Tahanic kolem Temelína už mají všichni zúčastnění více než dost
Kdy už ti tátové na traktorech a mámy s transparenty přestanou zamykat přechody mezi Českem a Rakouskem? Tento druh protestu už začíná vadit kdekomu a ze všeho nejvíce českým protijaderným organizacím. Lépe fungující medvědí službu by nikdo nevymyslel. Česká mentalita je viditelně jiná než rakouská a s přibývající nejistotou, zda se cestujícím podaří přechodem projet, nebo budou muset dvě hodiny čekat, vychládají poslední zbytky jejich protijaderné skepse. Pokud ovšem ještě nějaká zbyla. Češi se už i s haprujícím Temelínem vlastně sžili.
Ne tak Rakušané. Když v roce 1978 v referendu hlasovali o dalším osudu své jaderné elektrárny, vyhráli prý skeptici jen o pár tisíc hlasů. Dnes už však vědomá bezjadernost málem patří k národní hrdosti. Proto lidé v Horním Rakousku odevzdaně chodí do služby zavírat přechody, i když je to už po dlouhé době trvání protestů musí zmáhat.
Poměrně časté „básnické otázky“ z českých hospod: „Kdo je za to platí?“ svědčí vždy jen o křupanství tazatele. Za tou urputností je totiž bezelstné osobní přesvědčení Rakušanů, že jen tak to je správné. Od dalších akcí tohoto druhu je nedokázal odradit ani jejich zemský hejtman Josef Pühringer, po celou dlouhou dobu svého mandátu jednoznačně protitemelínský. Pühringrovi už dost vadí, že rukojmími na přechodech se stávají nezainteresovaní turisté nebo dokonce pracovníci či podnikatelé, jimž zbytečně uniká čas i peníze. A to platí o klientech z obou stran hranice.
Na poškozování vzájemných vztahů poukazují na rakouské straně už nejen podnikatelé, ale i vládní politici. Minulý týden odsoudil blokády dokonce i vicekancléř Wilhelm Molterer.
Na české straně by se už dnes našel málokdo, kdo je k blokádám shovívavý. Je nejvyšší čas začít vysvětlovat, že blokády nejsou namířeny proti Čechům, ba ani proti zaměstnancům Temelína. Je to jako ve škole, když má přijít školní inspektor - děti jsou ve stresu a nevědí, že se jich to netýká, protože přišel zkontrolovat učitele. Také na rakouské hranici nejsou předmětem nátlaku čeští cestující, ale rakouská vláda. Bohužel cestující to odskáčou a vláda si z toho nic nedělá. A to i navzdory tomu, že ji do protitemelínských kroků v minulosti hnal už i parlament, svorný jako jeden muž.
Rakouští právníci mezitím vydumali, že kdyby rakouská vláda podávala na Česko mezinárodněprávní žalobu, mohlo by to skončit ostudou. Melkská dohoda, o níž tu je řeč, totiž nikdy nebyla dohodou v pravém slova smyslu, neměla evropský přesah, a tak ji nelze jednostranně vymáhat. Rakouská právní expertiza vládě potvrdila, že pokud se chce Rakousko v této věci s Českem soudit, musela by s tím souhlasit i česká strana. A k tomu by se v Praze sotva našel nějaký důvod. Česká vláda zato může vbrzku čekat mezinárodní nótu, v níž rakouští sousedé vyjádří svůj právní názor, že česká strana nesplnila všechny podmínky vyplývající z melkských dohod pro uvedení jaderné elektrárny Temelín do komerčního provozu. Oznámili to minulý týden ruku v ruce kancléř Alfred Gusenbauer i vicekancléř Molterer.
Nemají zbytí. K akci, do níž neměli ani zbla chuti, je vyprovokovaly příhraniční aktivity jejich vlastního obyvatelstva. A tomu nepochybně přililo nové chuti do akcí zbytečné furiantství českého premiéra Mirka Topolánka, s nímž lehkosrdcatě a nediplomaticky oznámil, že platnost Melkské smlouvy je z české strany ukončena. A kdyby nebyla, co by to komu u nás vadilo? Vždyť od samého začátku stejně byla jen dětským šidítkem pro naše radikální sousedy.
Temelínských tahanic přitom musejí mít už všichni zúčastnění až nad hlavu. Možná že by i rakouští radikálové slyšeli na uklidňování, že v programu této koaliční vlády není další rozvoj jaderné energetiky. A zároveň, že v demokratickém Česku nelze nalézt konsensus pro zastavení už fungujících dvou temelínských bloků, i kdybychom dostávali nóty každý týden.
Zároveň by to ovšem znamenalo zamést si před vlastním temelínským prahem. Odstranit šlendrián (charakteristika stavu obhospodařování jaderné elektrárny z úst samotného ministra průmyslu a obchodu Martina Římana) a prohloubit důvěru v kontrolní činnost. Při akcích České obchodní inspekce, České inspekce životního prostředí či Státní veterinární správy může občan velmi snadno získat jistotu, že kontrolní orgán stojí na jeho straně. Státní úřad pro jadernou bezpečnost jistě dělá mnohem sofistikovanější kontroly, zřejmě i řádně, ale vystupuje tak, že je pokaždé na straně provozovatele. Pak je třeba přesvědčovat i sám sebe, že je asi všechno v pořádku. A co s Rakušany?
