Megaevropa

12. 11. 2002

Pětadvacet států a 450 milionů obyvatel – zkouška pro Východ i Západ

Budování sjednocené Evropy často připomínalo spíše stavbu obrovské středověké katedrály. Pečlivou práci několika generací, o jejímž konečném majestátním tvaru má matnou představu jen hrstka osvícených. Je pravda, že mezi evropskými politiky se vždy našli vizionáři, kteří si dokázali představit Němce, Francouze či Švédy, jak jednou přísahají dvojí věrnost: vlajce s dvanácti zlatými hvězdami na modrém poli a svým národním barvám. V průběhu desetiletí však mnozí dospěli k přesvědčení, že propast mezi vizí Evropské unie a bolestivým procesem sjednocování kontinentu složeného z množství rozmanitých kultur je stejně nepřeklenutelná jako v prvních těžkých dnech po skončení druhé světové války, kdy si o velké Evropě dovolil snít jen málokdo. Bruselští technokraté se tuto víru snažili uchovat při životě, a stejně jako v dávné minulosti kněží sepisovali žaltáře, i oni ve svých pracovnách pro příští generace hromadili šanony plné plánů na novou Evropu. Věřte, říkali stoupenci evropské myšlenky, a jednoho dne se váš sen stane skutečností.
Teď, během jediného krátkého desetiletí, se to opravdu děje. V roce 1992 Evropané dostali jednotný trh a evropský pas, jakýsi kapesní symbol sjednocení. Byl to první hmatatelný důkaz, že Brusel možná dokáže víc než jen rozdávat dotace zemědělcům. Prvního ledna roku 2002 se pak probudili do života s novou měnou, eurem. Místo vybledlých marek, guldenů a franků dostali balíčky zelených, červených a modrých eurobankovek a těžkých mincí s mosaznou obrubou. Němci, Francouzi, Italové i ostatní cítili, jak jim evropská realita cinká v kapsách.
Měnová unie, byť jde o monumentální počin, je ale jen začátek. Západ chystá odvážný krok, jehož úspěch nedokáže zatím nikdo odhadnout: většina obyvatel bývalého sovětského bloku by se měla stát občany unie. Za dva roky, poté co proběhne několik posledních kol předvstupního vyjednávání, budou do EU přijaty nové země – severským Estonskem počínaje a jižním Slovinskem konče. Připojí se i ostrovní státy Malta a Kypr. Rozšíření (mimochodem dost prozaické označení pro tak převratnou událost) bude znamenat obrat v moderních dějinách lidstva. Hrdé a prastaré země od Portugalska až po Lotyšsko se dobrovolně vzdávají obrovského dílu svrchovanosti v měřítku, které Evropa nezažila od dob Karla Velikého.
Tento krok přidá k rozloze Evropské unie dalších 23 procent a pod její křídla přivede 75 milionů lidí. Výsledkem bude Megaevropa s více než 450 miliony obyvatel. Její ekonomika v objemu 9,3 bilionu dolarů se přiblíží ekonomice Spojených států. Pokud evropské hospodářství znovu začne růst, mohlo by Ameriku snadno zastínit. „Jsme na úsvitu nové éry,“ říká litevský prezident Valdas Adamkus.
Rozšíření mělo vždy především politický význam. Cílem je podpořit demokracii a volný trh v zemích střední a východní Evropy, kde kdysi vládly centrálně plánované diktátorské režimy, a vytvořit zónu stability na východní hranici unie. Skutečné plody tohoto úsilí se ale projeví až po letech. Romano Prodi, předseda Evropské komise a momentálně hlavní motor rozšiřování, nedávno prohlásil: „Je to jako spojenecká invaze v Normandii. Musíte jít stále vpřed a věřit, že zvítězíte.“
