Volba generálního ředitele České televize je za námi. Přinesla spoustu otazníků. Ne snad nad osobou vítězného Dvořáka. Reálně byl lepší než ostatní a v minulosti už ukázal, že televizi řídit umí.
Foto: Profimedia.cz
Tragédií je, jak se nyní likviduje Nova, která se zbavuje všech schopných. Stejně jako se zbavila Dvořáka. Pak zavrhla právní zázemí, selfpromo a marketing. Nakonec analytiku. Schyluje se přitom nejen ke konci komerčního duopolu, ale k boji všech se všemi – k plné liberalizaci digitalizovaného televizního trhu. Schyluje se ke konečné bitvě o přežití.
Porazit armádu nepřítele bez boje je pravým vrcholem válečnického umění. Porážka může vojsko potkat, pokud v jeho řadách existuje strach, nedbalost, rozdrobenost, zmatek a neschopnost. Nebojuje se pro čest, peníze či slávu, ale pro vítězství. Pokud nemůže válečník vyhrát, musí zajistit, aby alespoň neprohrál. Tolik Sun-c’ a jeho Umění války. Myšlenky staré dvě a půl tisíciletí. Dvořák vyhrál, protože chtěl vyhrát. Vyhrál on i jeho tým. Andruško prohrál, protože chtěl neprohrát. Zůstává sám.
To, co se ukázalo během volby a po ní, je rysem rozbředlé současnosti. Neloajalita. K lidem, k firmě. Korunu všemu nasadil Václav Moravec, „esence veřejnoprávnosti“, který si potřeboval vyřídit účty s kolegy. Svědectví o tom, že zpravodajství je banda elévů a diletantů, potěšilo mnohé. Proboha, proč v takové společnosti vůbec pracuje? Neloajalita je mělkostí mužství.
Vyměňujeme politické kabáty – včera vlevo, dnes vpravo. Vyměňujeme ženy, když zestárnou a kolem je přece tolik dlouhonohých blondýn. Milenky kvákají o milencích do bulváru nebo do knih. My ženy muže obvykle nevyměňujeme. S věkem ztrácíme výhody, zatímco chlapi získávají funkce, moc, peníze a cynismus. Věrní a pracovití dostávají na frak, protože se neumějí takto „prodat“. Vyplatí se být věrný, nebo ne?
