Dosud se ve stavebnictví korigoval nepřirozený vývoj z let předkrizové hojnosti. Teď ale začíná ostrá řežba, která nevěstí nic pěkného
Jsem rád, že jsem ve stavebnictví zažil těch patnáct let před krizí. To už se opakovat nebude, povzdechl si ředitel jedné z velkých stavebních firem. Po mejdanu století, který uspořádal stát, mají stavebníci pěkný bolehlav, ze kterého se jen tak nevyspí. Navíc parťák, který jim ročně zajistil práci za 250 miliard korun, se k nim už nechce znát. Ceny klesají, o zakázky se vede těžký boj, firmy jsou ochotné stavět s nulovým ziskem, nezdráhají se jít i pod náklady. Velké kolosy nepohrdnou ani koupelnami, čímž zlikvidují řadu středních a menších společností. A až jednou zase budou peníze, začne to všechno nanovo. Ode zdi ke zdi.
Vstříc tmavým zítřkům
„Musím adaptovat firmu na přežití,“ krčí rameny ředitel stavební skupiny Eurovia (bývalé Stavby silnic a železnic) po několikahodinovém jednání s odboráři. Martin Borovka jim právě oznámil, že z Eurovie budou muset odejít stovky lidí. „Ještě před rokem jsem si myslel, že se to zlepší, chtěl jsem lidi udržet. I kdyby se ale vláda příští rok rozhodla investovat do dopravní infrastruktury, efekt se projeví nejdříve v roce 2014 a 2015,“ vysvětluje. Podobný scénář se dá očekávat i v dalších firmách. Řada dalších manažerů také věřila, že bude lépe. Už nevěří. Letošní tržby budou o něco méně špatné, než čekali, příští rok ale bude hůř, vyplynulo z červencového průzkumu společnosti CEEC Research, která vyzpovídala stovku klíčových představitelů stavebních firem. Rok 2012 přitom měl být podle jejich lednového očekávání počátkem stabilizace českého stavebnictví. „Vzhledem k zuřícím cenovým válkám dojde k dramatickému pročištění trhu a rovnováha nastane spíše selekcí dodavatelů a redukcí na straně nabídky,“ odpověděl výzkumníkům Ondřej Chládek, ředitel strategie ve společnosti Chládek & Tintěra Pardubice. Největším skepticismem se netají ředitelé projektových a inženýringových společností, které živí příprava staveb. Nemusejí mít křišťálovou kouli, aby viděli, že stavebníci nebudou mít do čeho píchnout. Chmurné vyhlídky potvrzují i statistici. Index stavební produkce poklesl od počátku letošního roku do konce července o 2,7 procenta, orientační hodnota povolených staveb se snížila o 5,2 procenta a nové stavební zakázky klesly o 3,4 procenta. To vše ve srovnání s již tak nevydařeným rokem 2010. Porovnání s předkrizovým rokem 2008 ukazuje daleko větší poklesy. Stavební produkce v prvních sedmi měsících spadla o 17,6 procenta. „Ve statistice stavebnictví se jen velmi těžko hledá ukazatel, který by dával naději na brzké zlepšení situace,“ komentuje čísla Petra Cuřínová, vedoucí oddělení stavebnictví a bytové výstavby Českého stavebního úřadu.
Privát ubral plyn, erár zadupl brzdu
Recese skolila v prvním kole developery. V pozemním stavitelství se začala projevovat už před koncem roku 2008. V roce 2009 vyřadil rychlost i stát, přiškrtil především investice do dopravy. V silničním stavitelství nebyla od poloviny roku 2009 vypsána prakticky žádná větší soutěž. Na firmy orientované na inženýrské stavby (silnice, železnice, kanalizace, čistírny odpadních vod) dolehl útlum plnou vahou vloni. „Silničářům“ zatím částečně zachraňují kůži kraje, které se o své komunikace druhé a třetí třídy starají lépe, než se čekalo. I ty jsou ale závislé na státním rozpočtu. „Do roku 2009 jsme měli zásobník práce na 24 měsíců, nyní už jen na 13 a další zakázky nenabíhají. Jakmile se firma dostane pod šest měsíců, bude to špatné. Restart trvá dlouho,“ říká Martin Borovka. Tuzemská jednička v dopravněinženýrských stavbách očekává v letech 2010-2012 pokles obratu o 32,8 procenta. Vládní sektor, který v minulosti u veřejných zakázek převažoval, zadal za letošní první pololetí stavební zakázky jen za 14,1 miliardy korun. Celkový objem veřejných zakázek za prvních šest měsíců dosáhl 50 miliard, zhruba stejně jako loni. V porovnání s prvním pololetím roku 2009 to ovšem znamená pokles o 43,6 procenta. Investice do dopravního stavitelství připomínají pád střemhlav – objem zakázek se snížil o 74,7 procenta, uvádějí statistiky společnosti ÚRS Praha. Nevýskají si ani firmy s vysokým podílem privátních zakázek. Boom fotovoltaických elektráren skončil, investoři do komerčních realit se zatím nezmátořili a rezidenční developeři vyprodukovali v minulých letech zásobárnu nových bytů na pár let dopředu. „Zatím nebojujeme o přežití, pokud ale bude vláda fungovat tak jako dosud, to nejhorší nás teprve čeká,“ konstatuje Dan Ťok, šéf největší tuzemské stavební společnosti Skanska. Tržby tuzemské dcery švédského kolosu, která bývala evropskou premiantkou, klesly oproti poslednímu předkrizovému roku z 37,6 miliardy korun na 24,2 miliardy korun. Zatím se daří udržet ziskovost, zřejmě ale za cenu poměrně drastických opatření. Vedení firmy osekalo za poslední tři roky počet zaměstnanců o více než 1400 na současných 5,2 tisíce. „Žádné masivní propuštění v tuto chvíli nechystáme, vyloučit jej ale nemohu. Faktem je, že se stavebnictví musí změnit a připravit na to, že bude fungovat jinak než před rokem 2008, kdy bylo dost práce pro všechny,“ avizuje Ťok.
