Mezi manažery těsně převládají ti, kteří se suverénních fondů obávají
Znamená účast suverénních fondů při privatizaci strategických podniků ohrožení ekonomické bezpečnosti jednotlivých zemí?
- Ano 38 %
- Ne 29,9 %
- Nevím 32,1 %
Suverénní fondy spravují finanční prostředky států, které vyvážejí ropu a plyn nebo zbohatly z velkých rozpočtových a obchodních přebytků. A stávají se nejvýznamnějším hráčem na globálních finančních trzích. Podle analýzy Morgan Stanley disponují celkovou částkou 2,3 až 2,5 bilionu dolarů, která by se měla zvyšovat. Pro srovnání, celkové devizové rezervy všech centrálních bank jsou dnes 5,2 bilionu dolarů. Existují důvody, proč bychom se měli suverénních fondů obávat? Bilance odpovědí na tuto otázku je v podstatě vyrovnaná. Třicet osm procent manažerů si myslí, že ano, 32,1 procenta neví a 29,9 procenta v nich ohrožení nevidí.
Obává se jich respondent: „Velmi bychom si v zájmu uchování ekonomické nezávislosti měli hlídat ruské zájemce o naše strategické sektory - energie, suroviny, infrastrukturu. Jejich zvýšený zájem zjevně odráží novou ruskou dlouhodobou koncepci hospodářského ovládnutí především východní a střední Evropy.“
Tento manažer se snaží mezi suverénními fondy rozlišovat: „Jak kterých. Jsou fondy, které jsou jakžtakž transparentní, ale i jiné, jež o sobě nezveřejňují ani nejzákladnější informace. Potíž se suverénními fondy spočívá v tom, že je ovlivňují vlády zemí, ve kterých byly založené. To znamená, že kromě obchodních zisků mohou mít i neobchodní politické cíle. Jednou z možností, jak se tomu bránit, je požadovat od nich zveřejnění strategie, výši investic, struktury akcionářů, stanov a tak dále. A blokovat jejich vstup do strategických podniků, když příslušné informace nedodají. Je to však pouze krátkodobě použitelná taktika. Suverénní fondy jsou ve skutečnosti důsledkem eroze politické, vojenské a hospodářské dominance Západu, která zřejmě bude pokračovat. Jedinou kladnou stránkou celé věci je to, že se státy, které prostřednictvím suverénních fondů investují své peníze v západních zemích, stávají závislejšími na výkonu jejich hospodářství, a tím i na celosvětové prosperitě, a proto nemají potřebu ji jakkoli narušovat.“
V této záporné odpovědi se odráží dlouhodobé hledisko: „Neznamená. Při privatizacích je však třeba lépe zvažovat, co není a co je (a především za dvacet let bude) strategické. U takových firem má smysl ponechat v držení státu těsné majoritní podíly.“
Velmi zajímavý názor předkládá respondent: „Asi by se mi nelíbilo, kdyby rozhodující podíly ve strategických českých podnicích získaly suverénní fondy z Venezuely nebo Zimbabwe, ale ani ty by se v nich pravděpodobně nechovaly stejně jako současný majoritní vlastník. Mimochodem, které - kromě ČEZ - jsou ony strategické podniky, jež ještě čeká privatizace? Budějovický Budvar to asi nebude, ČSA je v letecké dopravě zcela marginální hráč, privatizace České pošty je z oblasti sci-fi a představa, jak se arabští šejkové, singapurští magnáti a čínští úředníci přetahují o České dráhy, může sloužit leda k obveselení za dlouhých zimních večerů.
Bezpečnost každé ekonomiky se odvíjí od její síly a stability. Zadluženost míru ohrožení každého subjektu - a tedy i země - prudce zvyšuje. Nelze se divit, že země, které disponují přebytkem kapitálu, se jej snaží umístit v zahraničí. Nelze se divit, že země, které by dokázaly kapitál využít i na svém území, se jej ze strategických důvodů a za účelem získání ekonomického vlivu snaží investovat v zahraničí, když jim to cílové prostředí dovolí. A nelze se divit, že země, jejichž vlády po dlouhá desetiletí své ekonomiky zadlužovaly v zájmu svých politických ambicí a kupovaly si k tomu podporu a sociální smír za pseudoblahobyt na účet příštích generací, tomu mohou jen nečinně přihlížet. To ostatně není problém jen České republiky. I vlády Francie a Německa mohly jen nečinně přihlížet, jak nezanedbatelné podíly ve společnosti Airbus (a co je v Evropě 'strategičtějšího'?) získávají suverénní fondy z Ruska a arabských emirátů.
Nemá smysl žehrat na to, že některé země bohatnou i díky rostoucím cenám energetických zdrojů. Evropa si závislost na fosilních zdrojích způsobila a dále způsobuje i svou energetickou politikou. Abych to na závěr trochu odlehčil. Koneckonců nic nebránilo praotci Čechovi, aby se nenechal zmámit pohledem na zemi zaslíbenou mlékem a strdím oplývající a pokračoval ve své pouti trochu jiným směrem - až do nehostinné arabské pouště.“
Odpovídalo 134 manažerů
