Nadšený zvukař vybudoval nahrávací studio evropské úrovně
Asi třicet kilometrů od Prahy, na okraji chyňavského polesí nedaleko Křivoklátu leží vesnička Nouzov. Není ničím nějak zvlášť výjimečná až na to, že se sem čas od času sjíždějí hudebníci z celého světa, někteří opravdu hodně zvučných jmen. Třeba takový David Bowie či Julian Lennon. V nenápadném vesnickém stavení na konci ulice U hájovny totiž funguje jedno z nejlepších a nejrespektovanějších nahrávacích studií nejen v Čechách, ale i v Evropě. Jmenuje se Sono Records a v devadesátých letech minulého století ho založili dva kamarádi, hudební nadšenci Milan Cimfe a Pavel Karlík.
Zažít něco výjimečného.
Až do svých sedmnácti let žil Milan Cimfe normálním životem kluka ze sídliště v Českých Budějovicích: sportoval, trampoval, občas zašel s kamarády do hospody a z učňovského platu si šetřil na motorku. Stále to prý ale nebylo ono: toužil totiž po partě opravdových přátel, kteří budou spolu prožívat opravdu něco výjimečného. Jeho přání se mu brzy splnilo. I když do té doby neměl až na trampské písničky o hudbě ani potuchy, kamarádi ze „sídlištní party“ ho jednou přemluvili, aby v jejich beatové kapele zaskočil za absentujícího baskytaristu. Milan Cimfe souhlasil a změnil se mu život: nově objevené hudbě a „mlácení do kytary“ totiž úplně propadl. Nejdřív utratil pracně našetřené peníze na motorku za baskytaru a zesilovač, později v polovině osmdesátých let vyrazil za muzikou do Prahy. Místo vojenské služby jezdil dvanáct hodin denně s náklaďákem, bydlel ve stavební buňce a po večerech neúnavně zkoušel se svou novou skupinou Titicaca. To už s Pavlem Karlíkem. Společně si také popůjčovali peníze po všech možných příbuzných a koupili si vlastní čtyřstopý magnetofon. Na tehdejší dobu hodně kvalitní a hodně drahý. Jmenoval se Tascan Porta – 01 a stál dvacet tisíc korun. „Objevili jsme úplně nový svět,“ vypráví Milan Cimfe. „Zjistili jsme totiž jaké má studiová práce obrovské možnosti: jednak jsme se stali svobodnými a mohli si natočit co jsme potřebovali a pak, mohli jsme si do nekonečna hrát se zvukem a jeho barvami. Navíc tomu Pavel Karlík jako vysokoškolsky vzdělaný elektrotechnik rozuměl,“ vzpomíná. Tak vznikl zárodek budoucího studia Sono Records. První nahrávku Cimfe s Karlíkem pořídili v slamníky vycpaném sklepení činžáku na Gorkého náměstí, později se přestěhovali do rodinného domku na Bulovku. Jejich úspěch odstartovala „živá“ nahrávka skupiny Lucie z pražské Lucerny. To už ale bylo po revoluci a mladým nadšencům nic nestálo v cestě: pronajali si patro v bývalém kulturním domě v Praze-Řepích, za půjčené peníze si koupili starý vysloužilý takzvaný mixážní pult z legendárního liverpoolského studia Abbey Road, přijali k sobě dva společníky a pustili se do dobrodružství.
Od Ebena po Gypsy Kings.
„Do té doby jsem byl něco jako manažer: sjednával jsem harmonogram a organizoval práci ve studiu,“ říká Milan Cimfe. Všechno „důležité“ kolem natáčení jinak obstarával mistr zvuku Pavel Karlík. Až v roce 1993 přišla do studia Sono nahrávat dosud málo známá pražská skupina Yo Yo Band. Protože měl Pavel Karlík právě rozdělanou jinou práci, šel si do zvukové režie poprvé sednout Milan Cimfe. A hned velice úspěšně - z nahrávky totiž vznikl slavný hit Rybitví a navíc si novopečený zvukař Milan Cimfe v témže roce odnesl první cenu Gramy v kategorii „zvuková nahrávka“, udělovanou Českou akademií populární hudby za nahrávku nového alba Davida Kollera. Stejnou cenu získal ještě dvakrát. „Nějaký talent asi mám, ale myslím, že je to spíše o práci a pak také o štěstí,“ přemýšlí Milan Cimfe. „Rozhodně ale nebýt Pavla Karlíka (byl několikrát oceněn v cizině) a jeho mistrovství, nikdy bych se práci se zvukem na takové úrovni nenaučil,“ dodává. Milan Cimfe nahrává snad úplně cokoliv, nejen tvrdý rock, ale také symfonickou hudbu či zvláštnosti folklóru. „Když zazní symfonický orchestr, pochopíte, že akustické nástroje a jejich barvu a dynamiku nikdy nemůže nahradit ani sebelepší syntezátor,“ svěřuje se zvukař Cimfe, „mají zkrátka obrovskou sílu a přesvědčivost. Mám ale rád prorůstání různých stylů, třeba když do řízné hudby Krucipüsku přihraju smyčcové kvarteto.