Ne všechny děti jsou však ve škole demotivované. Ty z nich, jejichž rodiče disponují vyšší touhou po vzdělání, mají také větší motivaci učit se dobře a po páté třídě až čtvrtina z nich odchází na víceletá gymnázia. Loňský průzkum agentury Median pro Člověka v tísni ukázal, že na základní škole často zůstávají méně motivované děti, v jejichž rodinách není vzdělání tak zásadní hodnotou. Sociolog Daniel Prokop pak s odkazem na mezinárodní šetření PISA upozornil, že ani žáci, kteří se v gramotnostních testech v 9. třídě vyrovnají gymnazistům, nemají po absolvování základní školy další studijní motivaci.
Běžně se tak stává, že děti se stejným vrozeným intelektem a schopnostmi vyjdou z našeho vzdělávacího systému s diametrálně odlišnou úrovní vzdělání. I na tyto problémy reaguje právě vznikající vzdělávací strategie ministerstva školství, jejíž hlavní směry už tým autorů zveřejnil. Dokument odhaluje nejslabší místa českého školství a snaží se nastínit, jak by mělo vypadat v roce 2030.
Začarovaný kruh nerovností
Jednou z hlavních priorit nové strategie je odstranění výrazných nerovností, kterými se české školství vyznačuje dlouhodobě. Jejich snížení si kladla za cíl už předchozí vzdělávací strategie do roku 2020, ale problém různé kvality škol se podle nejnovějších výsledků šetření PISA, největšího mezinárodního srovnání úrovně vzdělávání v rámci OECD, naopak prohlubuje.
Nelichotivě působí například bilance úrovně vzdělávání v jednotlivých regionech. Výsledky zmíněného šetření ukázaly, že kraje s největšími problémy, tedy Karlovarský a Ústecký, poskytují dětem úroveň vzdělání srovnatelnou například s Malajsií, naopak nejlepší regiony se v tom samém hodnocení rovnají zemím západní Evropy. Tyto rozdíly podle šetření OECD odpovídají až dvěma rokům školní docházky.
Příčinou takto propastných rozdílů je podle autorů nové strategie především decentralizovaný systém, který nedokáže zajistit dostatečnou úroveň všech škol. Navrhují proto zavést takzvaný střední článek, což má být obdoba někdejších školských úřadů. „Je důležité, aby měl někdo zodpovědnost za kvalitu škol na nějakém území. Ředitel má zodpovědnost jen za jednu školu, kraje řeší střední školství, ale pro tu základní úroveň to neplatí. Je potřeba, aby kvalitu někdo sledoval a podporoval školy, které zaostávají,“ hájí navržené opatření vedoucí expertní skupiny a akademik z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Arnošt Veselý.
Nerovnosti však nespočívají jen v rozdílech mezi regiony, Česko si nedokáže poradit ani s vysokou závislostí mezi vzděláním dítěte a socioekonomickým statusem jeho rodičů. Ta je u nás jedna z nejvyšších v zemích OECD. Prokop jako garant kapitoly o nerovnostech ve vzdělávání přitom zdůrazňuje, že nejde o tlak na sjednocení výsledků. Individuální přístup a podpora talentů se podle něj s opatřením nevylučují, naopak.
„Je důležité rozdělovat nerovnosti výsledků a nerovnosti v přístupu. Cílem není, aby všichni byli ve všem stejně dobří, ale problém českého vzdělávání je v tom, že se tak extrémně liší kvalita škol regionálně a tak významně závisí na tom, v jaké rodině se dítě narodí,“ vysvětluje Prokop s tím, že rovnost v přístupu ke vzdělávání rozhodně není ideologická hodnota.
