jít přes vládu.
EURO: Když vám nabízel post ministra průmyslu, tak vám musel důvěřovat. Proč vás potom označil za špatného manažera? SOUDEK: Měl ve mě důvěru, vždycky hodnotil moji práci jako velice dobrou, byl seznámen s výsledky Škodovky, věděl, za jakého stavu jsem ji přebíral, a nezakrytým způsobem dával najevo, že jsem odvedl ve Škodě Plzeň kus práce. Později to již hodnotil spíše z chodbových řečí svých přátel, kteří mu ne vždy dávali přesné informace.
EURO: V dopisu z 23. března píšete: „Naskytla se řada možností, jak přesvědčit nejenom Vás, ale i předsedu Vašeho sboru poradců, pana Šloufa, o své loajalitě nejenom vůči Vám, ale také vůči sociální demokracii. V dalším dopise píšete, že jste si na něho našel „nejenom čas . Čím jste ho a jeho poradce přesvědčil o své loajalitě k ČSSD? SOUDEK: V určitých věcech jsme sociální demokracii podporovali. Ne že bychom byli podnik číslo jedna, který je podporoval, ale určitou podporu jsme jim dali. Ale ne ani jako podnik, ale já jako osoba.
EURO: Mohl byste být konkrétnější? SOUDEK: Nechtěl bych nyní říkat konkrétně o té podpoře, čísla, termíny a tak dál. Prostě podpora byla a myslím si, že byla v pravou chvíli na pravém místě.
EURO: Šlo o finanční podporu? SOUDEK: Byla to určitá finanční podpora v době, kdy strana neoplývala velkým množstvím finančních prostředků, kdy každá koruna byla nějak dobrá. Byla to podpora při uzavírání státního rozpočtu na rok 1999.
EURO: To jste dával sociální demokracii peníze ze Škodovky? SOUDEK: Ne, jednalo se o soukromé zdroje. Myslím, že pomohly.
EURO: Můžete říct alespoň,v jakém řádu ta podpora byla? SOUDEK: V milionech.
EURO: V srpnovém dopise, kde jste psal, že chcete, aby váš proces dozoroval komisař Rady Evropy pro lidská práva Alvara Gil–Robles, jste uvedl: „Ten totiž jménem předsedy vlády na Úřad vyšetřování ČR volat nebude. To znamená, že úřad předsedy vlády ovlivňuje Úřad vyšetřování? SOUDEK: Sám vyšetřovatel mně říkal, že je pod zorným úhlem vlády a že on si na to musí dát pozor. Trestní oznámení na mě šlo dva dny poté, co premiér navštívil Plzeň a kdy se dohodl, aby na mě poslali trestní oznámení. A libování si premiéra v televizi nad tím, že mně bylo sděleno obvinění, jenom ukazovalo – tak, páni vyšetřovatelé a pánové soudci, buďte více na straně premiéra než na straně Soudka. Zdá se mi, že je to jako přístup z rozvojové země, kde diktátor si může dělat, co chce. Před vyšetřovatelem jsem si připadal, jako bych seděl někde na gestapu. Když mi sdělil obvinění, podíval se na hodinky a řekl: „Do hodiny si najmenujte obhájce, jinak vám ho najmenuju já. Poradce premiéra pro bezpečnostní otázky volává na Úřad vyšetřování ČR a dotazuje se, jak kauza postupuje.
EURO: Jaké jsou vaše kontakty s panem Šloufem? SOUDEK: Pana Šloufa jsem poznal někdy v květnu či červnu 1998. Nikdy jsme se nestýkali a kromě jednoho případu jsme spolu nikdy nic neřešili. U něj v kanceláři jsem byl dvakrát. Jako naprosto zrůdný přístup jsem však bral, když jsem před schůzkou s místopředsedou KDU–ČSL Cyrilem Svobodou dostal od Šloufa výhrůžku, že když Svobodovi něco řeknu, tak „půjdu do tepláků . Podobná událost se opakovala, když jsem se nedávno scházel s panem Rumlem, který kandidoval za Plzeňsko. Před jednáním s ním jsem od předsedy sboru premiérových poradců dostal přes jednoho „generála KGB vzkaz, že v případě, že něco Rumlovi řeknu, že „druhý den půjdu do tepláků . To mi připadá jako práce z padesátých let.
EURO: U těchto výhrůžek jste věděl, co konkrétně nesmíte říci, co mají na mysli? SOUDEK: Tam jsem věděl, o co se jedná. Ale nechci to teď říci.
