Ideologové nemohou vytvářet tržní instituce
I nesmysly se občas vyplatí poslouchat pozorně a zapřemýšlet nad jejich obsahem. Ne snad, že by jejich negací vždy automaticky vzniklo něco smysluplného. Někdy si ale zaslouží pozornost myšlenkové postupy toho, kdo je vykonstruoval.
„Transformace hospodářství spočívala v rozhodnutí o zrušení Státní plánovací komise a devalvaci koruny. Všechno ostatní, například o kolik se devalvovalo, byly už jen detaily realizace. To potvrdí každý ekonom. I takový názor s e objevil mezi pokusy o hodnocení úspěchů a neúspěchů při budování tržního hospodářství v posledních letech. Ačkoliv to vypadá absurdně, možná by dal jeho autorovi nějaký ryzí ekonom za pravdu .
Teorie není všemocná.
V povědomí velké části veřejnosti přetrvává představa, že ekonomie je homogenní věda, zahrnující vše od řízení podniků až po měnovou politiku. Přežívá idea, podle níž je člověk vzdělaný v obecné teorii schopen vytvořit fun gující model státu či firmy stejně dobře jako řídit měnovou zásobu nebo privatizaci. Tato nauka nezkoumá, jak má vypadat Obchodní zákoník, pravidla pro kapitálový trh, dohled nad bankami, nebo dokonce vydávání licencí pro penzijní fondy. Zabývá se rovnovážnými stavy na ideálních, od všeho abstrahujících a nikde neexistujících trzích. Vysvětluje, kam se pohne která křivka, když se změní jeden z jejích determinantů. Ukazuje pouze směr, nic nekvantifikuje. Rozebírá poruchy trhu a jejich obecné následky. Vytváří transakční rovnice, do nichž nelze nic dosadit.
Z pohledu takto orientovaných teoretiků se skutečně může zdát, že naše reforma spočívala jen ve zrušení Státní plánovací komise a uvolnění některých cen. Podoby zákonů a majetkových struktur, tedy to podstatné, oč se léta přeme, totiž do obecné ekonomické teorie nepatří. Ta dokonce tvrdí, že ani měnová a rozpočtová politika nemají z dlouhodobého hlediska na výkonnost země a inflaci žádný vliv. Světe, div se, historie jí dává za pravdu.
Díky těmto ekonomům dnes víme, že nemá cenu vytvářet mohutné státní dluhy, protože to výkonnost země na jinou trajektorii neposune. Hospodářství má ale stále ještě cykly a jejich výkyvy se musí vyrovnávat. Proto je nutné studovat národohospodářství a měnovou politiku. Stejně tak pravidla trhů musí vytvořit ti, kteří rozumí potřebám jejich účastníků, a ne pouze jejich funkci. Ideologové společenských a ekonomických systémů jsou schopni diskutovat a případně spolurozhodovat třeba o tom, nakolik má o fúzích firem rozhodovat trh se všemi jeho deformacemi, včetně působení různých klik a band, a nakolik politická jednání. Uvést model takové společnosti v život však musí někdo jiný. Trh potřebuje zákony, neps aná pravidla, soudy a ostatní hlídací instituce stejně jako výkonnou státní moc. Jejich podoba se většinou utváří na základě potřeb podnikatelských subjektů nebo lidí ohrožených sociálními problémy. Ve všech zemích se sdružují zájmové skupiny do lobbistických organizací a snaží se zajis tit to, co potřebují pro své podnikání.
Poukázky na majetek.
V transformujících se ekonomikách to není jiné. I řada obchodníků v České republice pochopila, že nákupy pro tuneláře už skončily. Najednou chtějí funkční trh s cennými papíry, který by jim včera vadil. Zpoždění, s nímž nutná pravidla přicházejí, ale způsobilo škody a vzalo naději, že se toho trhu dočkáme za pár let. Proto bylo třeba nakreslit výchozí čáru už na začátku transformace, a to nemohli udělat podnikatelé, nýbrž jen stát. Tranzitivní hosp odářství mají řadu specifik. Například v nich neplatí teze, podle níž může i v tržní ekonomice efektivně působit státní podnik. Prostě proto, že na začátku vlastnil stát všechno a žádný podnik nebyl vystaven konkurenci firem s majitel i, dohlížejícími na management. Pseudoliberální nahrazení privatizace rozdáním poukázek na majetek nevedlo k ničemu jinému než zakonzervování starých struktur.
Doba deformací.
I tento příklad ukazuje, že legislativu, instituce, hospodářskou, sociální a měnovou politiku nemohou vytvářet makroekonomové. Musí tak činit odborníci na obchodní právo, kapitálový a finanční trh, správu a řízení akciových společností, systém soudnictví, měnovou, rozpočtovou či sociální politiku, a tak by se dalo ještě nějakou chvíli pokrač ovat. Česká republika samozřejmě na počátku devadesátých let doma tyto experty neměla. Ti, kteří přicházeli z venku, ale byli podobně jako zahraniční poradci odmítáni. Ekonomičtí ideologové se rozhodli prosadit vlastními silami do praxe model absolu tního trhu s řadou transformačních deformací.
Jeden z kovaných liberálů a konstruktérů prvotních změn Tomáš Ježek razil teorii, že se musí utéct právníkům. Dnes ji vysvětluje tak, že bylo třeba se vyhnout nekvalifikovanému pojetí pozitivního práva, deformujícího principy svobodného trhu. Snad má pravdu. Ze současného pohledu se ale rozhodně zdá, že jsme spíše měli utéct ekonomům.