Konec zaplevelení
„Po nepřirozeném vývoji přišla jeho korekce. Teď ovšem začne krize. Firmy zatím svou strategií nekopírovaly poptávku. Nechtěly pustit odborníky, které si pracně samy vychovaly. V momentě, kdy očekávání nebudou dobrá, začnou doopravdy propouštět. Jinak by dál ohrožovaly svou konkurenceschopnost či dokonce přežití,“ naznačuje další vývoj Miroslav Linhart, specialista na stavebnictví v poradenské společnosti Deloitte. Aktuálně je ve stavebnictví zaměstnáno 391 tisíc lidí. Dle evidence Českého statistického úřadu odešlo během necelých tří let zhruba dvacet tisíc zaměstnanců. Fakticky jich bylo mnohem více, jako první totiž opustily tuzemské stavby tisíce ukrajinských a slovenských dělníků, kteří nefigurovali v oficiálních statistikách. Nyní už ale přijdou na řadu kvalifikovaní domácí dělníci, mistři, stavbyvedoucí, rozpočtáři, zásobovači… Martin Borovka odhaduje, že z odvětví bude muset v následujících dvou letech odejít až 50 tisíc lidí. „Pokud budeme muset dál propouštět, zbavíme se lidí, na nichž je firma postavena,“ obává se Ivan Havel, obchodní ředitel společnosti Hochtief CZ. Firma se už rozloučila se dvěma sty zaměstnanci, přičemž začala na maximum využívat vlastních kapacit. Ještě před třemi lety nakupovala 80 procent práce a materiálu, nyní už jen 55 procent. Úspory dolehly i na zaměstnance, kteří zůstali. „V době boomu firma nabobtná, připustí zbytečné nabírání personálu. Ve chvíli, kdy se nedaří, vrací se zpět a analyzuje nezbytnost každé pozice, každého procesu,“ říká Havel. Firma sebrala zaměstnancům bonusy z dob, kdy se o ně přetahovala. „V minulosti jsme nakupovali krásné pracovní kabáty, které si na stavbu nikdo nevzal. Místo pracovní obuvi se objednávaly adidasky. To skončilo,“ dokresluje Havel. Právě možnost změnit zaběhnuté rituály chápou manažeři firem jako velkou „přidanou hodnotu“ krize. Bez ní by jen těžko hledali k podobným krokům odvahu. „Ano, krize změnila naši společnost. Odhlédneme-li od finančních obětí – zisk se propadne tak na pětinu či desetinu oproti minulému roku – má na podnik veskrze pozitivní dopad,“ říká Ondřej Chládek. Produktivita práce ostatně nikdy nebyla silnou stránkou stavebnictví. Podle Construction Industry Institute Texaské univerzity v Austinu dosahuje podíl neefektivnosti ve výrobě 26 procent, zatímco ve stavebnictví 57 procent. „Přišel jsem ze strojírenství a vidím, jaké tu jsou obrovské rezervy. Podotýkám i po vyloučení vlivu počasí,“ vyslovuje nahlas kacířskou myšlenku Ťok, jeden z mála manažerů–nestavařů. Na srovnání s výrobou jsou obecně stavebníci hákliví. Oni totiž nevyrábí, ale tvoří.