Proč? Rozšíření je politicky daleko citlivější než cokoli, oč se architekti sjednocené Evropy doposud pokoušeli. Při rozdávání společného evropského pasu se s kritikou ozvaly jen hrstky nacionalistů, kteří se nechtěli vzdát pasu Francouzské republiky či dokladu se symbolem britského královského veličenstva. Naproti tomu odpor vůči evropské měně už vypadal jako vážný problém, obzvlášť v Německu. Polovina Němců tvrdila, že o marku přijít nechce. Tedy až do ledna, kdy si většina vcelku ochotně uložila euro do peněženky.
Naroubovat k unii dalších deset evropských zemí však bude daleko větším oříškem. Na rozdíl od měnové unie, kterou podpořil dokonalý marketing, se rozšíření občanům EU nikdo prodat nepokusil. Kromě Irů, u nichž si referendum vynutila ústava, o něm jiní Západoevropané nehlasovali. Obyčejní lidé se teď ptají, co se vlastně děje. „Zaznívají zásadní otázky a průzkumy veřejného mínění například ve Francii jsou nesmírně znepokojivé,“ podotýká John Kerr, generální tajemník Evropského konventu, pracujícího na návrhu evropské ústavy. „Byli bychom v této situaci, kdyby už od začátku probíhala veřejná debata?“ ptá se.
K tomu, aby se dostali ke slovu, mají politikové ještě šancí dostatek. Například mnozí zákonodárci v Nizozemsku požadují, aby se v jejich zemi o této otázce začátkem příštího roku hlasovalo. Tím dávají zbraň do rukou západoevropským populistům, kteří bezejmenným eurokratům mohou vyčítat, že přesouvají pracovní příležitosti a peníze na východ. Dotace Evropské unie určené východním zemím dosáhnou v letech 2004 až 2006 částky 40 miliard dolarů a ukousnou tím velký díl rozpočtu unie, který ročně činí 97 miliard. „Náklady jsou značné. Podle mého názoru si tak velkorysé rozšíření nemůžeme dovolit,“ říká nizozemský poslanec Evropského parlamentu Jules Maarten.
Dalším problémem jsou přehnaná očekávání na obou stranách. Obyvatelé západní Evropy postupně uvěřili tomu, že jim noví sousedé dopomohou k větší konkurenceschopnosti a přinesou značnou prosperitu. Možná ano. Návrat k oněm bájným rokům růstu se však v Evropě čekat nedá. „Rozšíření má velký význam pro celou řadu konkrétních západních firem. To ale neznamená, že posílí západní ekonomiku jako celek,“ upozorňuje ekonom Robin Marshall, který vývoj regionu sleduje pro londýnskou J.P. Morgan Chase. Romano Prodi tvrdí, že ekonomický růst stávajících členských zemí Evropské unie se v důsledku rozšíření každoročně zrychlí o další 0,2 procenta. To není špatné. Ze statistiky Eurostatu však vyplývá, že po přijetí dalších deseti zemí lze očekávat růst ekonomiky celé, rozšířené unie jen zhruba o 4,4 procenta. Země na východě - Polsko, Česká republika, Maďarsko či pobaltské státy - očekávají příliv investic jako v 90. letech. Investoři samozřejmě přijdou, jenže nadnárodní společnosti už si oblasti s levnou pracovní silou ve světě dávno našly. A produktivita je na východě mizerná. Německý pracovník, který je s hodinovou mzdou 55 eur nejdražší na světě, zvládne to, co čtyři Poláci.
Je tu ještě jedno riziko. Rozšíření by mohlo prohloubit strukturální problémy, které v Evropské unii vedly k vysoké nezaměstnanosti a slabému růstu. V ideálním případě by unie před rozšířením zreformovala nepružné trhy práce, uvolnila penzijní systémy a snížila nepřiměřeně vysoké daně. To se nestalo. Místo toho „Evropská unie bohužel přinese do střední Evropy dost byrokracie,“ poznamenává bývalý předseda představenstva Volkswagenu Carl H. Hahn. A expremiér České republiky Václav Klaus dodává: „Evropská sociální ekonomika je tragický omyl, ale účinné síly, které by se ji snažily odstranit, zatím chybí .“
