Když chcete vidět turecký pohled na věc, doporučuji návštěvu Askeri Müzes, tedy Vojenského muzea, jednu stanici od náměstí Taksim (hodnocení na TripAdvisoru je tady). Stojí za vidění, je obrovské a expozice jsou moderní kupříkladu dioráma pádu Cařihradu nebo Gallipoli anebo učebna Vojenské akademie z dob studií Mustafy Kemala, budoucího Atatürka, včetně jeho vysvědčení (příště se tam půjdu podívat znovu, zda už tuhle drobnou chybu opravili, ale třeba topografii a geografii Mustafa Kemal zamlada dosti flákal).
Jinak ovšem celé muzeum zcela bezvadně zprostředkovává řekněme turkocentristické vidění světa s pozoruhodnou vynalézavostí a svérázným interpretováním historie. Nikde to nevyniká silněji, než v té malé expoziční místnosti, tak třicet čtverečních metrů, věnované „arménské otázce“, kterou, alespoň jak jsem pochopil, z velice stručných anglických popisek, vysvětlují jako v podstatě vyprovokovanou záležitost.
V důsledku rusko-tureckých válek, které Rusové s přehledem vyhrávali jak na Balkáně, tak na Kavkaze, se Turci velice obávali, že Arméni ve snaze o znovusjednocení budou na ve východní Anatolii dělat ozbrojený předvoj Rusům (dnešní Arménii sebrali Rusové nikoli Turkům, ale Peršanům).
Přepady tureckých vesnic arménskými bojůvkami muzeum bohatě dokumentuje dobovým fotografickým i písemným materiálem. Proto turecké úřady v podstatě v sebeobraně rozhodly o tom, že celou východní Anatolii se silnou arménskou menšinou od křesťanského obyvatelstva vyčistí (s pomocí místních Kurdů) a „přesídlí“ je do provincií na území dnešní Sýrie a Íráku. Jistě, logistika byla strašná, jídla a vody málo, a také nemoci se podepsaly na mnohasettisícových ztrátách, nicméně žádný genocidní záměr neexistoval…
Pogromy na arménské, respektive křesťanské obyvatelstvo, byly ke konci Osmanského impéria běžné, systematické vraždění Arménů v letech 1894-1896 ve východní Anatolii přišlo na desetitisíce životů, další desetitisíce násilně konvertovaly k islámu. Z korespondence guvernérů se sultánem Abdülhamitem II. vyplývá, že řešení „arménské otázky“ si přál sám panovník. Tou dobou na území scvrkávající se říše pořád ještě žily nejméně dva miliony Arménů. Po roce 1918 už ani 200 tisíc.
Frustrace Turků z úpadku impéria vyvolala pochopitelně politickou a ideologickou reakci, přičemž za genocidou evidentně stojí nacionalističní vojáci a lékaři, nejdříve sdružení v tajném spolku Výbor pro jednotu a pokrok (Ittihád). Jejich snem bylo vytvoření „rasově čistého“ Turkestanu, spojujícího etnika hovořící turkickými jazyky, takže nejen Azerbajdžán včetně jeho perské části, a celou ruskou střední Asii, ale i dnešní čínskou provincii Sin-ťiang. Ti ambicióznější zahrnuli do projektu i Mongoly, takže končili těsně před branami Pekingu. Prvním postupným cílem bylo vytvoření koridoru přes Arménii do Ázerbajdžánu, bez Arménů.
Tyhle jurodivé fantazie ovšem dostala tahle parta příležitost realizovat, když se dostala k moci, a za války fakticky vládla.
Co je na dnešním oficiálním postoji Turecka, soudě podle nervózních reakcí na připomínání tohohle výročí, nejpozoruhodnější, je snaha popírat to, co mimochodem už dávno konstatovaly samotné turecké válečné soudy. Ty události v letech 1914-1916 rozebraly a posoudily po první světové válce.
„Tři pašové“, Enver, Džemál a Taláát, inspirátorři a organizátoři jako doktor Nazím a tucty dalších vykonavatelů byli po válce, ještě za vlády posledního sultána, povoláni k odpovědnosti. Byli nejen souzeni, ale také odsouzeni, mnohdy k trestu smrti, za zločiny proti lidskosti a státu, včetně organizování deportací a masakrů. Poslední sultán Mehmed VI. o spáchaných zločinech nedvojsmyslně mluvil a obžaloba u soudu vyjmenovala, čeho se mladoturecký režim s pomocí zvláštních milicí složených z propuštěných vrahů a lupičů na arménském civilním obyvatelstvu dopouštěl.
Nejdříve byli oloupeni, poté mimo dohled zavražděni. Vrazi se často převlékli do tehdy již Armény nošených evropských obleků, takže se přiznali sami. Nikdo nebyl ušetřen, ani nemluvňata, která byla odvážena na moře. Odhad obětí byl Turky tehdy uváděn na 800 tisíc a nebyl rozporován. Na to se ani po sto letech nerado vzpomíná, zvlášť když v roce 1919 použil turecký soud při popsání rozsahu masakrů termínu, který zní v překladu „konečné řešení“. Ve Wannsee už stačilo jen zdokonalit technologii.
Čtěte také:
Satan Sarkozy, reagují turecké noviny na zákon o genocidě
Turecko hrozí Francii kvůli zákonu o popírání genocidy
Zahraniční tisk: Nemáte si co vyčítat, vzkazuje Haagský soud
