Ani se nám nesnilo, že zdravotní péči sloučíme s unií tak hladce
Nejen doba dovolených, ale i členství Česka v Evropské unii vede k většímu výskytu inzerce komerčního zdravotního pojištění při cestách do ciziny. Je ovšem otázkou, jaké výsledky propagace komerčního pojištění přinese, když objektivní podmínky působí proti němu. Český turista (stejně jako pracovník, důchodce, student…) má nyní v zahraničí nárok na zdravotní péči v rozsahu odpovídající délce pobytu už z toho titulu, že je pojištěncem členského státu Evropské unie.
Komerční výhody.
Než představitelé pojišťoven týdeník EURO nařknou z toho, že kazí „kšeft“, je třeba podotknout, že člověk, jenž komerční pojištění nemá, platí u zahraničního doktora spoluúčast stanovenou zákony té které země. Má nárok na ošetření pouze u lékařů napojených na systém veřejného zdravotního pojištění, kterých je ale velká většina. Ti ostatní koneckonců příliš nehledí ani na komerční pojištění. Hotelovému lékaři zaplatíte za dva aspiriny a obklad na hlavu padesát eur, ať jste se pojistili nebo ne. Další nevýhodou komerčně nepojištěného pacienta je, že mu jeho zdravotní pojišťovna obvykle nezaplatí převoz do vlasti. To je ale zhruba vše.
Nekomerční výhody.
„Automatické“ pojištění vyplývající z legislativy Evropské unie má mimoto také své přednosti. Zakládá například nárok na úhradu zdravotní péče, i když jde o onemocnění, na které se marod léčil těsně před odjezdem do ciziny, chronické onemocnění anebo důsledky těhotenství. To bývají obvyklá úskalí nároku na úhradu léčby z komerční pojistky. Lékařská péče je u nároků z titulu zákonného pojištění stejně dostupná jako u komerčního pojištění. Mimoto lze díky dobrodiní evropské legislativy dosáhnout úhrady nákladů na ošetření dle místní legislativy i v případě úrazů při paraglidingu nebo ještě adrenalinovějších sportech, kterým se komerční pojištění vyhýbá. Nárok ze zákona navíc není ohraničen maximální částkou.
Komfort europrůkazek.
Až bude v Česku zaveden jednotný evropský průkaz zdravotního pojištění, platný i při návštěvách lékaře v tuzemsku, nebude už vůbec nutné nikam chodit a vyplňovat tiskopisy. Přitom Česká republika při zavádění těchto průkazů patří v unii mezi nejpilnější. Zatímco řada států si vyžádala přechodné období, u nás už europrůkazky začíná po zaměstnaneckých pojišťovnách vydávat i největší – Všeobecná zdravotní pojišťovna. Jak slíbila její ředitelka Jiřina Musílková, během příštího roku by jimi měli být vybaveni všichni klienti VZP.
Centrum.
Zdravotní pojišťovny jsou tedy, jak je vidět, ve schizofrenním postavení. Zasloužily se o hladký přechod na evropská pravidla poskytování a čerpání zdravotní péče, ale současně si nařízly větev jedné ze svých komerčních aktivit. Kdyby záleželo na ministerstvu zdravotnictví, kdo ví, zda by se nenaplnily nejchmurnější představy o 1. květnu jako o soudném dni. Hlavní ministerskou aktivitou v přípravách na Evropskou unii bylo vydání věstníku o zásadách ošetřování cizinců ze zemí unie, který byl ovšem stejně připraven ve spolupráci s Centrem mezistátních úhrad (CMU). To je sdružení právnických osob - zdravotních pojišťoven – zřízené kvůli institucionálnímu zabezpečení evropského práva v oblasti zdravotního pojištění. Zahájilo činnost v roce 2002 a za pozornost stojí, že za ním jsou opravdu všechny zdravotní pojišťovny. Zatímco jindy stávají zaměstnanecké pojišťovny v opozici vůči VZP a Svaz zdravotních pojišťoven ČR tvoří všechny české pojišťovny, kromě té největší.
Průlom.
CMU má osm zaměstnanců a sídlí v několika pronajatých kancelářích v pražském Domě odborových svazů. Názorně ukazuje, že výkonnost není úměrná počtu pracovníků a nákladnosti zázemí. Není-li tomu vůbec nepřímo úměrná… Centrum se pořád ještě brodí papíry, ale ředitel Ladislav Švec tvrdí, že největší nápor už pominul. Další lze očekávat na konci srpna, až se shromáždí výkazy o prvních tisících případů péče poskytnuté na základě evropského práva.
Hlavním polem, na němž se odehrává aplikace evropských norem poskytování zdravotní péče, jsou česko-slovenské vztahy. Na Slovensku je například asi deset tisíc českých penzistů a je třeba určit, kteří z nich budou mít nárok na zdravotní péči hrazenou z českého systému a kteří ne. V Česku naopak pracuje zhruba padesát tisíc slovenských občanů, jimž – a jejich rodinným příslušníkům – platí nyní zdravotní péči některá z českých zdravotních pojišťoven. Pro rodinné příslušníky bydlící v České republice to mimo jiné znamená, že už nemusejí svůj pobyt krýt komerčním zdravotním pojištěním.
Stojí za pozornost, že vstup obou bratrských zemí do unie vyřešil letitý problém vzájemných vztahů: Slováci dlouhodobě bydlící v Čechách získali nárok na vstup do tuzemského systému zdravotního pojištění, aniž by museli splnit podmínku desetiletého trvalého pobytu. Byl tak prolomen totalitní institut trvalého pobytu ve smyslu „bumažky“, policejního povolení.
Širší obzor.
V polovině září bude mít CMU k dispozici první čísla o nákladech na zdravotní péči poskytnutou cizincům v České republice a z některých zemí snad už dostane i údaje o tamních nákladech na české občany. Na kolik to přišlo, zatím Ladislav Švec nechce odhadovat. Podstatné prý je, že se podařilo do nového prostředí celkem měkce dosednout. Ředitel CMU říká, že nyní záleží hlavně na tom, jak pružně dokážeme novým podmínkám přizpůsobit české předpisy i zvyklosti. „Širší evropský obzor nás teď může upozorňovat na naše vnitřní problémy,“ tvrdí. Za pozornost stojí například otázka, zda české nemocnice mohou volné kapacity nabízet za komerčních podmínek cizincům. Zájem by byl, ale je to možné? Z hlediska volného pohybu služeb jistě. Ale co by tomu řekli Češi? Proklamovaný princip bezplatného zdravotnictví vylučuje předbíhání ve frontě na operaci, byť bych si byl schopen přednostní pořadí zaplatit. A pokud by to cizincům dovolili? Pak bych se právem ptal: Jak to, že oni mohou a já ne?
