Měnová válka

Novému nastavení kurzů intervence centrálních bank ani politiků nezabrání

Zákopy jsou vyhloubeny, padl i první výstřel. Dle běžných scénářů už není v takové situaci obvykle možné zabránit eskalaci konfliktu v ozbrojený střet. Místo nábojů se však v tuto chvíli chřestí penězi. Svět je na pokraji měnové války, jejíž příčinou je snaha o získání obchodní výhody. Naneštěstí je tento spor poněkud složitější než obvyklé bipolární konflikty. S trochou nadsázky lze říci, že válčit se tu chystá každý s každým a dočasným, dvou- i vícestranným koalicím nic nebrání. Tak nějak vypadá totální chaos.

Amerika versus Čína Problém, který současné dění akceleruje, je skrytý v obrovském deficitu zahraničního obchodu USA. Americké administrativě dlouhodobě vadí čínská politika levného jüanu, který zdražuje americký export a ve Spojených státech přispívá k vysoké nezaměstnanosti. „Budeme na Čínu mnohem přísnější v obchodních sporech. Tlačí dolů náš export, čímž poškozuje americké firmy,“ řekl už před měsícem prezident Barack Obama. Čína drží svou měnu nízko jen prostřednictvím aktivních zásahů centrální banky, která musí hromadně nakupovat dolary a americké dluhopisy. To je nesmírně drahý koníček, který se však doplněním o dovozní cla a státem dotovaný export bohatě vyplatí. Přestože jüan v posledních letech před krizí posílil téměř o dvacet procent, Američané říkají, že je vůči dolaru stále podhodnocený o čtyřicet procent. Čína tak likvidací amerických pracovních míst a úspěšnou ochranou svého trhu před nežádoucím importem oslabuje americkou ekonomiku. Ochranná opatření však Čínu stojí nejen finanční, ale i politický kapitál. Uvolněním jüanu a jeho zhodnocením by se zvýšila životní úroveň obyvatel. Demokratická společnost by si apreciaci vymohla, avšak tamní tuhý režim si může přešlapování na místě nějaký čas dovolit, nikoliv však trvale. Komunisté si to velmi dobře uvědomují, a spor mezi Čínou a USA se tedy redukuje na míru a tempo zpevňování jüanu.

Evropa versus Čína Slabý jüan a propadající se dolar zlobí také Evropskou unii, jejíž export se stává drahý na všech frontách. Výsledkem je tlak na Čínu, aby umožnila oslabení své měny. „Čínští politici na zhodnocení možná přistoupí ve druhé polovině roku, až se tamní export vzpamatuje a v Číně vzroste inflace,“ uvedl pro agenturu Bloomberg ekonom Jinny Yan z šanghajské pobočky banky Standard Chartered. Čínští plánovači dosud argumentují tím, že jejich exportéři sotva přežívají na minimálních ziscích, pročež by i malé zhodnocení jüanu znamenalo jejich krach. Evropa nemá tak pružné možnosti reagovat na kurz eura jako jiné suverénní státy. Problémem je mimo jiné slabý guvernér Evropské centrální banky Jean Claude Trichet, jehož výroky mají například proti bývalému šéfovi Fedu Alanu Greenspanovi takřka nulovou váhu. Stejně tak si ECB nedovolí nic víc, než hlasité mručení, protože Čína vlivem obrovských devizových rezerv drží všechny klíče k možným pohybům s úrokovými sazbami dluhopisů po celém světě. De facto lze tvrdit, že cíleným uvolňováním rezerv má moc definovat kotaci libovolné světové měny. Ať již jsou však výroky tamních komunistických pohlavárů jakékoliv, Čína unese apreciaci v roční výši pěti až osmi procent vcelku bez problémů, stačilo by pouze nenakupovat americké dolary a dluhopisy. Tím by však USA musely hledat zdroj financování rozpočtových deficitů jinde, přičemž změna poptávkové rovnice by přinesla zvýšení ceny financování po celém světě. A to je asi to poslední, co Evropa a Spojené státy v současné situaci potřebují.

Korea a Brazílie proti všem Problém sporu mezi euro-americkou ekonomikou a Čínou však má i své oběti z řad vcelku nevinných kolemjdoucích. Extrémně nízké úrokové sazby v USA a v Evropě tlačí volný kapitál do zemí, které doposud neměly větší problémy. To způsobuje prudký růst jejich měn. Například brazilský reál posílil k dolaru oproti počátku roku 2009 téměř o čtyřicet procent. „Ještě výrazněji vzrostl v daném období kurz australského dolaru a jihoafrického randu,“ uvádí agentura Bloomberg. Srovnáme-li sazby v Evropě, limitně se blížící hranici kvantitativního uvolňování, se sazbou 10,75 procenta v Brazílii, není se investorům co divit. S jejich apetitem po reálu nehnulo ani dvojnásobné zvýšení daně pro zahraniční investory nakupující brazilské dluhopisy. Situace v Koreji je prakticky totožná. Singapur dokonce na snahu udržet měnu nízko rezignoval. Jako jedna z mála centrálních bank nechala ta singapurská svou měnovou jednotku posílit. „Rizika z přítoku levných dolarů totiž už přesáhla všechny meze,“ říká Heng Swee Keat, výkonný ředitel tamní centrální banky. Tím ale poslal dolar ještě níže na patnáctileté minimum vůči jenu a k australskému dolaru téměř na úroveň parity.