Klaus má v něčem pravdu. Úředníci se však nevzdávají. „Naskytla se nám příležitost, které musíme využít. Jakýkoli odklad je nesmírně nebezpečný,“ říká evropský komisař pro rozšíření Günter Verheugen. Evropská unie se na svůj den D připravuje již od pádu berlínské zdi v listopadu 1989. Aby kandidátské země splnily podmínky členství, musely privatizovat státní majetek, deregulovat trhy a restrukturalizovat průmysl. Zároveň do svých vlastních právních systémů začlenily acquis communautaire neboli 80 tisíc stran práva Evropské unie. Dokonce i sestavování národních statistik musí odpovídat postupům používaným v EU.
Vzorem toho, čeho lze dosáhnout vstupem do unie, je pro mnohé východoevropské země Irsko a Španělsko. Když se Irsko v roce 1973 stalo členskou zemí, hrubý domácí produkt na hlavu odpovídal 70 procentům evropského průměru a nezaměstnanost dosahovala téměř sedmnácti procent. Dnes se potýká s nedostatkem pracovních sil a životní úroveň je daleko nad průměrem. „Irsko zbohatlo jedině díky vstupu do unie,“ říká Noreen Aher, irský farmář, který si na víkend vyrazil do Krakova. Kdysi hospodářsky zaostalé Španělsko je dnes jedním z nejdynamičtějších regionů Evropy. „K úspěchu dopomohlo Španělsku členství v unii. Chtěli bychom, aby ho Polsko následovalo,“ poznamenává polský ministr financí Grzegorz Kolodko.
Když se koncem devadesátých let začaly východoevropské státy hrnout do Evropské unie, zdálo se, že vstup do klubu skutečně přinese prosperitu. Západní firmy (většinou z členských států) v očekávání rozšíření společného trhu investovaly do kandidátských zemí více než 80 miliard dolarů. General Electric, Volkswagen, Allied Irish Bank a jim podobné společnosti přitahovaly nízké náklady, kvalifikovaná pracovní síla a poloha téměř v srdci Evropy. Skupovaly tedy privatizovaný majetek, budovaly si strategické podíly v místních firmách nebo zakládaly nové výrobní podniky. „Nadcházející rozšíření znamená pro německou ekonomiku i eurozónu hospodářské oživení,“ říká Heinrich von Pierer, ředitel německého Siemensu. Zatím se od roku 1995 zvýšil průměrný hospodářský růst východních zemí na čtyři až pět procent oproti mnohem nižším dvěma procentům, které vykazuje západní Evropa. Produktivita práce, byť stále nízká, rychle roste. Ekonomové předpokládají, že v Lotyšsku se letos zvýší o více než sedm procent a v Polsku o 4,5 procenta.
Obchod s Evropskou unií nyní u všech budoucích členů přesahuje 60 procent jejich HDP. Západní společnosti, jako Siemens nebo francouzský jogurtový gigant Danone, zapojily své východní dceřiné firmy do celosvětově působících mezinárodních dodavatelských řetězců. Budete-li například nocovat v některém berlínském hotelu, můžete si být téměř jisti, že ložní prádlo, v němž spíte, se pere v Polsku. Nebo si ve Vídni zajděte do restaurace - obsluhovat vás budou číšníci dojíždějící ze Slovenska.
Díky tomu se začaly ekonomiky kandidátských zemí sbližovat s hospodářstvím unie. Jedná se však o pomalý proces. Podle ukazatele Deutsche Bank, který měří konvergenci na základě růstu HDP, produktivity a řady dalších hospodářských faktorů, bude například Slovinsku, tedy nejvíce rozvinuté kandidátské zemi, trvat až deset let, než dohoní průměr Evropské unie. Hospodářská propast mezi většinou kandidátských zemí a průměrem EU je mnohem větší než v případě předchozího rozšíření. Nejnaléhavěji tento problém pociťuje Polsko, největší země regionu s 38,8 milionu obyvatel. Po letech skvělých výsledků se jeho hospodářský růst prakticky zastavil. Nezaměstnanost dosahuje sedmnácti procent. „Polsku může trvat klidně i čtyřicet let, než dosáhne průměrné životní úrovně Evropské unie,“ odhaduje Willem H. Buiter, hlavní ekonom Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) sídlící v Londýně.
