Daň z lihu bývá oblíbeným terčem při hledání výnosů, cíl se ale nedostavuje
Jak zalepit megadíry ve státním rozpočtu? Zvýšit příjmy, snížit výdaje, ideálně obojí. Vždyť je to tak jednoduché. Už jen trochu bližší pohled ale prozrazuje, že některá přímočará opatření selhávají. V případě zdanění lihovin prostá matematika, kdy zvýšení sazeb přináší i růst výnosů, neplatí.
Byť není spotřební daň z lihu klíčovou příjmovou položkou rozpočtu, je kapitolkou velmi vděčnou. Jakékoli její změny (rozuměj zvýšení) jsou totiž politicky podstatně průchodnější než třeba v případě zdanění příjmů či DPH. Argumentace je prostá: daníme přece produkci, jejíž vysoká spotřeba může škodit. S výjimkou vyložených politických sebevrahů tedy nikdo snížení spotřební daně z lihu nenavrhne. Naopak zcela zřetelné jsou tendence ji neustále zvyšovat. Logiku by to mělo v případě, že by růst daňové sazby vedl zároveň ke zvýšení výběru daně, ale tak tomu není.
Výběry daně klesají
V loňském roce bylo rozhodnuto o zvýšení spotřební daně z 265 korun na 285 korun za litr čistého alkoholu s platností od 1. 1. 2010. Předem vyhlášený záměr strhl v závěru loňského roku doslova lavinu. Obchodníci ve snaze zaplnit sklady ještě levnějšími lihovinami vyhnali svoji poptávku do extrému. Výrobci lihovin stíhali (nebo spíše nestíhali) enormní poptávce vyhovět jen za cenu nebývalého nasazení a mimořádných směn a trhali prodejní rekordy. První čtvrtletí letošního roku nabídlo zcela opačný obrázek. Obchodníci postupně vyprazdňovali své sklady, prodávali samozřejmě za „nové“ ceny a inkasovali zisky. Zvýšení spotřební daně způsobilo velkou turbulenci na trhu, přineslo zdražení lihovin, podpořilo ziskové marže obchodníků a notně zkomplikovalo situaci legálních producentů lihovin. Jediné, co zvýšená daň nepřinesla, je očekávaný vyšší příjem ze spotřební daně pro státní pokladnu. Ještě v prvním čtvrtletí se zdálo vše v pořádku a platby daní byly skutečně vyšší. Protože je ale u daně splatnost 55 dní, jednalo se o peníze právě z vyšroubovaného závěru roku 2009. Jakmile tato vlna opadla, výběry rapidně propadly. To se dalo čekat. V posledních měsících roku 2010 jsou již výběry daně podstatně nižší než ve stejných obdobích roku 2009. Výrazný meziroční pokles vykazovaly již v letních měsících. Sečteno a podtrženo, navzdory tomu, že se daňová sazba zvýšila o 7,5 procenta, objem vybraných spotřebních daní bude v letošním roce pravděpodobně zhruba o deset procent nižší. Došlo přesně k tomu, na co výrobci a dovozci lihovin předem upozorňovali. Vyšší daňová sazba znamená vyšší cenu, tedy nižší poptávku a prodeje, a také nižší výrobu lihovin a nižší odvody spotřební daně a daně z přidané hodnoty. Kdyby se to stalo poprvé, snad bychom mohli jen mávnout rukou. Podobná situace se však pravidelně opakuje a zcela identicky nastala i při dvou předchozích úpravách (rozuměj zvýšeních) daně z lihu.
Útěk do šedé zóny
Tato zpráva určitě netěší ministra financí, ale radost neudělá ani profesoru Nešporovi. Nižší prodeje lihovin totiž automaticky neznamenají nižší spotřebu. Pouze se nákupy a spotřeba lihovin opět posunují směrem k šedé, tedy jen částečně zdaněné, nebo černé, tedy nezdaněné, zóně. Propad ve výběru daně, ale i ve finančním objemu prodejů lihovin je totiž výraznější, než by proporcionálně odpovídalo růstu daňové sazby.
To je ve světle úsilí celníků, kteří toho v posledních letech udělali v boji proti nelegálnímu trhu s lihovinami skutečně hodně, trochu škoda. Celní správu je třeba pochválit, že postupuje proti pokoutní výrobě lihovin skutečně velmi aktivně, a lze očekávat, že bude ještě razantnější.
Destilační kotlík do každé domácnosti
Paradoxně také od počátku letošního roku platí zcela nesmyslná novela zákona o povinném značení lihu, podle níž už držení nepřihlášeného destilačního přístroje není trestným činem, ale pouhým přestupkem. Stále sice platí, že pokud by chtěl na takovém přístroji někdo pálit, musí žádat o přidělení daňového skladu, jinak mu hrozí postih za daňový delikt. Občan si to ale bohužel vyložil jinak a po svém, tedy že domácí pálení je povoleno. Myslet si, že destilační přístroje, s nimiž se čile obchoduje, stojí v moravských a českých garážích, sklepech či kůlnách jako designový výstřelek pro zatraktivnění interiéru, už hraničí s prostoduchostí. To nejjednodušší, co mohou zákonodárci udělat, je tuto nelogickou úpravu změnit.
Pěstitelské pálení jako průmysl
Ani milovníci kořalky, kteří se bojí, že by z vlastní produkce oslepli, ovšem nemusejí zoufat. Mohou využít služeb jedné z téměř 600 pěstitelských pálenic, které díky výjimce Evropské unie pracují ve speciálním daňovém režimu a odvádějí do státní kasy ve srovnání s klasickými producenty jen poloviční daň – 143 korun na litr absolutního alkoholu. Tenhle rozdíl je pro spotřebitele samozřejmě mimořádně atraktivní.
Ne náhodou výběr daní (a tedy i objem vypáleného lihu) v pěstitelských pálenicích roste. Samozřejmě svoji roli tady hraje vysoká úroda, či naopak neúroda ovoce a další faktory. Ale nebuďme naivní, kromě části nadšenců, kteří chtějí mít slivovičku právě a jen z vlastních švestek, jde v pálenicích hlavně a prostě o koupi levnější kořalky.
Již sezona 2009 byla pro pálenice velmi úspěšná. Jejich produkce se meziročně zvýšila o 30 procent. A v sezoně 2010 bylo do srpna vypáleno tolik, co v celém předcházejícím roce 2009. Tento růst je bohužel spojen s podvody, kdy část alkoholu putuje do komerční sféry, především do restaurací. V zákoně o lihu je přitom stanoveno, že destiláty z pěstitelského pálení nesmějí být předmětem prodeje. Pálenice tak ztrácejí svůj původní smysl (zpracování přebytků ovoce) a stávají se stále více komerční záležitostí. Proto by se mělo zvážit zrušení daňové úlevy, která je v jejich případě uplatňována.
A co víno?
Při úvahách o zdanění alkoholu se navíc stále jaksi zapomíná na tiché víno, u něhož je stále uplatňována nulová sazba daně. Proč? Je to přece alkohol jako každý jiný. Dokonce si troufám tvrdit, že u notorických alkoholiků jsou levná a podřadná krabicová vína oblíbenější než nejlevnější lihoviny. Vinařství má jistě celou řadu specifik, ale i tady jde přece o komerční oblast, stejně jako v případě výroby lihovin či piva. Zhruba tři čtvrtiny produkce vína se prodávají v klasické obchodní síti. Zdanit víno a zajistit správu této daně by tedy nemělo být o nic složitější, než je tomu v případě lihovin.