Nový most nebo aspoň opravit koupelnu
„Pro kamaráda jsem chtěl na Moravě postavit průmyslovou halu za pár milionů korun. Získal na ni dotaci, takže ji musel předpisově soutěžit. Do tendru se ale přihlásily dvě z pěti tuzemských největších firem s cenou, které jsme nemohli konkurovat,“ popisuje současné poměry majitel malé pražské stavební firmy se třiceti zaměstnanci. Vlivem krize mizí přirozená segmentace trhu, která zajišťovala slušné živobytí všem. I ti největší, kteří už osekali subdodávky pro ty menší, začínají lovit v malých vodách. „Skanska ve Švédsku staví obrovský nemocniční komplex na bázi PPP projektu, dělá ale i opravy koupelen,“ naznačuje Ťok, kam až to může zajít. Pro střední a malé firmy ovšem může být tato strategie obrů likvidační. Mají lepší lobbistické zázemí a díky snadnějšímu přístupu k úvěrům nebo pomoci zahraniční matky mohou nabídnout delší splatnost faktur, popřípadě nějakou dobu stavbu financovat. „Myslím si, že rok 2012 přinese události, které navazují na přeskupování trhu, krachy zejména malých stavebních firem a propouštění zaměstnanců, jež se odehrávají už nyní. Pokud ale bude tristní situace ve stavebnictví trvat déle, dostanou se do zásadních potíží i velké stavební firmy,“ avizuje Václav Matyáš, prezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví ČR. Na trhu zatím zuří cenová válka. Firmy jsou ochotné stavět i s nulovými maržemi, nezřídka nabízejí ceny pod náklady, jen aby udržely cash flow. „Dumpingu“ nulových marží se nezříkají ani největší matadoři. Borovka přiznává, že s požehnáním Francouzů kalkuluje nabídky bez zisku. Ťok naopak takovou strategii odmítá. „Je to příliš demotivující a je to cesta do pekel. Jak dlouho se tak dá přežívat? A proč? Problém života na dluh ještě není vyřešený. V bankách je spousta úvěrů, které nebudou splaceny a nikdo je ještě neodepsal. Žijeme ve fiktivním světě. Boom, který přichází cyklicky, bychom mohli čekat nejdříve za deset let,“ je přesvědčen. Studie společnosti CEEC ukazuje, že dobrovolně nikdo kolbiště nevyklidí. Až 42 procent společností – tedy téměř každá druhá – je ochotno přijmout zakázku s nulovou nebo zápornou marží. Roste i podíl společností, které porušují své interní předpisy (risk management), aby získaly novou zakázku. Aktuálně se jedná až o 60 procent firem. „Všechny firmy vám budou tvrdit, že kalkulují rozumně a nejdou pod náklady, ale podle mě to tak není. Nedávno jsme například připravovali první projekt na stavbu železnice, cena projektanta byla dvě miliardy, naše nabídka 1,3 miliardy a vyhrála nabídka 800 milionů. Taková cena ale nemůže být podle mého názoru pro firmu bezpečná z pohledu pokrytí všech nákladů a rizik,“ uvedl pro časopis Smart Stavebnictví Petr Čížek, ředitel společnosti Swietelsky stavební. V tendrech se potkávají i firmy, které ještě donedávna operovaly v jiných částech trhu. Například o opravu kanalizace za 400 milionů korun se utkalo 15 zájemců. „Stát by měl podstatně zvýšit financování dopravní infrastruktury, a tím umožnit návrat k segmentaci stavebního trhu. Doba, kdy všichni dělají všechno a hlavním kritériem je nejnižší cena bez ohledu na odborné, technické a technologické možnosti dodavatelů, je absurdní a dlouhodobě neudržitelná,“ soudí Marcel Soural, ředitel společnosti Trigema. Politici zkrátka přišlápli brzdu nebezpečně moc.