Na rozdílnou kvalitu škol má vliv také odchod části žáků po páté třídě na víceletá gymnázia. Již zmíněný průzkum Medianu pro Člověka v tísni ukázal, že více než polovina rodičů hlásí své děti na víceletá gymnázia kvůli lepší šanci dostat se na vysokou školu. Zhruba pětina z nich pak dává přednost gymnáziím z přesvědčení, že kvalita základní školy je špatná. Autoři nové strategie označují za žádoucí stav jen pět procent dětí odchozích na víceletá gymnázia, ale například v Praze na ně nyní míří přes 20 procent dětí.
„Problémem je zejména vysoký počet gymnázií a také nevyvážené rozložení v jednotlivých územích. Dnes se už nedá říct, že na víceletých gymnáziích se vzdělávají pouze nebo aspoň většinově žáci, kteří disponují určitým větším nadáním, ale spíše žáci, jejichž rodiče si přejí, aby jejich děti nechodily na druhý stupeň základní školy,“ říká náměstek školního inspektora Ondřej Andrys.
Úroveň vzdělávání na druhém stupni základních škol přitom není a priori horší než na víceletých gymnáziích. Z každoročního testování znalostí a dovedností žáků základních škol a víceletých gymnázií, které provádí Česká školní inspekce (ČŠI), vyplývá, že existují početné skupiny žáků základních škol, kteří v jednotlivých předmětech dosahují mnohem lepších výsledků než jejich vrstevníci z víceletých gymnázií.
Vznikající strategie tak mimo jiné doporučuje zlepšit kvalitu druhého stupně a zlepšit také individualizaci výuky, aby se základní školy věnovaly dobře i talentovaným dětem. „A regulovat víceletá gymnázia, aby to nebylo tak, že rodiče vědí, že na ně bude hodně dětí odcházet, a cítí povinnost, aby tam své dítě také dali. Potom můžeme uvažovat o smysluplnosti vysvětluje plnosti víceletých gymnázií,“ Prokop. ČŠI se záměrem souhlasí, i podjeho podle Andryse bude nutné počet víceletých gymnázií snížit.
Učitel nemusí vědět vše
Velkým problémem současného českého školství jsou také vzdělávací programy nabité encyklopedickými znalostmi. Ředitel Smíchovské střední průmyslové školy Radko Sáblík, který na dokumentu tvořící podklad nové strategie spolupracoval, se například snaží uvádět v praxi heslo Jana Amose Komenského „učme méně, abychom naučili více“. Vzdělávání na své škole zaměřuje víc na získávání kompetencí potřebných pro občanský, profesní i osobní život a jejich rozvoj než na memorování velkého množství informací. Navrhuje proto snížit obsah výuky až o polovinu ve prospěch její individualizace a procvičování.
„Předkládáme žákům obrovské množství informací, které nejsou moc využitelné. My dnes víme, že pokud s informací nepracujete aspoň šestkrát, tak se uloží jen do krátkodobé paměti a zapomeneme ji,“ popisuje Sáblík. „Dříve učitelé předstoupili před třídu a odvyprávěli pravdy. To už dnes neplatí, informací je teď na výběr spousta. Učitel by měl být někdo, kdo žákům ukáže zdroje a způsob, jak informaci ověřit. Učitel nemusí všechno vědět, ale musí se orientovat,“ dodává ředitel pražské průmyslovky.
Sám Sáblík ve své škole zavádí předměty jako prezentační dovednosti nebo výchova k podnikání. Své učitele také kritizuje, když učí děti věci, které umět nepotřebují. Uznává však, že dojít ke shodě na tom, co bude takzvaný hutný základ učiva a co lze naopak vypustit, bude zřejmě velmi složité. Nejen proto jeho záměr zatím vyvolává rozporuplné reakce.
