Mění tvář Evropy

29. 10. 2003

Soudci z Lucemburku se stali hlavními hráči bitvy ...

…za skutečnou ekonomickou integraci

Při prohlídce sídla Evropského soudního dvora (ESD) lze stěží uvěřit, že jsou tyto nízké moderní budovy, stojící na větrné pláni na samém okraji Lucemburku, domovem jedné z nejdynamičtějších a nejradikálnějších evropských institucí. Nalezneme tu tiché chodby, decentní interiér a zhruba tisíc vesměs vstřícných a příjemných zaměstnanců. Polovinu z nich ovšem tvoří překladatelé.
Soud zahájil činnost už před jedenapadesáti lety. Mezi jeho hlavní úkoly patří výklady smluv o založení Evropských společenství a Evropské unie i dalších evropských právních předpisů. Zajišťuje, aby tyto předpisy byly uplatňovány ve všech patnácti členských státech stejně. Dnes se stal hlavním motorem evropské ekonomické integrace. Soudci ESD za poslední rok například přiznali antimonopolním úřadům členských zemí pravomoc k omezování místně podporovaných kartelů, za nezákonnou prohlásili většinu takzvaných zlatých akcií v držení států a znemožnili vládám členských států Evropské unie uzavírání vlastních dohod se Spojenými státy o volném leteckém provozu.
V počáteční fázi vývoje Evropské unie se soud soustředil hlavně na odstraňování tarifních bariér a zajištění volného obchodu se zemědělskými produkty mezi jednotlivými členskými zeměmi. Během doby však počet případů projednávaných před soudním dvorem narůstal geometrickou řadou a dnes se větší množství projednávaných sporů týká daňových otázek, životního prostředí a finančních služeb. Soudci ESD vloni rozhodli celkem 513 právních případů ve srovnání s 420 případy v roce 1997. Obchodní společnosti a dokonce i jednotlivci se na tento obecně dosud málo známý evropský orgán obracejí stále víc. Většinou žádají, aby pobídl k činnosti liknavé byrokraty a politiky v jednotlivých členských státech. „To, že Evropa má dnes jednotný trh, je především zásluha Evropského soudního dvora,“ tvrdí německý advokát Carl Otto Lenz. Sám v letech 1984 až 1997 vykonával funkci generálního advokáta ESD a byl tak jedním z osmi právních expertů, jejichž úkolem je vypracovávat a předkládat Soudnímu dvoru nestranné zprávy o projednávaných případech.

RADIKÁLNĚ V DAŇOVÝCH OTÁZKÁCH Škála rozhodovací činnosti ESD sahá od řešení zásadních problémů až po drobné spory. Soud například letos v květnu prohlásil za nezákonné takzvané zlaté akcie, tedy akcie, které si vlády jednotlivých evropských zemí ponechaly v domácích firmách, aby zabránily jejich převzetí zahraničními subjekty. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že zlaté akcie brání volnému pohybu kapitálu. A nedávno se patnáct soudců v rudých talárech zabralo do složité problematiky daňového práva. Předsedal jim pětapadesátiletý Vassilios Skouris, někdejšího řeckého ministra vnitra, jenž plynně hovoří několika jazyky. Připomeňme si nedávné rozhodnutí soudu v případu Bosal Holdings. Výrobce výfukových systémů sídlící v Nizozemsku se obrátil na ESD, jelikož mu nizozemský finanční úřad nechtěl uznat odpočet daně za platby úroků z půjčky použité k investicím do evropských poboček za hranicemi Nizozemska. Advokáti firmy byli úspěšní a prokázali, že nizozemské zákony fakticky omezují právo výrobce umístit provozovny kdekoliv na území Evropské unie. Soud rozhodl ve prospěch firmy letos v září.
Případ Bosal by mohl na první pohled vypadat jako nevýznamný. Odborníci nicméně poznamenávají, že nizozemské ministerstvo financí pravděpodobně přijde o daňový příjem přesahující 1,85 miliardy dolarů za rok, protože rozhodnutí využijí desítky dalších nizozemských firem. Zde však celá věc ještě zdaleka nekončí. Také podniky v dalších zemích EU budou požadovat, aby jejich daňové úřady uvedly předpisy do souladu s uvedeným soudním rozhodnutím. „ESD nutí unii, aby se vyrovnala s otázkou daní, což jednotlivé země činily dosud velmi nerady,“ vysvětluje Adam Craig, šéf oddělení pro daně EU při londýnské pobočce Deloitte & Touche.