Zbytečná snaha Vidíme tedy oslabování měn v zemích, kde se vlády potýkají s ekonomickými problémy, a posilování tam, kde jsou věci víceméně v pořádku. Bezmocná Evropa, jež na euro prakticky nemá vliv, tvoří v konečném důsledku nechtěnou protiváhu slabého dolaru. Ten je podkopáván Fedem, který měnu programově sráží dalším tiskem peněz. Pro Američany, kde je domácí spotřebitelská poptávka podstatně důležitější než export, to celé znamená jen příležitost ke vtipkování, které se projevuje například prodejem křupek s obrázkem Bena Bernankeho a sloganem „v každém balení vrtulníček zdarma“. Podstatně hůř už nesou politiku Fedu země, jejichž kurz je na dolaru závislý, tedy vesměs celá Asie a Jižní Amerika. Tamní obavy z nadměrné inflace rozhodně nejsou neoprávněné. Otloukaná Evropa pak musí trpět jak levným importem z USA, tak z celé Asie. „Jednotlivé státy by měly uzavřít dohodu a obětovat své krátkodobé zájmy za účelem dlouhodobého a udržitelného růstu,“ poukázal na možné řešení šéf Institutu mezinárodních financí Charles Dallara. Umělá devalvace dolaru totiž vyvolává v politicích otázky typu proč nepostupovat stejně například v Japonsku, které ostatně nedávno masivně intervenovalo v neprospěch jenu. Stejně tak je ale třeba poznamenat, že z dlouhodobého hlediska jsou intervence zhola zbytečné. Dolar oslabuje proto, že americká ekonomika není zdravá. Země dříve rozvojového světa posilují, protože jejich hospodářství je v lepším stavu než ekonomika USA nebo hospodářství mnoha evropských zemí. Jejich měny budou posilovat, protože kapitál se tvoří u nich. Snaha bránit se apreciaci umělým oslabováním měny způsobí jen časté a prudké měnové turbulence. Změny těžiště měnové rovnováhy není třeba se obávat. Zato je třeba se mít na pozoru před výroky Nicolase Sarkozyho. „V roce 2010 nemáme žádné místo, kde bychom mohli mluvit o měnovém pořádku. Každý si dělá, co se mu zlíbí, byť se všichni správně snaží zachovat státní suverenitu. Ale musíme si uvědomit, že žijeme ve 21. století a nemáme žádný měnový řád,“ uvedl francouzský prezident. On a jemu podobní by rádi stav posledních let před krizí konzervovali nějakou obdobou brettonwoodského systému (viz box). „Co je míněno novým měnovým uspořádáním, to netušíme,“ řekl německý náměstek ministra zahraničních věcí Werner Hoyer. Sarkozy svůj záměr tají, nicméně v kontextu jeho předchozích nápadů by experiment jménem euro mohl snadno být umocněn a pokračovat nějakým šílenstvím jménem globalo. Současný systém devizových kurzů je optimální a to, že někdo byl zvyklý být premiantem, neznamená, že jím zůstane, když se ve třídě objeví noví a chytřejší žáci.

BOX:
Brettonwoodský systém Americký dolar získal status oficiální celosvětové rezervní měny, od které navíc budou měny ostatních zemí odvozeny. Současně Spojené státy musely garantovat směnitelnost dolaru za zlato v pevně stanoveném kurzu 35 dolarů za troyskou unci (šlo o jistou formu zlatého standardu). V zájmu centrálních bank ostatních států bylo vytvořit si dostatečné měnové rezervy právě v amerických dolarech. To zpětně zvýšilo atraktivitu této měny a posílilo její postavení v poválečném světě. Brettonwoodská dohoda dala vzniknout Stabilizačnímu fondu a později Mezinárodnímu měnovému fondu, který nad nově vzniklým systémem začal dohlížet. Dále pak vznikla Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, později Světová banka. Konverze dolaru za zlato nebyla vymahatelná jednotlivcem, ale měly na ni nárok centrální banky jiných zemí. V důsledku to znamenalo, že centrální banka USA byla povinna na žádost bank jiných zemí směnit dodanou sumu dolarů za odpovídající množství zlata. To v průběhu 60. let vedlo k odčerpávání zlata drženého americkými bankami z území Spojených států. V srpnu 1971, kdy o splnění závazku podle brettonwoodské dohody zažádaly Francie a Velká Británie, jim tehdejší prezident Richard Nixon nevyhověl a 15. srpna takzvaným uzavřením zlatého okna brettonwoodský systém zrušil. To vedlo k éře pohyblivých devizových kurzů. Cena zlata během několika měsíců od konce brettonwoodské dohody vzrostla řádově desetinásobně.

BOX:
Jak se působí na kurz a proč to Evropa nedokáže Povzbuzení slábnoucí měny je možné verbální intervencí zástupců dané centrální banky. Je však důležité, aby byl daný bankéř respektovanou osobností. Zatímco Alan Greenspann, přestože jde o jednoho z hlavních původců současné krize, měl takovou autoritu, že jen jeho výraz tváře dokázal hýbat akciovými trhy, šéf ECB Jean Claude Trichet takové charisma zdaleka nemá. Jeho slovní intervence jsou tak prakticky k ničemu.
Proti sílící měně může domácí centrální banka zakročit devizovou intervencí či snižováním domácích úrokových sazeb, případně může přistoupit k různým nestandardním měnověpolitickým opatřením, například ke kvantitativnímu uvolňování měnové politiky. To vše již ECB dělá, a proto chybí „moment síly“, který by trhy přiměl k pohybu zamýšleným směrem.