Není cesta pro každého
Pavel Kliment, specialista společnosti KPMG, se domnívá, že pro stavební firmy může být klíčová ochota vstoupit na nové trhy nebo expandovat do jiných segmentů, kde jsou vyšší marže. Ostatně top evropské stavební koncerny, které se mají nejlépe, vyčerpání tradičních modelů očekávaly. Devět předních firem získává nejméně polovinu výnosů z nestavební činnosti a jedenáct z nich generuje alespoň 40 procent výnosů v zahraničí, uvádí studie Evropské síly ve stavebnictví společnosti Deloitte. Nad takovými radami ovšem kroutí oslovení stavebníci hlavou. Žádná z pěti největších tuzemských firem není ryze česká a matky by asi nebyly nadšeny, že jim české dcerky vyrážejí do světa kanibalizovat sestřičky. Navíc stavebnictví je lokální byznys příliš závislý na zdrojích, které nejde dost dobře vyvézt. „Vyvážet know-how může být také ošidné. Ani šikovný tým nemusí zvládnout pracovat v cizím prostředí. Smysl má snad jen exportovat speciální technologie. Není řešením prodělat jinde,“ podotýká Dan Ťok. Ani pomoc v rámci jedné firmy nemusí být z ekonomického hlediska žádoucí. Společnost Bögl a Krýsl už staví pro německý mateřský podnik zřídka. „Je to paradox, ale my tam nejsme leckdy schopni s našimi cenami stavět, i když máme levnější pracovní sílu. Ať se tam podívám na jakýkoli materiál, je levnější,“ uvedl pro Stavební forum Josef Krýsl. Němci nás předhánějí i díky dokonalé přípravě a technologickým postupům. „Když tam nastoupí v sedm deset dělníků, mají co dělat. U nás do osmi bloumají a pak nemají kladívko a projekt. Skončí den a nic není hotovo,“ srovnává podnikatel. Západní země si navíc své trhy stále chrání důmyslnými pavučinami opatření, která vetřelce z východu spolehlivě přesvědčí k rychlému návratu domů. Přestože expanze na cizí trhy není řešením domácí bídy, stavebníci ji úplně nezatracují. Liberecká společnost Syner působí v Rumunsku a v Rusku, Eurovia se pokouší uspět ve výstavbě tratí v Litvě a v Polsku. Důležité pro ni ale zůstane především Slovensko, kde letos v září dostavěla v rámci PPP projektu 52 kilometrů silnice z Nitry do Bánské Bystrice za 24 miliard korun. „Slováci se chystají následující rok investovat do výstavby a obnovy dopravní infrastruktury 50 miliard korun ze svých zdrojů,“ naráží Borovka na tuzemský rozpočet Státního fondu dopravní infrastruktury. Nahradit výpadek domácích zakázek v zemích bývalého Sovětského svazu, v severní Africe nebo v jihovýchodní Asii se snaží jihlavská společnost PSJ. „Ještě loni tvořilo zahraničí 36 procent objemu naší práce, letos už to zřejmě bude zhruba 50 procent,“ říká ředitel firmy František Vaculík. Osamocené „hurá akce“ za hranice ale nedoporučuje. Jihlavané působí na zahraničních trzích už řadu let a podnikají tam s prověřenými místními partnery.
Zainvestuj, postavíš
Další strategií PSJ, která nedávno dokončila akvizici stavebního podniku zaměřeného na dopravní stavitelství, je jakýsi co-development projektů. I díky obtížnému přístupu k financování investor občas při výběru generálního dodavatele upřednostní stavebníka, který je ochoten podílet se na projektu kapitálově. PSJ figuruje jako generální dodavatel a spoluinvestor například u administrativní a bytové budovy AZ Tower v Brně. „Nelze zůstat jen u osekávání nákladů, rozvoj firmy právě v této době vyžaduje i kus odvahy,“ komentuje taktiku Vaculík. Podobně firma Gemo Olomouc získala v Ostravě zakázku na výstavbu kancelářského centra v projektu Nová Karolina od společnosti Passerinvest Group. „Ziskové marže developerů i stavebních firem jsou v tomto období podstatně nižší. Pokud se činnost developera sloučí s činností dodavatele ,pod jednu střechu‘, marže se sečtou, obě získá jeden subjekt a projekt se může stát více konkurenceschopným,“ vysvětluje místopředseda představenstva Passerinvest Group Vladimír Klouda. Zatímco fenomén stavební firmy jako generálního dodavatele a spoluinvestora krize umocnila, samostatný development stavebních firem spíše utlumila. Standardně mají velké firmy vlastní developerské divize, které generují práci pro stavebníky. Většinou ale jen marginální část. Na „svépomoc“ naopak sází Trigema, která se proslavila například lyžařským střediskem Monínec ve středních Čechách. Pro stavaře se snaží její developerská divize zajistit alespoň 40 procent práce. Tuzemská firma se kromě rezidencí pustila i do komerčního developmentu. Letos dokončila vědeckotechnický park v Roztokách za půl miliardy, který pronajala strojní fakultě ČVUT. Na padesát procent získala dotace, část pokryl bankovní úvěr a zbytek vlastní zdroje. „Když chcete přežít jako stavební firma, nemůžete dělat to, co každý. Abychom se vyhnuli cenové válce, snažíme se přenést výstup na jinou úroveň. Dá to ale hodně práce,“ prozrazuje svůj recept Marcel Soural, který projekt připravoval pět let. Trigema je jedna z mála firem na trhu, které i v krizi rostou tržby i zisk. A místo propouštění nabírá zaměstnance. Dnes si Soural blahořečí, že ani v dobách hojnosti Trigena nestála o veřejné zakázky a nechala se cepovat privátem. Je přesvědčený, že díky tomu přežije.
