Malé město na úpatí Himálaje je už přes čtyřicet let Mekkou hledačů osvícení. I jogíni však bojují o turisty
Každá buňka v mém těle je šťastná, zpívá vysoký, hubený chlápek s pestrobarevným šátkem ve vlasech obklopen hloučkem snědých kluků, kteří se pohupují do rytmu. Je chvíli před polednem a Tomáš „Sky“ Slánský sedí stejně jako každý den v písku na břehu posvátné řeky Ganga. Hru na kytaru střídá s cvičením jógy. Původním povoláním dětský lékař působící v Německu, dnes hlavně muzikant a příležitostný učitel jógy. Do Rišikéše – malého města v severní Indii na úpatí Himálaje jezdí pravidelně každou zimu na pár měsíců. Svůj každodenní rituál zakončí osvěžující koupelí v ledové řece, jak to kdysi jen o pár kilometrů dál po proudu řeky dělal John Lennon s přáteli.
Právě členové skupiny Beatles přitáhli počátkem roku 1968 k Rišikéši pozornost celého světa. Několik týdnů tam společně trávili v ášramu, aby pod vedením duchovního učitele Mahariši došli pomocí transcendentální meditace k vnitřnímu osvícení. Nakonec postupně opouštěli ášram rozčarováni, když jejich guru neustále porušoval celibát a začal požadovat čtvrtinu zisků z jejich budoucího alba. Pobyt Beatles dnes připomíná už jen několik let opuštěný ášram, který pomalu pohlcuje džungle, a písně na desce White album.
Integrující systém
Po návštěvě Beatles prošlo kdysi zapadlé indické městečko zásadní proměnou. Po muzikantech dorazily hordy jogínů, svatých mužů skutečných i falešných a nespočet turistů ze všech koutů světa. Stovky hledačů osvícení ze západu zde našli svého guru, někteří velcí indičtí duchovní učitelé naopak z městečka pod horami odešli šířit své učení a vydělat peníze směrem na západ.
Rámdží Maharai celé roky pilně studoval a připravoval se na kariéru státního úředníka. Možná by se jím i stal, kdyby se mu těsně před závěrečnými zkouškami nedostala do rukou Autobiografie jogína od Paramahansi Yoganandy, která mu převrátila život naruby. Studia sice dokončil, ale na post úředníka nikdy nenastoupil. Místo toho koupil jízdenku na vlak a odjel do Rišikéše, místa vzdáleného skoro dva tisíce kilometrů od domova, aby tam studoval jógu. Už desátý rok den co den vyučuje jógy chtivé turisty v jednom z mnoha desítek ášramů, které v městečku najdete. Cena je příznivá. V přepočtu stojí jeden a půl hodiny cvičení pětadvacet korun, meditace padesát.
Učitelů jógy působí v Rišikéši bezpočet. Ne všichni ale přišli proto, aby svůj život zasvětili jogínskému učení v blízkosti posvátné řeky Ganga podobně jako Rámdží. Pro mnohé z nich je jóga čistě obchodní záležitostí. Vybrat si dobrého učitele a styl jógy, který vám bude vyhovovat, proto není tak snadné.
„Dnes je v Rišikéši každý buď učitelem jógy, doktorem přírodní medicíny nebo astrologem. Mladí kluci si udělají měsíční učitelský rychlokurz a hned si otevřou vlastní cvičebnu. O fungování lidského těla a psychiky nevědí zhola nic,“ rozčiluje se šestačtyřicetiletý Góvinda – lékař s dvacetiletou praxí a zároveň majitel a učitel jedné z respektovaných škol jógy v Rišikéši. „Lidem jde hlavně o to, aby rychle vydělali velké peníze, na kvalitě služeb mnohým z nich vůbec nezáleží,“ dodává.
První dny po příjezdu jsem obešla několik zaručeně nejlepších míst pro studium jógy, jak hlásaly všemožné letáčky. Nebyla turistická sezona, a tak mnohé cvičebny byly dočasně zavřené. Jinde netušili, v kolik hodin lekce jógy začne, protože si učitel rád pospí a oni nikdy nevědí, kdy přijde. O kus dál měl populární cvičitel tolik zájemců, že se jim nestačil pořádně věnovat. Každý zkušený a Rišikéše znalý student jógy vám proto doporučí obejít míst více, vyzkoušet učitele i styly cvičení a pak se teprve rozhodnout.
„Pro mnoho lidí je jóga pouhým tělesným cvičením,“ říká Rámdží. „Je to ale mylná představa. Jóga je způsob života integrující systém učení pro tělo, mysl a duši. Není to jen poskakování v tělocvičně!“ Vycházím-li z vlastní zkušenosti, musím uznat, že má Rámdží pravdu. Trvá dlouhé dny a týdny, než člověk pustí z hlavy každodenní starosti, přestane sledovat čas a dokáže se skutečně soustředit na sebe, svůj dech, své tělo, svoji mysl.
