Sanace mohla být levnější
Pokud by existovala soutěž o nejnehoráznější porušení vlastních slibů, jednoznačným vítězem by se stal Miloš Zeman, který ještě na podzim roku 1998 veřejně a velmi nahlas prohlašoval, že zatímco pravicové vlády lily do bank miliardy, od jeho kabinetu bankéři už neuvidí ani korunu. Nakonec těch miliard bylo několik stovek, a to ještě zdaleka nejsme u konce s počítáním, jak na to upozorňuje přehled státní pomoci bankovnímu sektoru, který musela česká strana předložit Evropské komisi při vstupních jednáních o kapitole Hospodářská soutěž.
Není třeba se ale nad tím až tak pohoršovat. Bankovní sektor by musel sanovat nějakým způsobem každý a budiž Zemanovi ke cti, že nedbal vlastní blamáže a posměchu a poté, co se probudil ze sladkých snů volebního vítěze, se pustil do práce. Mohl to ale všechno dělat s větším rozmyslem a nejspíše levněji.
Při diskusích o bankovních ztrátách někdy zaniká jedna docela podstatná okolnost. Přes všechny bankovní inovátory a diletanty spočívá vina za ztráty především na podnikovém sektoru. Banky přišly o kapitál především tím, že jim jejich klienti nezaplatili. Lhostejno, zda měli v úmyslu neplatit už od počátku a české zákony jim to usnadnily, nebo docela prostě neuspěli v podnikání.
Banky rozdělovaly finanční zdroje tak, jak jim to umožňovaly jejich znalosti transformující se ekonomiky. Ty byly nevelké, a tak není divu, že alokace kapitálu byla v České republice taková, jaká byla. Tehdejší vůdce ekonomické reformy Václav Klaus hřímal, že bankéři si nemohou myslet, že budou řídit čisté - rozuměj zdravé - banky, když se celá ekonomika potácí v transformační křeči. Z toho lze usuzovat, že přesun problémů z podniků na banky byl vládou prosazovaným systémovým opatřením.
Jenže podniky, místo aby využily prostor, který touto politikou dostaly k vyčištění vlastních bilancí a k ozdravení, začaly žít v přesvědčení, že právě tohle je ten tržní mechanismus. Že právě standardní tržní ekonomika se vyznačuje zfalšovanými výkazy a legislativou, která z věřitelů dělá rukojmí jejich dlužníků. Bezcenné zásoby byly stále ohodnocovány stejně jako tvrdá měna na účtu. A zákony i účetní standardy to tolerovaly. Bankrotový zákon byl pojednán tak, aby podnikateli nebyl zkřiven vlásek, zatímco banka odepisovala další zašantročenou miliardu. Místo toho, aby se podmínky zpřísňovaly, hájily Klausovy vlády až do konce neudržitelné status quo. Privatizace bank, která by znamenala přechod ke standardním způsobům úvěrování, byla nežádoucí. Znamenala by konec pohodlných poměrů na českém kačáku.
Není tedy divu, že se nakonec dostavil vrchní s účtem, na němž je čárek opravdu nepočítaně. A tak vláda ruku v ruce s Českou národní bankou tu strčila bankovku, tu dlužní úpis či garanci, a nějak dluh zapravila. Pozoruhodné přitom je, že nikdo dosud neví, jak vysoký ten účet je, a nejspíše se to ani nikdy s přesností plus minus padesát miliard nikdo nedoví. Systém úhrad ztrát se neustále měnil, vyvíjel a komplikoval. Jednou bude možné udělat inventuru, kolik vlastně stát bankám dal. Co naopak získal, to se už bude vyčíslovat hůře. Jsou to pohledávky pochybné hodnoty, které byly v České konsolidační agentuře smíchány i s jinými aktivy a postupně jsou realizovány nejrůznějšími způsoby. Jsou to ale i vyčíslitelné příjmy z daní, dividend a privatizací.
Oč jednodušší to mají Korejci, tedy ti jižní. I jim banky pokapaly po východoasijské chřipce. Jenže zvolily jasné a průhledné řešení. Špatné pohledávky prodávaly banky korejské konsolidačce za férovou cenu, čili s podstatnou ztrátou. Tím samozřejmě přišly o kapitál. Korejská vláda potom kapitál navýšila na potřebnou úroveň a ozdravenou banku prodala. Jasné, jednoduché, účinné a nejlevnější. Konsolidačka hospodařila se správně oceněnými aktivy a stát prodával v bankách ne 51 procent, ale 98, a tomu odpovídaly i ceny. Výsledkem je celosvětově obdivovaný úspěch.
I u v Česku existoval revitalizační program, který s takovým postupem počítal. Ten ale umřel na grégritidu. Odpor ministra průmyslu byl zničující. Banky se proto nakonec ozdravovaly odkupem pohledávek za nerealistické ceny. Důvodem byla údajně ochrana malých akcionářů, která dovolovala spekulantům zablokovat potřebné navýšení kapitálu a ohrožovat největší české peněžní ústavy bankrotem. Než by se vláda pokusila změnit nevyhovující legislativu, zvolila horší a dražší cestu. Česká konsolidační agentura licituje, zda prodají za deset či patnáct procent, a nikdo netuší, je-li to vůbec výhodné a tržby z privatizace také vzhledem k nákladům neohromily. Korejci raději změnili zákon. Naši zákonodárci mají asi jiné priority, než pár desítek miliard.
Dnes už je marné tesknit po bankovkách zlikvidovaných v té naší nenasytné skartovačce. Od věci ale rozhodně není zkusit si říci, jak to mělo vypadat správně. Je to ovšem úkol rozhodně spíše pro ekonomy než pro politiky.