Nemilé je, že noví členové mohou od Bruselu čekat mnohem menší nadílku, než jaká kdysi potěšila například Španělsko či Irsko. Ekonomika západních zemí se zpomaluje a současné členské státy nemají na štědré rozdávání zrovna chuť. Zemědělci z východní Evropy sice dotace z unie získají, ale v roce 2004 pouze ve výši 25 procent evropských přímých plateb. Na stejnou úroveň se západními zemědělci se dostanou až v roce 2013. Do té doby se přímé platby v současných členských státech reálně sníží o celých dvacet procent. Ostatní příspěvky budou omezeny na maximálně čtyři procenta HDP dané kandidátské země, zatímco při předchozím rozšíření unie měli noví členové nárok na osm procent. Představitelé Evropské komise vysvětlují, že v současné fázi vývoje budoucí členové ani nejsou schopni více absorbovat. To je možné. Avšak rozvoj jejich ekonomik se zbrzdí kvůli nedostatku peněz. Rozdíly ve výši příspěvků navíc vzbuzují v některých zemích nevoli a například v Polsku roste počet příznivců radikálního vůdce zemědělců Andrzeje Leppera.
Každopádně až budou nakonec odstraněny poslední bariéry obchodu, které dělí východní podniky od západních trhů, mnozí dostanou další šanci na úspěch. Jednou ze společností, které jsou přesvědčeny, že zvýší odbyt, je slovinská Kovinoplastika, výrobce kovových nástrojů, tlakových licích strojů a systémů pro počítačem podporovanou konstrukci a výrobu (CAD/CAM). Její výrobní náklady jsou o deset až patnáct procent nižší než náklady konkurentů z Německa nebo Rakouska. Ředitel firmy Marjan Vampelj už na Západě nové distributory má. Po roce 2006 však bude prodej do stávajících členských zemí ještě snadnější, protože první noví členové budou moci začít přecházet na euro. Další společností připravenou sklízet úspěchy je estonská Media Menu, kterou vlastní investoři ze Švédska a Norska. Zaměřuje se na informační technologie a využití internetu. Po rozšíření bude moci snížit ceny pod úroveň konkurentů z unie, protože mzdové náklady jsou v Estonsku šestkrát nižší než ve Finsku.
Na každého vítěze však může být jeden poražený. Západní výrobci možná mají vyšší náklady, ale současně mají zpravidla až dvakrát vyšší produktivitu práce. Navíc své zboží umějí lépe prodat. Mnozí již na východní trhy pronikli a své prodejní úsilí nepochybně po rozšíření Evropské unie ještě vystupňují. „Mohli by nás převálcovat,“ obává se Philips Gunnars, jenž vede malý závod na zpracování masa na předměstí Rigy.
Aby si noví členové udrželi konkurenceschopnost, musí přilákat další vlnu přímých zahraničních investic. „Rozsáhlé zahraniční investice urychlují zakládání malých a středních podniků. Je to velmi důležité, protože v těchto zemích se nutně musí rozvinout vrstva středně velkých firem,“ poznamenává Alain Pilloux, ředitel sekce EBRD pro střední Evropu. Například od roku 1991, kdy Volkswagen získal českou Škodovku, má několik tamních šikovných dodavatelů postaráno o nové zakázky.