EURO: V březnovém dopise, který jste zaslal prezidentovi, uvádíte, že jste vystaven odposlouchávání telefonů a policejnímu sledování. Jak jste to věděl? SOUDEK: Mně to bylo ze strany policie i řečeno, ale nemůžu říci, kdo mi to říkal. Sledovali mě, na cestě mezi Plzní a Prahou měli nasazená vozidla a normálně se střídali. To trvalo asi čtrnáct dnů. Právník mi pak říkal, že měl od někoho informace, že mě původně odposlouchávali, ale že toho pak nechali, protože to bylo drahé a zjistili, že nic neprovádím. Oni si mysleli, že když jsem odešel ze Škodovky, že mám v zahraničí konta, že jsem kradl, a byli překvapení, že jsem normálně začal pracovat. Oni si mysleli, že mám stamilionové prostředky v zahraničí a že uteču.
EURO: V dopise prezidentovi jste rovněž napsal o výhrůžkách pracovníka BIS. O co šlo? SOUDEK: 30. března 1998 mě navštívil vedoucí pracovník BIS a na základě krátkého rozhovoru, který jsme měli před plánovanou večeří, která se ale nekonala, protože jsem ho vyhodil, se ptal, kde jsem byl na služební cestě. To byla cesta na Blízký východ. Říkal mi, že se ta služební cesta nelíbí ani Američanům, ani Izraelcům a že mně je povinen říct, že mě nechá buď zastřelit, anebo vyhodit minimálně z osmého patra nějakého hotelu, jak lítám po světě. Ať s tím prostě počítám. Tak jsem se ho zeptal, jestli mluví jménem České republiky. Říkal ano, já jsem zástupce České republiky. Tak jsem řekl výborně, tak se seberte a táhněte pryč, a vyhodil jsem ho.
EURO: Na to jsou svědci? SOUDEK: Na to jsou svědci, jistě. To byl hurónský, strašný křik, který jsem tam udělal, takže ti lidé si to pamatovali. To bylo v salonku Cizineckého domu, což bylo restaurační zařízení, které patřilo Škodovce. Potom, když to BIS prošetřovala, tak mi sdělila, že k jednání nemohlo nikdy dojít, protože uvedený byl ten den nemocný. Dostal jsem tehdy ještě několik telefonátů, že budu zastřelen. Když jsem šel do baráku v Plzni, tak tam jsou takové křoviny, a kolikrát jsem slyšel, jak si někdo hraje se zásobníkem. Tímto způsobem mě zastrašovali.
EURO: O jakou cestu se jednalo, po které vám vyhrožoval ten člověk z BIS? SOUDEK: Jel jsem do Íránu, kde jsme měli společný podnik, který měl zabezpečovat výstavbu cukrovaru. Já jsem se tam dostal šikovně, když měli problémy s Němci a celá Evropská unie vyhlásila embargo na Írán. Tak jsem tam vnikl a dohodl se na několika exkluzivitách. Měli jsme exkluzivní smlouvu na pět let na výstavbu všech cukrovarů, exkluzivní smlouvu na výrobu turbín, generátorů, transformátorů a kolejové techniky. Po dobu, kdy všichni velvyslanci z Íránu odešli, jsem toho využil a tyto smlouvy podepisoval. Z Íránu jsem letěl do Kuvajtu, z Kuvajtu do Sýrie. V Sýrii jsem projednal věci o dodávkách automobilů Tatra a dodávkách pecí, konstrukci jejich lokomotiv a transformátorů a jedné elektrárny. Ze Sýrie jsem jel do Jordánska, kde jsem se domlouval ještě o transformátorech. Z Jordánska jsem jel autem do Bagdádu a zpátky. To všechno jsem udělal za osm dnů, všude jsem si svoje vyřídil, a ta cesta se těm hochům nelíbila.
EURO: Co jste vyřizoval v Bagdádu? Irák byl přece pod embargem OSN. SOUDEK: Bagdád byl samozřejmě pod embargem a já jsem se připravoval na to, aby až skončí embargo, jsme mohli mít v Iráku zakázky. Ale takhle tam jednají všichni, Američané, Francouzi. Ze svých peněz jsem jim poslal jako pomoc kamion dětské výživy, takže mi tam děkovali. Udělali jsme jim poradenskou činnost na rovnání rotorů na elektrárnách. A dohodli jsme se, že dostaneme zakázku na jednu tepelnou elektrárnu za 730 milionů dolarů, že budeme stavět po embargu. Dále že zrekonstruujeme tři petrochemické kombináty, že postavíme slévárnu, že budu pracovat s výzkumem Iráku. To bylo strašně důležité. Oni mi dávali možnost, že naši výzkumníci budou v jejich výzkumu, takže já jsem mohl mít perfektní přehled o všem, co se v Iráku děje, a podle toho uzpůsobovat obchodní politiku. Ještě jsem to vyjednával pro Zetor, aby naběhla jejich výroba. A dostal jsem v Iráku fabriku, která měla být rekonstruována ihned po embargu a měla pak naběhnout na výrobu automobilů Liaz a autobusů.
