Americká vláda dala přednost posílení regulace před omezením velikosti bank
Prezident USA Barack Obama musel na počátku letošního roku změnit priority. Donutila ho k tomu nenadálá situace. Po ztrátě demokratické většiny v Senátu to vypadalo, že jedna z jeho hlavních priorit – reforma zdravotní péče – zůstane nenaplněna. Prezident se proto celkem pochopitelně uchýlil k jinému cíli – reformě finančního odvětví. S ekonomickým poradcem Paulem Volckerem a ministrem financí Timothym Geithnerem za zády nastínil, jak by si představoval regulaci tohoto klíčového odvětví, jehož selhání bylo na počátku globální hospodářské krize.
„Banky už nebudou moci vlastnit či sponzorovat hedgeové fondy a fondy soukromého kapitálu, ani do nich investovat. Nebudou moci provádět obchody na vlastní účet, jež zvyšují jejich zisk a nesouvisejí se službou zákazníkovi,“ prohlásil Obama na konci ledna v Bílém domě. Dnes jsou obě jeho stěžejní reformy schválené, ale v poněkud jiné podobě, než zněl původní návrh. A americký prezident se může věnovat i režii evropského úsilí o záchranu eurozóny, jejíž problémy ohrožují křehké oživování ekonomiky USA.
Žádné zemětřesení
Šéfové finančních institucí v USA měli předminulý víkend o zábavu postaráno. Snažili se zjistit, jak silně ovlivní nová legislativa jejich podnikání. Finální znění zákona se sice bude ještě dolaďovat – sněmovní a senátní verze se v detailech liší – ale předběžný verdikt je: žádné zemětřesení se nekoná. Nahlas to nikdo přiznat nechce, ale v soukromí hovoří bankéři o jisté úlevě. Jeden z veteránů investičního bankovnictví shrnul dopady: „Zpočátku to sníží zisky o patnáct až dvacet procent a zvýší dohled i náklady na přizpůsobení se pravidlům. Nejde však o žádnou likvidaci jakékoli instituce nebo o nové tíživé zdanění.“ V tomto duchu se nesla i bezprostřední reakce trhů. Den po schválení zákona se akciím velkých bank, na jejichž aktivity se norma zaměřuje, na burze dařilo. JPMorgan Chase a Morgan Stanley posílily o pět procent.
Co je obsahem zákona považovaného za nejrozsáhlejší reformu regulace finančního odvětví od třicátých let minulého století, do jehož zmírnění neváhaly banky prostřednictvím lobbistů investovat desítky až stovky milionů dolarů? V zásadě jde o tři důležité okruhy, na něž se legislativa soustřeďuje – omezení riskantního podnikání bank, minimalizace dopadů jejich případného krachu a ochrana investorů i spotřebitelů. Cíl reforem je jasný – obnovit důvěru na finančních trzích a zajistit, aby se v budoucnu podobné excesy neopakovaly.
Rozředěný Volcker
Nejvíce se patrně změní dosud prakticky neregulované obchodování s deriváty, o nichž se hovoří jako o hlavních vinících finanční krize. Obchody s nimi by se měly odehrávat převážně na burzách, a nikoli mimo ně jako dosud. A měla by je vypořádávat třetí strana, která by garantovala platby. Banky navíc budou zřejmě muset tyto transakce vyčlenit do dceřiných společností a poskytnout jim větší zajištění ve formě dostatečného množství kapitálu.
Kontrolovat tento multibilionový byznys však nebude jednoduché. Regulátoři zatím nemají žádný nástroj, jímž by zarazili či zrušili již uzavřený derivátový obchod, který neprošel burzou. V tomto ohledu bude třeba zákon doplnit.
Výsledkem každopádně bude pokles ziskovosti tohoto – pro banky – lukrativního podnikání. Jak však podotýká John Chrin, bývalý investiční bankéř a nynější pedagog na Lehigh University, ziskové marže z derivátových obchodů stále obstojí ve srovnání s klasickými bankovními aktivitami, jako je komerční půjčování peněz.