Nalít peníze do systému
Aby měla nová strategie šanci na úspěch, je třeba zajistit i dlouhodobě udržitelné financování. Dokument navrhuje navýšit výdaje do vzdělávání na úroveň průměru zemí OECD. Ten byl v roce 2016 pět procent HDP, zatímco v Česku to bylo 3,5 procenta. K dorovnání rozdílu by tak Česko muselo do systému nalít zhruba o 80 miliard korun víc. Ekonom a odborník na vzdělávání Daniel Münich z výzkumného pracoviště Univerzity Karlovy CERGEEI navíc upozorňuje, že je nutné rozpočtovou stránku zásadním způsobem dopracovat. „Chodí se tam kolem horké kaše. Také se tam neřeší to, jak se finance dají používat jako nástroje motivační změny,“ tvrdí.
Na otázku, odkud bude možné další finance čerpat, ministerstvo přímo neodpovědělo. Svému záměru však věří. „Investice do vzdělávání se státu vrátí na produkci s vyšší přidanou hodnotou a s tím spojeným vyšším daňovým výnosem, ale také mimo jiné v úsporách na sociálních dávkách nebo ve zdravotnictví,“ sdělila týdeníku Euro tisková mluvčí ministerstva Aneta Lednová.
80 miliard korun by Česko muselo nalít do systému školství, aby se ve výdajích na vzdělání dotáhlo na průměr OECD.
U odborníků na vzdělávání budí nově vznikající dokument veskrze pozitivní ohlasy. Münich základní směry chválí, ale některé věci mu v dokumentu chybějí. „Poměrně nejasně jsou tam popsány změny v učivu. Sice už jedna reforma proběhla, ale reálně se ve školách učí stále to samé, protože to nikdo pořádně nepochopil,“ tvrdí. Klíčové nyní je, jaká konkrétní opatření ministerstvo v nové strategii zvolí a zda skutečně povedou ke strategickým cílům vytyčeným experty.
Aby se zvýšila pravděpodobnost úspěšného uvedení strategie do praxe, stanoví ministerstvo pět až sedm klíčových opatření pro každé zhruba tři roky následujícího desetiletého období. První výsledky tak bude možné zhodnotit už v roce 2023. Jaké úkoly si ale ministerstvo do tohoto roku zadá, zatím není jasné. Kompletní strategii představí až letos v září.
Druhou důležitou otázkou je, jak se k opatřením postaví politici. Arnošt Veselý nešetří optimismem. „O to téma je obrovský zájem, a to i politický. Když se vrátím do roku 2010, tak školství nebylo politické téma, teď jím je a v tom vidím velký posun,“ říká spolu s tím, že se autoři snažili hledat názorový průnik všech aktérů a obecná shoda na důležitých bodech podle něj existuje. A s ní i naděje, že za deset let už nebude nová vzdělávací strategie znovu řešit staré známé problémy.
| Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2020 |
| Priority: |
| • Snižování nerovnosti ve vzdělávání |
| • Podpora kvalitní výuky a učitelů |
| • Odpovědné a efektivní řízení vzdělávacího systému |
| Některé body implementace strategie: |
| • Zvýšit dostupnost a kvalitu předškolního vzdělávání a rané péče (zavést poslední rok předškolního vzdělávání jako povinný) |
| • Dokončit a zavést kariérní systém pro učitele a zlepšovat podmínky pro jejich práci |
| • Modernizovat počáteční vzdělávání učitelů a vstupní vzdělávání ředitelů |
| • Zlepšit komunikaci mezi aktéry ve vzdělávání včetně veřejnosti |
| Hlavní směry vzdělávací politiky do roku 2030+ |
| Strategické cíle: |
| • Zaměřit vzdělávání více na získávání kompetencí potřebných pro aktivní občanský, profesní i osobní život |
| • Snížit nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání a umožnit maximální rozvoj potenciálu žáků a studentů |
| Hlavní strategické linie (kroky k dosažení strategických cílů): |
| • Proměna obsahu a způsobu vzdělávání |
| • Podpora učitelů, ředitelů a dalších pracovníků ve vzdělávání |
| • Zvýšení odborných kapacit, důvěry a vzájemné spolupráce |
| • Zvýšení financování a zajištění jeho stability |