“ Milan Cimfe působí i jako úspěšný hudební producent: například celá léta stojí za popularitou skupiny Kabát či svého času kapely Vltava. Rád prý ale „zvučí“ kapely „živě“ na koncertech. Znamená to totiž dokázat všechno v mžiku správně nastavit a okamžitě reagovat. „Musíte to udělat teď hned a bezchybně, a to je teprve ten správný adrenalin,“ usmívá se Cimfe. „Sídlištní“ studio jelo na plné obrátky téměř nonstop, jeho popularita mezi hudebníky a producenty všemožných žánrů prudce rostla, služby Cimfeho a spol. využíval kdekdo: Bratři Ebenové, Čechomor, Gulo Čar, bratři Nedvědové, Pražský Výběr, Petra Janů, Svatopluk Karásek, Miro Žbirka, Děda Mládek Ilegal Band, Emil Viklický, Support Lesbiens, ale také třeba Česká filharmonie či pěvecký sbor Schola Cantorum. Začali přicházet i první zákazníci ze zahraničí, jako již zmíněný David Bowie či populární Gypsy Kings. V současnosti využívají služeb Sono Records například baskytarista Dough Wimbish od Rolling Stones či kytarista Robie Blunt od Philla Collinse. Své filmy u Křivoklátu ozvučuje i Hollywood. „Přestože se u nás dělají věci velkého formátu, hledáme i začínající kapely,“ poznamenává Milan Cimfe k výčtu slavných jmen. „Rozhodně se nás nemusí bát, vždyť jsme také kdysi začínali a rádi jim uděláme nějakou slevu.“ A že se taková spolupráce vyplatí, potvrzuje i příběh účastníka populární soutěže Česko hledá superstar Petra Bendeho: právě v Sonu svou kariéru začínal. Jinak se za dobu existence studia v něm před mikrofony postavilo kolem dvanácti set nejrůznějších skupin, zpěváků a orchestrů, nahrálo se v něm kolem sedmi tisíc písniček a hudba k dvěma desítkám filmů.
Trpělivost a úsměv.
Postupem času se ale ukázalo, že s přibývající profesionalitou sídlištní prostředí pro práci na takové úrovni už nestačí. Milan Cimfe se proto se spolupracovníky rozhodl vybudovat vlastní zbrusu nové studio, a to na základě svých představ a zkušeností. V Nouzově objevili vhodný objekt: zchátralou jednopatrovou bývalou zájezdní hospodu „U Spalů“. Aby mohl vzniknout ten správný prostor pro studiový sál, museli nejdříve vybourat celé jedno podlaží. Pavel Karlík pak celé měsíce chodil od stěny ke stěně, pozorně poslouchal a sál stále přestavoval, aby docílil dobré akustiky. Vlastním vynálezem je speciálně konstruovaný lamelový strop. Vyplatilo se, téměř všichni návštěvníci si právě docílený zvuk ve studiu pochvalují jako jedinečně sytý a přirozený. Navíc je v každém místě sálu úplně jiný. Může v něm nahrávat jak šedesátičlenný orchestr, tak řízná rocková kapela. Renomovaný producent a zvukař David Bianco, který spolupracuje s Tomem Pettym, Red Hot Chilli Peppers a Pearl Jam, říká, že Sono má ještě další přednosti: úžasné prostředí i nekonečně trpělivý a přesný výkon místních zvukařů. „Filozofie našeho projektu je založená právě na klidu místa,“ vysvětluje Milan Cimfe. „Zvukař musí svou práci nejen umět, ale musí být také dobrým psychologem, v nervozitě a ponorkovém prostředí se totiž nic kvalitního udělat nedá. Snažíme se připravit opravdu co nejpříjemnější a nejpřátelštější atmosféru. Tvořit hudbu je totiž hodně namáhavá práce.“ V nouzovském domě je proto pod jednou střechou nejen špičkově zařízené studio uprostřed s koncertním křídlem světové značky Steinway z roku 1906, ale snad veškeré myslitelné zázemí: kulečníková místnost, kuchyňka, luxusní ubytování a stravování v obnovené hospodě „U Spalů“. K dispozici jsou také vyhlášené křivoklátské hvozdy. Hudební tvůrci se díky tomu mohou na svou práci beze zbytku soustředit. A jak se naopak pracuje českým zvukařům s hvězdami světové pop music? „Čím větší jména, tím mi přijdou věcnější a skromnější,“ líčí Milan Cimfe. „Třeba takový Bowie. To byl opravdu zážitek pozorovat ho, jak při práci klidně a věcně jedná a jak se dokáže usilovně soustředit. Někteří jsou hodně charismatičtí.“ Dnes jsou ve studiu Sono dva nahrávací sály a tři režie, jejich denní pronájem činí od šesti do dvanácti tisíc, nahrát symfonický orchestr přijde na dvacet tisíc. Milan Cimfe říká, že téměř všechny vydělané peníze padnou na splácení dluhů či do vybavení studia, jednoho z nejlepších v Evropě. Vždyť třeba jen pouhý profesionální mikrofon stojí kolem sta tisíc, speciální počítač i milion korun (a protože za současného vývoje rychle stárne, musí se každý rok kupovat nový). Celé studio tak zatím přišlo na třicet milionů korun. I když Cimfe pracuje ve studiu i tři měsíce bez přestávky, tvrdí, že jeho hlavním ziskem je krásná hudba. „Životem nějakého zbohatlíka nežiju, za svou práci si prostě vyplácíme normální výplatu,“ konstatuje Milan Cimfe. Přesto si však konečně mohl splnit své dávné klukovské přání: ve volném čase se kolem svého studia projíždí na pořádné motorce.