Součástí opatření, jež mají zamezit riskantnímu chování bank, mělo být i takzvané Volckerovo pravidlo, pojmenované po Obamově ekonomickém poradci. Banky by dle něj nesměly provádět obchody na vlastní účet v takové míře jako dosud a nemohly by vlastnit hedgeové fondy a fondy soukromého kapitálu. Do zákona se však takový striktní zákaz nedostal. Senátoři požadují, aby byla nejprve vypracována dopadová studie, a zdůrazňují také potřebu dlouhodobější adaptace.
Demontáž gigantů
Dalším cílem zákona je omezit vliv případného krachu velkých bank na ekonomiku. Za současného stavu má americká vláda dvě základní možnosti, jak se vypořádat s obří finanční institucí na pokraji bankrotu. Buď ji nechat padnout a doufat, že si trh poradí, jako tomu bylo s katastrofickými následky u Lehman Brothers, nebo poskytnout firmě prostřednictvím centrální banky masivní úvěr jako v případě AIG. Senátní i sněmovní verze zákona stanovuje pro takový případ postup, jenž má minimalizovat dopad kolapsu na celý systém. Spočívá v převzetí potácející se banky, ve vyhození jejího vedení a financování jejích aktivit do doby, než bude možné ji po kouscích rozprodat. Výnosy z prodeje by měly pokrýt náklady státu a případný zbytek připadne vlastníkům dluhopisů. Smyslem tohoto postupu je, aby ztráty nesli akcionáři a nezajištění věřitelé, a nikoli obyčejní lidé. „Už nezažijeme žádná nouzová řešení financovaná daňovými poplatníky,“ slibuje prezident Obama.
Sněmovní verze – na rozdíl od senátní – navíc počítá s vytvořením speciálního fondu v objemu 150 miliard dolarů. Do něj by banky pravidelně přispívaly a pomáhal by pokrýt provozní náklady v případě jejich problémů a nuceného rozprodeje. Fond by mohl sehrát důležitou preventivní roli. Pokud by banky musely platit za riziko, které vytvářejí, mohlo by je to odradit od nejspekulativnějších aktivit. Mimochodem, nelze si nevšimnout analogie se 140miliardovým fondem (tentokrát v eurech), který minulý týden navrhla vytvořit za podobným účelem Evropská komise. Obamův vliv je více než patrný.
Maximální péče
Získat vyšší ochranu před podvodnými půjčkami a dalšími uvěrovými nešvary by měli spotřebitelé prostřednictvím nové vládní agentury. Její finální podoba a pravomoci však zatím nejsou známy. Mohly by však být oslabeny množstvím výjimek a omezením nezávislosti takové instituce – dle senátní verze by měla spadat pod Fed.
Zkrátka by neměli přijít ani investoři. Na brokery, kteří poskytují investiční doporučení, by se měla vztahovat takzvaná fiduciární povinnost. To znamená, že by se museli ke klientovi chovat s maximální loajalitou a jeho zájem povýšit nad zájmy své firmy. To sice zní logicky, ale zkušenosti z nedávné doby svědčí o tom, že ne vždy se to dělo. Každopádně po všem, co spotřebitelé finančních produktů a investoři v uplynulých několika měsících zažili, si takovou ochranu zaslouží.
Regulace místo redukce
Hodnocení dopadů nového zákona se pochopitelně liší dle toho, odkud zaznívá. Všichni se však v zásadě shodují, že ze dvou možností, jak odpovědět na finanční krizi – posílit regulaci, nebo zredukovat velikost odvětví – zvolila federální vláda první. „Nenaříkáme kvůli tomu, že bychom zchudli. Naříkáme kvůli přehnané reakci a nadměrné regulaci,“ stěžuje si Scott Talbott, lobbista Kulatého stolu finančních služeb (Financial Services Roundtable), který zastupuje velké finanční společnosti. Lawrence Summers, šéf Národní ekonomické rady (National Economic Council), dává Talbottovi svým způsobem za pravdu. Dle něho totiž legislativa spoléhá nejen na zlepšenou výkonnost regulátorů, ale i eliminuje možnosti chyb a pokouší se dát firmám pobídky ke správnému chování. „Je to, jako bychom chtěli zvýšit bezpečnost na dálnicích spíše používáním pásů a instalací svodidel než spoléháním se na vzdělávání řidičů,“ vysvětlil Summers přístup vlády.
