Záporné úrokové sazby ohrožují stabilitu celého systému Také Česko a jeho občané se stávají součástí gigantického ekonomického experimentu nemajícího ve světě obdoby.
Infekce záporných úrokových sazeb vyvolaná politikou Evropské centrální banky už nějaký čas stlačuje pod nulu úročení českých vládních dluhopisů a začíná podobně fungovat i u firemních dluhů, například u krátkodobých výpůjček ČEZ či pražského dopravního podniku. To se samozřejmě nemůže neodrazit v politice bank, které začaly požadovat u velkých depozit rovněž zápornou sazbu. Kde se vzaly tyto nové časy a jak v nich žít, je tématem tohoto vydání týdeníku Euro.
Negativní úrokové sazby byly donedávna jen hodně teoretickou konstrukcí měnových ekonomů, s jejímž praktickým naplněním nikdo nepočítal. Skutečné oškubávání střádalů končilo vždy jen u toho, že úrok v bance byl občas nižší než inflace. Prostě při existenci hotovosti si těžko představit, že někdo odevzdá dobrovolně část svého výdělku bankéři bez jakékoli protihodnoty. Jenže časy se mění a centrální bankéři dobře vědí, že u velkých sum je hotovost jen těžko použitelná a při stále marném oživování evropské a americké ekonomiky teorie přešla do praxe. Měnověpolitické sazby padly nejdříve na nulu a později v Evropě ještě níže. Moc to nepomohlo, růst je ve většině zemí s touto měnovou politikou stále dost rachitický a nikdo neví, jaké nežádoucí důsledky se mohou dostavit ani to, zda se nebezpečně nepřibližujeme destabilizaci systému a nějaké gigantické bankovní krizi.
Přitom se začínají objevovat názory, že je to ještě málo, a aby byla měnová politika skutečně účinná, je třeba zrušit hotovost a srazit sazby výrazně více do záporu. S takovým nápadem přišel třeba významný ekonom a bývalý člen měnového výboru Fed Narayana Kocherlakota. Co na tom, že s hotovostí by člověk přišel o naprosto klíčový atribut své svobody, protože jím vydělané peníze by držel v ruce stát, který by podle svého uvážení rozhodoval o jejich reálné hodnotě? Toto uvažování, donedávna zcela nemyslitelné, je nyní běžným a podle všeho legitimním tématem diskusí na konferencích či v médiích.
Řešení důsledků krize z roku 2008 tak začíná vážně měnit společnost, aniž by se kdo zabýval skutečnou podstatou toho, proč západní ekonomiky na zaplavování čerstvě tištěnými penězi prakticky nereagují.
Nikdo se neptá na to, jak by tyto peníze měly zvyšovat produktivitu práce na strnulých a přeregulovaných trzích. Zjistil by, že efekt je přesně opačný, než by bylo potřeba. Vlády, které si půjčují za záporný úrok, což jsou v Evropě téměř všechny, rozhodně nejsou nijak motivovány k bolestivým strukturálním reformám, bez nichž je obnovení zdravého, udržitelného, a ještě k tomu slušného tempa růstu prostě nemyslitelné.
Centrální banky touto politikou fungují jako agent vlády, a nikoli coby nezávislý strážce měny. Markantní je to v případě ECB. Je evidentní, že tato politika povede k nafukování bublin na různých trzích aktiv, protože investoři budou zoufale hledat alespoň šanci na uchování hodnoty svých peněz. Banky, kterým záporné sazby citelně snižují marže a jsou regulacemi tlačeny k nákupu bezpečných, nicméně záporně úročených státních dluhopisů, se budou propadat do čím dál hlubších potíží a přitom je evidentní, že se zdaleka nedokázaly vyrovnat s dědictvím předkrizové minulosti a jejich zdraví je chatrné.
My můžeme být jen vděční za skutečnost, že český bankovní sektor je dost zdravý a zatím stále máme národního regulátora, který je schopen bránit české banky před vysáním ze strany jejich matek.
Pokud však bude tato situace trvat ještě delší dobu, budou bubliny praskat, banky se hroutit a nastane krize, proti níž se budou jevit časy po pádu Lehman Brothers jako šťastné časy her a malin nezralých.
A před tou už nás ani zdravé české banky neochrání.
O autorovi| Pavel Páral paralp@mf.cz