EURO: Jaká tedy byla celková suma dohodnutých zakázek? SOUDEK: Byla to miliarda dvě stě milionů dolarů.
EURO: Po tom vyhrožování jste z toho vycouval? SOUDEK: Ne, ještě jednou jsem tam zajel. Ale viděl jsem tam strašný tlak na mě, když začala vysílat z Prahy Svobodná Evropa. Já jsem se proti tomu vysílání ohrazoval, protože jsem měl strašně moc zakázek v Iráku a v Íránu a nechtěl jsem, aby ty zakázky padly, protože to byla několikaletá práce. Ale asi jsem se ozýval příliš hlasitě. Takže mi bylo řečeno, že s tou proarabskou politikou mám přestat. Írán, Irák byla tradiční odbytiště České republiky, Škodovka do Íránu dodávala od roku 1927 nepřetržitě. Je škoda ty země opustit v době, kdy se tam trh znovu tvoří. Já jsem nevyvážel, když to zakázalo OSN, pokud to povolilo a pouze některý stát si přál nevyvážet, tak jsem vyvážel dál. Ale ještě teď jsem dostal dopis od ministra průmyslu z Iráku, že přestože je embargo na Českou republiku, že jsou schopni se mnou zorganizovat projekt traktory. Jako jediný člověk z východní Evropy jsem byl pozván do Iráku jako pozorovatel na volby. Ale protože mi sebrali pasy, nemohl jsem jet.
EURO: Ty pasy vám vzali kdy? SOUDEK: To už je půl roku.
EURO: Nežádal jste ty pasy zpátky? SOUDEK: Ne. Nenechám se osočovat, že o mně budou říkat, že chci utéct. A nechat se někde zabásnout na letišti, to mi nestojí za to.
EURO: Jak si vysvětlujete vyhrožování tajných služeb? SOUDEK: Nevím. Já jsem nikdy nic neudělal ani Američanům, naopak s Američany jsem velice dobře spolupracoval. Výborně jsem spolupracoval s Boeingem. V době, kdy se tady o offsetových programech nic nevědělo, tak já jsem s nimi měl podepsanou dohodu. Chtěl jsem, abychom dělali na Jumbo podvozky. S General Electric jsme spolupracovali. Jednomu z jejich manažerů jsem říkal, za deset let tady budete mít jen parkoviště a správní budovu a všechny dodávky pro vás budeme dělat my. On se tomu řehtal, řekl to Jacku Welshovi a ten řekl, hele, on má pravdu, my to budeme od nich asi kupovat. Tak začala kooperace s GE, tím se náš podnik v elektrických strojích moc naučil. S Detroit Diesel jsem měl bezvadnou spolupráci. Všechno plynulo z toho, že jsem v letech 1992–93 jednal v Íránu o výstavbě jaderné elektrárny, to měl být kontrakt za 120 miliard korun při dolaru za 26 korun! Měl jsem z toho mezinárodní ostudu, americké noviny mě nazvaly válečným štváčem. Myšlenka byla taková, že my uděláme jadernou elektrárnu a Američané by dodali systém řízení a palivo, protože v České republice se palivo nevyrábí. Dával jsem si to jako podmínku a Íránci s tím souhlasili. Když jsem odletěl, tak jednoho pracovníka Škodaexportu, který mě doprovázel, zatkla íránská policie, protože on ohlásil, nechci říct do které země, že tam dělám tento kontrakt. Policajti mu hodili pytel na hlavu a šup, šel do vězení a byl vypovězen z Íránu.
EURO: To hlásil do Ruska? SOUDEK: Ne, tady na Blízký východ.
EURO: Do Izraele? SOUDEK: Jo. A když jsem se vrátil, tak jsem musel prezidentu Havlovi odpřisáhnout, že tu elektrárnu stavět nebudu. Jednal se mnou i velvyslanec Izraele a rozčiloval se, že když ji postavím, tak že oni ji rozeberou. Řekl jsem, že ji vybudujeme znovu. Vyšla kniha Moshe Jegara, izraelského velvyslance v Čechách, o sionismu v Čechách. Tam píše, že jsem bránil vstupu České republiky do NATO, že kvůli mně tady probíhala jednání amerických zástupců u prezidenta republiky, abych byl odstraněn. Kdybych věděl o té knize, tak jsem v roce 1997 všechno prodal. Určitým kruhům jsem se stal nepohodlným, jako Škodovka jsme vyhrávali řadu tendrů a pro světové koncerny to bylo dost nepřijatelné. Měl jsem skončit.
EURO: Za kolik jste mohl svůj podíl ve Škodě Plzeň prodat? SOUDEK: UBS Switzerland mi nabízela, že prodá mé akcie zhruba za čtyři miliardy korun. Pan Mečiar a Východoslovenské železárny mi nabízeli ještě zhruba o čtyři sta milionů více.
