Česká republika se může stát jediným státem bez společné měnyVládě už se nemohlo dostat vážnějšího varování ohledně deficitu státního rozpočtu, než jakého se jí dostalo díky kritice Mezinárodního měnového fondu. Přijetí společné měny v ČR se oddaluje.
Česká republika se může stát jediným státem bez společné měny
Vládě už se nemohlo dostat vážnějšího varování ohledně deficitu státního rozpočtu, než jakého se jí dostalo díky kritice Mezinárodního měnového fondu. Přijetí společné měny v ČR se oddaluje.
Vláda, která se horem dolem zaklíná svou proevropskou orientací, podle jeho odhadu nebude schopna kvůli své rozhazovačné politice v dohledné době po vstupu do Evropské unie plnit náročná maastrichtská kritéria, která jsou základem Paktu stability a růstu. Jedním z kritérií totiž je, že deficity státního rozpočtu nesmí přesáhnout ve fiskálním roce výše tří procent HDP.
“…občané si již zvykli…“
Jenom letos se ale v Česku očekává deficit více než dvojnásobný. Ani prognóza na příští roky není příliš růžová - přestože ministr financí Bohuslav Sobotka slibuje reformu veřejných financí, doposud platí výhled, podle něhož by v závěru volebního období koaliční vlády měl být deficit na úrovni 5,5 procenta HDP. Vláda tak nejenže přesune rozpočtové problémy na své následovníky, ale zároveň se zříká toho, že to bude právě ona, kdo přivede Českou republiku k branám Evropské měnové unie. Nic na tom nezmění ani politicky motivované prohlášení premiéra Vladimíra Špidly, že sociální stát lze vybudovat pouze za předpokladu zdravých veřejných financí. Naopak, už to dává nahlédnout nejenom do konkrétního způsobu uvažování o možnostech a prioritách státního rozpočtu, ale i o omezeních, která v sobě reforma veřejných financí bude zřejmě skrývat. Ostatně vládní prohlášení hovoří jasně o tom, že reforma nesmí být v rozporu se sociálními vymoženostmi, na něž si, řečeno slovy ministra financí „naši občané už zvykli.“ Sociálně obezřetná a citlivá reforma veřejných financí však může nejenom naznačovat meze reformního snažení vlády, ale může být nakonec protimluvem, který jakoukoli skutečnou reformu zabrzdí. Je ovšem otázkou, zda odhad MMF, že budeme jediným státem v Evropské unii, který nebude zároveň v EMU, se nestane pro ČR výhodou.
Euro má své výhody i nevýhody
Argumenty pro a proti přijetí eura jsou v podstatě vyvážené, a bez delšího pozorování, co udělá měnová unie s hospodářstvím jednotlivých států i celou Unií, nelze vyslovit nějaký obecně závazný soud. Na straně jedné stojí nemožnost nadále ovlivňovat vývoj národní ekonomiky pomocí měnových i rozpočtových nástrojů a svázání ekonomiky s hospodářskými cykly celé eurozóny. Na straně druhé stojí ochrana před měnovými turbulencemi spojenými se spekulací s národní měnou, což v otevřené malé ekonomice nelze nikdy vyloučit. Zároveň se od přijetí společné evropské měny bude odvíjet i případný zájem zahraničních investorů, protože odpadnou jak kurzová rizika, tak transakční náklady při směně. Důležitá je i stabilita měnového prostředí s ohledem na provázanost s Paktem stability a růstu. Zvláštní by byla situace, kdybychom měli zůstat jedinou zemí s vlastní měnou. I tak je ale na rozdíl od dnešních členských států pro kandidátské země převzetí společné měny povinné, pouze se pro ně nestanoví žádné datum. Naopak, pro nově vstoupivší státy případné nedodržení Paktu stability a růstu neznamená žádné sankce. Ovšem nedůvěra bank a investorů v případě neplnění je sama o sobě již dost závažnou sankcí.
Sociálním výdajům pakt přát nebude
Otázka, kdy přijmeme euro, se začíná ale v poslední době překrývat otázkou jinou, daleko zásadnější - za jakých podmínek k převzetí nakonec dojde. Pakt růstu a stability totiž může doznat do doby, než vstup do něj bude pro nás aktuální, některé obměny. Problémem totiž je, že se pakt zatím zaměřuje vysloveně na formální stránku plnění podmínek, mezi něž patří i omezení deficitu státního rozpočtu. Neřeší ale problémy struktury výdajů. To se má nyní změnit. Státy s trvale udržovanými vyrovnanými státními financemi by měly být při hodnocení jednorázové odchylky v neprospěch přijatých kritérií posuzovány shovívavěji než státy, které mají s vyrovnanými rozpočty trvalé potíže. Stejně tak by měly být s přivřenějšíma očima posuzovány státy, které způsobí deficit díky investicím do vzdělání či do vědy a výzkumu, než státy, u nichž jsou výdaje strukturovány převážně do sociálních transferů, včetně nezvládnuté penzijní reformy či výkonu ekonomiky neodpovídajícího výdajům na sociální síť. A naopak, právě tyto státy by měly být sankcionovány daleko přísněji než dosud. Pakt stability tak může doznat do doby našeho vstupu značných odchylek, které už možná v té době budou nejenom respektovány v praxi, ale které mohou být už i závazné. Záleží pouze na vládě a její ochotě ke skutečně radikálním reformním krokům, zda se případná modifikace paktu pro nás stane výhodou, nebo naopak ještě nepřekonatelnější překážkou v přijetí společné měny.
