Ekonomický růst eurozóny provázejí mnohé otazníky
Nejprve základní fakta: před několika měsíci se Česká republika stala členskou zemí Evropské unie. Tím samým dnem se stala i členem třetí fáze hospodářské a měnové unie. Závazek převzít euro vznikl tedy automaticky se vstupem do unie, otevřenou otázkou zůstává, kdy k tomu dojde a po splněních jakých podmínek. Jak se vlastně ale eurozóna vyvíjí? Naplnila očekávání, která do ní byla před jejím vznikem vkládána?
Odlišnosti.
Na první pohled se nabízí úvaha, že ekonomika evropské pětadvacítky dnes nejspíše obsahuje tři skupiny zemí, které se od sebe vzájemně odlišují. Jednak ekonomiky eurozóny, dále ekonomiky tří původních členů patnáctky, které se na eurozóně nepodílejí, a konečně ekonomiky nových členů. Nabízí se dále úvaha, že ony tři země původní patnáctky, které euro nezavedly, tak učinily zejména proto, že nechtěly. Nikoliv tedy proto, že by předpoklady pro zavedení společní měny nemohly splnit. Jsou tyto úvahy správné, nebo je to jinak?
Statistiky v tomto ohledu připravily nemalá překvapení. Ukazují, že nejen noví členové představují poměrně nesourodou společnost, ale že četné rozdíly vykazuje i původní patnáctka a v ní dvanáct zemí eurozóny. V eurozóně lze jen těžko přehlédnout přetrvávající rozdíl zejména mezi velkými zeměmi, tedy Německem Francií a Itálií, které v souhrnu za dobu existence eura vykazují slabší ekonomické výsledky, a zeměmi menšími s výsledky lepšími (a například v případě Nizozemska a Portugalska v minulosti až s příznaky přehřátí, následovaného nákladnou korekcí). Pro menší země jsou většinou (nikoliv však ve všech případech) příznačná nejen vyšší tempa ekonomického růstu, ale také nižší deficity veřejných rozpočtů (v tomto jsou podobné spíše těm zemím původní patnáctky. Tyto země však většinou mají současně vyšší úrovně nezaměstnanosti a inflace a bilance jejich vnějších ekonomických vztahů je volatilnější. To zase zpravidla není případ nečlenských zemí eurozóny, které tak v jistém smyslu mají paradoxně k velkým státům blíže než země menší.
Tři skupiny.
Eurozóna přinesla mnoho pozitiv, ale také nemálo otázek, z nichž některé stále nemají jasnou odpověď. Přínosem je zánik kursového rizika ve vzájemném obchodě, větší propojení finančních trhů, snížení transakčních nákladů, posílení korporátního sektoru vlnou akvizic a fúzí a v neposlední řadě vyšší cenová transparentnost jakožto prostředek posílení konkurenčního prostředí. Pozorovat lze i vyšší stupeň synchronizace hospodářských cyklů členských zemí eurozóny.
Proč však eurozóna roste ekonomicky pomaleji než její největší konkurent Spojené státy, proč je skutečné tempo jejího ekonomického růstu nižší, než by odpovídalo jejímu potenciálu, a proč se navzdory tomu inflace pohybuje nad cílem Evropské centrální banky? Proč se hůře přizpůsobuje externím šokům, proč se – v rozporu s teoriemi optimální měnové zóny - po několika letech její heterogennost v porovnání se stavem na počátku příliš nesnižuje, a dokonce proč v rozporu se stejnou teorií nejvýznamnější ekonomiky profitují z jednotné měnové politiky méně než ekonomiky „periferní“? A konečně: proč se některé problémy nedaří řešit,, a naopak se – jako problémy rozpočtové disciplíny - spíše vyhrocují?
Existují nejméně tři skupiny faktorů, které se mohly na výše uvedených skutečnostech podílet. Za první vyrovnání se s jistým typem šoku, který přinesl samotný vznik měnové unie. Za druhé rozdíly v efektivnosti tržních mechanismů, fiskálních stabilizátorů (a z nich vyplývající nesourodosti absorpčních mechanismů v případě externích šoků) a ve struktuře transmisních kanálů měnové politiky. A za třetí posuny v motivačních mechanismech integrace po vzniku měnové unie.
Měnově-politické důsledky.
Pokud jde o první skupinu, za zmínku stojí alespoň odchylky vstupních kursů od jejich rovnovážných úrovní a také posun úrokových sazeb. Ve druhé skupině jmenujme alespoň různé stupně rigidity trhu práce a nízkou pracovní mobilitu, nepružnost mezd na vývoj nezaměstnanosti a produktivity práce a nepružný trh služeb, tedy faktory, které nejen, že neslábnou, ale dokonce mají tendenci diference spíše konzervovat. Pokud jde o třetí skupinu faktorů, nejlépe lze otázku posunů v motivaci rozpoznat porovnáním role takzvaných maastrichtských kritérií.
Měnově-politické důsledky? V eurozóně zůstává inflace nad cílem centrální banky, která tak navzdory slabé ekonomické aktivitě v nedávné minulosti nemohla reagovat snížením sazeb. Přetrvávající rozdíly v inflaci znamenají, že úroveň reálných úrokových sazeb zpětně podporuje cyklický nesoulad jednotlivých ekonomik.
Pro budoucí kandidáty na vstup do eurozóny z toho vyplývá poučení: Monitorovat, analyzovat a odhadovat, kam se v mezičase do odhadovaného data převzetí eura eurozóna posune. Bude-li to ve směru vyšší otevřenosti a liberalizace trhu, půjde o výzvu podporující brzký vstup. Půjde-li o posun spíše k větší koordinaci v rigiditě a ochranářství, bude nutné pečlivě vážit přínosy a komparativní výhody. Debata je otevřena.