Ze západu na východ
Yoko Masanobu se narodila v Japonsku. Žila v USA, Barmě a posledních osm let pracovala v čínské Šanghaji na finanční burze. „Ještě před rokem jsem byla vyčerpaná, přepracovaná a nespokojená v práci i v životě,“ říká čtyřiatřicetiletá Yoko klidným hlasem. „Pracovala jsem dvanáct hodin denně a někdy v kanceláři i přespávala.“ Počátkem roku 2008 potkala v Šanghaji svého budoucího učitele jógy. Starého muže, který do Číny přijel z indického Rišikéše. Všechen svůj volný čas pak věnovala cvičení jógy, udělala si mezinárodní trenérskou licenci a o víkendech začala učit čínské studenty. Velmi rychle si ale uvědomila, že práci na burze lze s jogínským učením jen težko skloubit. Po půl roce cvičení z práce odešla a vydala se na cestu za poznáním do místa, z něhož pochází její učitel.
Yoko vyzkoušela různé cvičebny i styly a nakonec si vybrala intenzivní měsíční kurz pro učitele jógy u Góvindy. Věci však vzaly rychlý spád. Góvinda našel v Yoko více než studentku asistentku a kolegyni. „Zpočátku jsem cvičila se studenty, pak začala dělat Góvindovi asistentku a teď už třetí týden sama učím.“ Góvinda odjel na svoji pravidelnou každoroční cestu na jih země a na měsíc tady svoji školu přenechal právě Yoko.
Yoko není jediná cizinka, která v Rišikéši vyučuje. Někteří studenti si dokonce vozí své vlastní učitele z Evropy nebo Ameriky. Jiní vyučují jógu ve svých zemích a do Indie si jezdí prohlubovat zkušenosti. „Já jsem v Rišikéši už posedmé,“ uvádí šestatřicetiletá Kavita Pipponová z německého Hannoveru. „V Německu učím jógu deset měsíců v roce a ty dva volné si dopřávám pro sebe. Cvičím a medituji.“
Z východu na západ
„Duchovno se odstěhovalo na západ, já jsem toho příkladem,“ říká Swami Samarpanananda Saraswati, učitel jógy, který ve svém vlastním rozestavěném ášramu na konci Rišikéše vede několik mezinárodních kurzů jógy ročně. Nejméně čtyři měsíce v roce pak tráví v Evropě, kde nejen vyučuje, ale i sám studuje ve Velké Británii historii jógy.
Jeho vstup na evropský kontinent nebyl úplně jednoduchý. Poprvé se vydal předávat své jogínské učení do Německa. K velkému překvapení o jeho kurzy zpočátku nebyl vůbec zájem. Důvod byl zcela nečekaný, chtěl vyučovat zdarma a lidé si prý mysleli, že když za výuku nic nechce, tak to bude nějaký začátečník, ba přímo břídil. Nakonec se s pořádající německou agenturou dohodl a na druhý pokus si už za nabízené kurzy nechal řádně zaplatit. A co se nestalo, kurzy jsou obsazené i na rok dopředu!
„Lidé ze západu často dělají jógu z nějakého konkrétního důvodu. Chtějí být zdraví nebo lépe vypadat. Indové dělají jógu z lásky. V Indii jsem za učení jógy nikdy neplatil, na západě si naopak platit nechávám. Je to zvláštní svět,“ tvrdí jogín. Vydělané peníze používá na rozvoj a dostavbu vlastního ášramu. Pozemek, který pro výstavbu ášramu zakoupil, je hned vedle komunity kasty nedotknutelných, kteří s výstavbou nesouhlasí. Stavbu tak provázejí různé sousedské půtky a schválnosti. Trochu zvláštní atmosféra pro místo, kam studenti přijíždějí meditovat a hledat vnitřní rovnováhu. Podle Swamiho Samarpananandy ale velká rivalita a nesnášenlivost panuje i mezi jednotlivými učiteli jógy. Důvodem jsou většinou – jak jinak – peníze. Kdo přiláká větší počet turistů a praktikujících cizinců, vydělá více.
Tomáš „Sky“ Slánský už zase stojí u mostu přes řeku Gangu a hraje svoje písničky. Jednu složil a nahrál ještě v Německu dokonce pro dalajlámu. „Možná mu ji odvezu do jeho sídla v Dharamsale,“ říká, ale vzápětí dodává, že ji možná jenom pošle poštou. „Vlastně se mi nikam nechce, tady v Rišikéši jsem moc rád.“