Teoreticky by měl vstup do Evropské unie zvýšit přitažlivost nových členů pro investory, protože potvrdí, že jde o stabilní demokracie a fungující tržní ekonomiky s atraktivně nízkými náklady. Von Pierer ze Siemensu, který zaměstnává na dvanáct tisíc pracovníků v České republice, šest tisíc na Slovensku a pět tisíc v Maďarsku, podotýká, že celkové náklady na jednoho českého zaměstnance dosahují pouze jedné třetiny nákladů na pracovníka z Německa. Otázkou však zůstává, jestli jsou kandidátské země i nadále schopny přilákat investice v takovém rozsahu, aby utěsnily černé díry ve svých platebních bilancích (například deficit běžného účtu Lotyšska letos dosáhne osmi procent), a přitom ještě poháněly růst. Ani privatizace už není oním zlatým dolem, kterým bývala. „Většina solidních aktiv už je prodána,“ říká Pilloux z EBRD.
Lidé z východní Evropy však nebudou jen sedět s rukama v klíně a čekat, až se problémy vyřeší. Ačkoli zcela volný pohyb pracovních sil mezi novými a stávajícími členskými státy bude povolen nejdříve v roce 2007, již nyní lze pozorovat příliv levné pracovní síly z východních zemí do Evropské unie. To také částečně vysvětluje vzedmutí vlny odporu proti přistěhovalectví v zemích, jako je Rakousko. Na druhé straně to však napomáhá udržovat nízké mzdy v některých problémových odvětvích, například ve stavebnictví, a zmírnit nedostatek kvalifikovaných sil v jiných oborech, třeba ve špičkových technologiích. „Nejvíc je tu Poláků. Pracují víc a za míň,“ říká stavbyvedoucí z Frankfurtu. Nastoupíte-li ve frankfurtské čtvrti Gallus do tramvaje číslo jedenáct, většina cestujících bude mluvit některým z východoevropských jazyků.
Podnikavosti Východoevropanů se často vyrovná liberalizační zápal jejich vlád. Za své přijaly zásady deregulace, což se nedá tak docela říci o Německu či Francii. Například polský bankovní systém je výnosný, efektivní a téměř ze sta procent privatizovaný, zatímco německý je zatížen rostoucím objemem nedobytných pohledávek, vysokými náklady a existencí velkých, státem vlastněných bank, které deformují konkurenci. „Doufejme, že noví členové zafungují jako katalyzátor a uspíší reformy,“ říká ekonom Buiter z EBRD.
Může se ale stát i pravý opak. Tak třeba švédský podnikatel Arne Ostlin, který se svou rodinou provozuje udírnu ryb Ostlins v malé vesničce Stugsund, tři hodiny jízdy na sever od Stockholmu, vzpomíná na vstup Švédska do unie v roce 1995. Švédské potravinářské firmy musely získat nové podnikatelské oprávnění od bruselských úřadů. „Všechny formuláře jsem tady už jednou vyplnil a pak jsem je musel vyplňovat znovu. Když musím dělat tohle, nezbývá mi čas na podnikání,“ stěžuje si. S blížícím se termínem rozšíření se problémy, stížnosti a obavy budou jistě vršit. Bruselské klotové rukávy se však už pevně rozhodly. Uvažují z dlouhodobého hlediska a politické přínosy unie považují za předem zaručené. Ostatní ale o úspěch v nové Evropě musí bojovat. Devětatřicetiletý polský horník Jerzy Bis každý den vyráží do ulic Krakova a shání práci. „Potřebujeme víc investic, aby se ekonomika rozhýbala. Vstupem do EU bychom je mohli získat,“ říká. Splní Evropská unie jeho přání a pomůže mu stejně jako dalším zoufalým nezaměstnaným? Může si vůbec Evropa tento velký experiment dovolit? Právě tyto otázky budou v konečné fázi těmi nejdůležitějšími. Deset, devět, osm, sedm… Brusel se připravuje na to, až na mapě EU přibude deset nových zemí