Právníci z Lucemburku si nevzali na mušku jenom vlády jednotlivých členských států. Bojují i s bruselskými politiky. Evropský Soud prvního stupně klepl přes prsty evropského komisaře pro hospodářskou soutěž Maria Montiho za to, že překročil svou pravomoc v případě tří významných fúzí. Prvoinstanční soud, který byl ještě donedávna pouze přidružený k ESD, se už stal víceméně samostatným článkem rodícího se evropského soudního systému. Jeho rozhodnutí představovala významnou porážku zdánlivě všemocného „Super Maria“, jak se obecně přezdívá stříbrovlasému Italovi. K nejpozoruhodnějším detailům celé kauzy patří bezpochyby konstatování soudu z loňského června, že Monti nedokázal přesvědčivě zdůvodnit své rozhodnutí o zákazu spojení britské cestovní kanceláře Airtours s jejím domácím konkurentem First Choice za 1,3 miliardy dolarů. Airtours dnes přejmenovanou na My Travel Group povzbudilo toto rozhodnutí natolik, že zažalovala Montiho evropský antimonopolní úřad o náhradu škody. Právní experti odhadují, že by mohla vysoudit až 850 milionů dolarů. Komisi žaluje také francouzský výrobce elektrických zařízení Schneider. Žádá o náhradu škody ve výši 1,5 miliardy dolarů za to, že předloni zamítla jeho převzetí konkurenční francouzské firmy Legrand. Také toto rozhodnutí soud později zrušil.

EVROPSKÝ BABYLON Jednací síně Evropského soudního dvora představují hotový Babylon. I když zde oficiálně zní hlavně francouzština, při projednávání každého jednotlivého soudního případu se zpravidla používá dvou i více dalších jazyků. Veškerá rozhodnutí se překládají do všech jedenácti úředních řečí. Každý členský stát unie má právo jmenovat jednoho soudce na dobu šesti let a přípustná je i opakovaná nominace. Většina členů soudního dvora má vysoké renomé – před jmenováním zastávali nejvyšší soudcovské úřady ve svých domovských zemích nebo jde o univerzitní profesory. Rozsudky ESD vznikají na základě většiny hlasů. Na rozdíl od USA nebo Velké Británie se však odchylné názory soudců při hlasování nezveřejňují, a proto je obtížné z projednávaných případů odvodit, kteří ze soudců se chovají jako liberálové a kteří jsou spíše konzervativní.
V minulosti se na ESD mohla obracet pouze Komise, členské státy nebo soudy členských států. Od roku 1989 však mají v rámci určitých procesních pravidel přímý přístup k soudu také firmy a jednotlivé fyzické osoby. Jejich případy se většinou zabývá Soud prvního stupně, který má toto označení i v názvu (Court of First Instance). Není divu, že do Lucemburku putuje čím dál víc firem. O řešení svých problémů nedávno žádala i obří společnost Skandia poskytující finanční služby. Švédský daňový úřad totiž sdělil jednomu z jejích zaměstnanců, že si nemůže nárokovat odpočet daně za příspěvky odvedené do penzijních fondů v Dánsku, Německu a Velké Británii. ESD letos v červnu rozhodl, že švédské zákony odporují unijním předpisům. Unie totiž prosazuje rovné podmínky pro pojistitele ve všech členských státech a nezajímá ji, zda operují v té či oné zemi. „Existence ESD umožňuje firmám napadat platnost vnitrostátních právních předpisů, jestliže jsou v rozporu s podmínkami jednotného trhu,“ vysvětluje advokát Skandie Jan-Mikael Bexhed.
Dvůr v Lucemburku se nyní připravuje na další velkou změnu: v květnu příštího roku vstoupí do EU deset dalších států. ESD se rozroste o deset soudců, přibude osm úředních jazyků a přijde na 650 nových zaměstnanců. „Nalézt tlumočníky z maďarštiny do estonštiny nebude věru snadné,“ obává se jistý vysoký úředník.
Rozšíření EU však zřejmě ještě zvýší význam ESD. Jakmile se evropský klub rozroste na 25 členů, může být rozhodování v Bruselu ještě svízelnější než dnes. Posun směrem k evropské integraci, který je už nyní pomalý, by se mohl nadobro zastavit. Lucemburský soud ho bude muset postrkovat stále víc. Vezmeme-li v úvahu jeho dosavadní přístup, můžeme si být téměř jisti, že se takové úlohy nezalekne.