Liberální ekonom Joseph Stiglitz upozorňuje, že větší smysl by mělo stanovit, co si firmy mohou, či nemohou dovolit, než budovat vyšší hradby. „Mnohem lepší by bylo rozbít tyto obří instituce a přísně omezit aktivity, jichž se mohou účastnit, než se pokoušet je řídit,“ domnívá se držitel Nobelovy ceny.
Útěchou bankéřům může být, že se ani do jedné z verzí zákona nedostaly nejpopulističtější návrhy, které naopak získaly podporu v Evropě – zdanění finančních transakcí či individuálních bonusů. Nevrátí se ani Glass-Steagallův zákon, který v roce 1933 rozdělil komerční a investiční bankovnictví a po 66 letech byl zrušen. Stranou zůstaly také návrhy na stanovení limitů, kolik si banky mohou účtovat za vedení kreditních karet. Navíc stále existuje naděje, že část nejrepresivnějších opatření bude zmírněna ještě předtím, než konečné znění zákona podepíše prezident. To se předpokládá do 4. července. Lobbisté se o to jistě postarají. Odborníci tvrdí, že velké banky a brokerské firmy se změnám rychle přizpůsobí a zajistí si nové zdroje příjmů, jež jim nahradí snížené zisky. Profesor financí Charles Geisst z Manhattan College k tomu podotýká: „Jsem si jist, že najdou cestu, jak obejít nová pravidla, ještě než vejdou v platnost.“ Skutečným testem schválené legislativy bude pochopitelně až příští krize.
Jedeme v tom všichni
V následujících týdnech bude spíše zajímavé sledovat, jak si s nynější finanční, potažmo hospodářskou a dluhovou krizí poradí Evropská unie. Zatím vše nasvědčuje tomu, že i její aktivity k záchraně ekonomiky jsou částečně v režii USA a jejich prezidenta. A Barack Obama velmi dobře ví, komu zavolat, potřebuje-li Evropu přesvědčit o nutnosti rázných kroků k záchraně eura. Odpovědí na řečnickou otázku, kterou kdysi údajně položil bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger, je telefonní číslo Angely Merklové. Právě s německou kancléřkou konzultoval Obama v uplynulých týdnech několikrát varianty možného řešení problémů. Sdělení bylo jednoznačné: Jednejte odvážně! Američané tlačili evropské lídry, aby si vzpomněli na lekci à la USA z přelomu let 2008 a 2009. Tehdy Bushova vláda přesvědčila váhající Kongres o nutnosti přijetí 700miliardového (v dolarech) programu záchrany finančního systému TARP. Ačkoli byl tento plán politicky nepopulární, dal trhům najevo, že to vláda myslí s udržením bank nad vodou vážně. Nepřipomíná vám to nedávno schválený balík pomoci ve výši 750 miliard eur pro země eurozóny ohrožené platební neschopností?
Ostatně o potřebě spolupráce na reformě finančního odvětví EU a USA hovořil minulý týden během návštěvy několika evropských zemí i americký ministr financí Geithner. Aktivita Američanů však není čistě altruistická. V sázce je slibně nastartované hospodářské oživení v jejich zemi. Dle Williama Galstona, bývalého asistenta v Clintonově týmu, dospěl prezident k názoru, že riziko postupných kroků je příliš vysoké a vyslal do Evropy jasné poselství: Probuďte se, jedeme v tom všichni!