LISTOPAD A PROSINEC 2002 Stávající členské země jednají o zbývajících finančních otázkách rozšíření.

12.-13. PROSINCE 2002 Na zasedání Evropské rady v Kodani jsou ukončena jednání o rozšíření s deseti kandidátskými zeměmi.

POLOVINA DUBNA 2003 Podpis smluv o přistoupení na summitu v Aténách.

JARO 2003 Referendum o vstupu do EU v Maďarsku, České republice, Polsku a na Slovensku.

LÉTO 2003 Referendum o vstupu do EU v pobaltských zemích.

PRVNÍ POLOVINA ROKU 2004 Nové členské státy vstupují do EU.

2006 První země zřejmě splní kritéria pro zavedení eura.

2007 Zrušení řady omezení týkajících se volného pohybu pracovních sil mezi novými členskými státy a stávajícími členy EU.

Pramen: BusinessWeek

NEROVNOMĚRNÉ ZAHRANIČNÍ INVESTICE (v miliardách dolarů)*
Polsko 36,1
Česká republika 21,3
Maďarsko 14,5
Litva 2,1
Lotyšsko 2,0
Malta 2,0
Kypr 1,9
Slovensko 1,7
Estonsko 1,4
Slovinsko 1,4

*od ledna 1995 do června 2002 Pramen: Eurostat, centrální banky jednotlivých zemí

Pozitiva rozšíření Evropské unie…

POSÍLENÍ DEMOKRACIE A STABILITY
Rozšíření posílí demokracii a zákonnost v transformujících se ekonomikách střední a východní Evropy a na východním křídle se k unii připojí stabilní region.

VĚTŠÍ JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH
V nové Evropské unii bude žít více než 450 milionů lidí. Rozšíření odstraní bariéry obchodu, čímž vznikne největší jednotný trh na světě. Z něj budou mít prospěch současné i nové členské země.

VÍCE INVESTIC
Očekávané členství v EU již do zemí střední a východní Evropy přitáhlo miliardy dolarů zahraničního kapitálu. Vstup do unie pomůže zajistit stabilitu regionu a jeho přitažlivost pro investory, čímž se posílí růst.

PODPORA DALŠÍCH REFOREM VE STŘEDNÍ A VÝCHODNÍ EVROPĚ
Kandidátské země již zprivatizovaly většinu státního majetku, omezily úlohu státu v ekonomice a vybudovaly plně fungující tržní ekonomiky. V racionalizaci tradičního těžkého průmyslu, modernizaci infrastruktury a zlepšení kvality životního prostředí je však třeba jít ještě dále. EU urychlí změny prostřednictvím nové legislativy a částečné finanční pomoci.

PODPORA STRUKTURÁLNÍ REFORMY V ZÁPADNÍ EVROPĚ
Příchod deseti dynamických, proreformních členů by mohl povzbudit pomalu rostoucí západoevropské země k reformě trhů práce a omezení role státu v ekonomice.
…a negativa

POŠKOZENÍ NĚKTERÝCH VÝROBCŮ A ZEMĚDĚLCŮ
Východoevropští zemědělci i někteří výrobci stěží obstojí v konkurenci s efektivnějšími a agresivnějšími producenty ze Západu. Někteří výrobci ze západní Evropy budou poškozeni levnými dovozy z Východu.

POMALEJŠÍ ROZHODOVACÍ PROCES
S pětadvaceti členy u stolu bude již teď pomalé a složité rozhodování v Bruselu ještě obtížnější. Nový systém hlasování zvýhodňuje větší členské země a mohl by vést k politickému napětí mezi velkými a malými členy.

VYOSTŘENÍ ROZPOČTOVÝCH PROBLÉMŮ
Aby EU rozšíření finančně zvládla, bude muset ročně vydat téměř o třináct miliard dolarů více. Handrkování o to, komu peníze poplynou, by mohlo vyvolat třenice mezi novými členy a současnými příjemci štědré pomoci, jako je Španělsko, Irsko, Portugalsko a Řecko.

OLEJ DO OHNĚ PRAVICOVÉHO POPULISMU V ZÁPADNÍ EVROPĚ
Po rozšíření EU by mohl strach z přílivu levné pracovní síly ze střední a východní Evropy posílit protipřistěhovalecké a rasistické nálady v západní Evropě.

KOMPLIKACE VE VZTAZÍCH S RUSKEM A TURECKEM
Hranice mezi rozšířenou EU a bývalým Sovětským svazem bude střežena mnohem přísněji. Může tak vzniknout napětí ve vztazích s Ruskem a dalšími bývalými sovětskými republikami. Přistoupení Kypru popudí Turecko.

Pramen: BusinessWeek