Kalousek otevřel dveře spolupráci čtyřkoalice a ODS
Pokud ministr financí Pavel Mertlík skutečně před parlamentní vyšetřovací komisí popřel, že by mu byla známa existence jakéhokoliv dokumentu datovaného před dnem 15. června 2000, který by hovořil o zavedení rychlé nucené správy v IPB s následným prodejem podniku do rukou Čs. obchodní banky (ČSOB), tak se zřejmě dostal do podobné situace, v jaké byl americký prezident Bill Clinton v kauze s Monikou Lewinskou. Ten pod přísahou vypověděl, že s Lewinskou neměl pohlavní styk, a pak tvrdil, že nelhal, protože orální sex nelze považovat za pohlavní styk. České vyšetřovací orgány nyní budou řešit, co je a není dokument, a jaký je rozdíl mezi dokumentem pracovním a oficiálním. Předseda komise Miroslav Kalousek podal na ministra Mertlíka žalobu kvůli křivé výpovědi před komisí. Mertlík tvrdí, že je nevinen, neboť neřekl nic nepravdivého a stojí si za tím, že žádný oficiální dokument do té doby nečetl, nicméně pracovní materiály o celé věci projednával. Mertlík tvrdí, že vláda před zavedením nucené správy rozhodovala podle materiálu, který vypracovala Česká národní banka. Komise ovšem upozorňuje na to, že podklady pro jednání bankovní rady i pro jednání vlády byly hodně podobné s dokumenty, které připravila sama ČSOB. Žádná novinka. Faktem je, že celý bankovní svět věděl a ví, že na analýze o případném převzetím Investiční a Poštovní banky Čs. obchodní bankou pracoval management ČSOB zhruba půl roku předem. O jednání v Paříži mezi Mertlíkem, Tošovským a zástupci KBC proběhla informace i v tisku. Zatímco deníky opakovaly ministrovo tvrzení, že o IPB se v Paříži nemluvilo, přinesl 5. června týdeník EURO informaci, že představitelé státu dostali na jednání nabídku ČSOB na převzetí IPB a podmínkou této nabídky bylo zavedení nucené správy v problémové bance. Poměrně důležitou otázkou ale zůstává, jak banka získala pro svoji analýzu údaje například o konkurenční IPB, jejím zdraví a stavu portfolia, což jsou vědomosti pro zpracování takového dokumentu zcela nezbytné. Nesporné ovšem je, že taková akce, jakou byla nucená správa v IPB, musí být nevyhnutelně připravena dopředu a předjednána s možnými partnery. Pokud tedy Mertlík nyní prohlašuje, že podobných dokumentů bylo spoustu, tak jistě nelže. Nyní jde jen o interpretaci toho, co řekl komisi. Podaná ruka. Kalousek svým trestním oznámením překlopil nyní výsostně politický boj o osud IPB do roviny, v níž již nejde o zpochybnění uvalení nucené správy, ale o kritický pohled na to, co se dělo potom. Poslanec Kalousek tak inteligentně otevřel dveře spolupráci opozice v celé kauze. V případě uvalení nucené správy byli kritici z ODS opuštění, protože se hrálo i o Josefa Tošovského, kterého čtyřkoalice považuje za svého spojence. Nyní jde už jen o Mertlíka a o tom by mohla smluvní i nesmluvní opozice najít společnou řeč. Nakonec přes výhrady, které je nutno mít k nezaujatosti Miroslava Kalouska v celé kauze, je jeho podání legitimním řešením problému, který vyvstal před komisí v případě, že rozhodující svědci vypovídali odlišně. Policie nyní doloží, že buď lhal ministr, nebo nějaký jiný svědek. V každém případě je teď vážně nastolena otázka, zda vláda nezvýhodnila jednu finanční skupinu před druhou, tedy zda celá akce neproběhla podle scénáře připraveného ČSOB. Z rozhovorů autorů článku s účastníky víkendových jednání se nezdá, že by bylo možné, že vše bylo připraveno a dopodrobna dojednáno předem. Parlamentní komise má nicméně právo se o tom přesvědčit i způsobem, který zvolila. Citlivé televize. Na druhou stranu v posledních dvou týdnech bylo zřejmé, že příprava odvetného úderu skupin kolem bývalého vedení IPB a kolem Nomury finišuje. Nervozitu mezi satelity Libora Procházky vyvolávaly především aktivity ČSOB směřující k získání kontroly nad soukromými televizními stanicemi Prima a Nova. Podle Lidových novin člen představenstva ČSOB Jan Lamser vyzval společnost Domeana k vydání podílů v FTV Premiéra, což je vlastník vysílací licence pro televizi Prima. Navíc se objevila informace, že ještě před uvalením nucené správy na IPB podala centrální banka trestní oznámení související s převody společností Domeana, Nomura capital, GES holding, MEF holding, FTV Premiéra a Beseda holding. Šlo přitom o to, že tyto podíly směřovaly do společností s domicilem v daňových rájích, tedy mimo kontrolu českých orgánů. Kontrola soukromých televizních stanic přitom od počátku diskuse o problémech IPB vyvolávala neklid u řady politiků zejména z ODS. Aktivní Nomura. Zástupce Nomury Randall Dillard minulý týden těsně před projednáváním zprávy vyšetřovací komise ve sněmovně vystoupil s prohlášením, že stát a ČSOB dluží akcionářům Investiční a Poštovní banky částku v rozmezí 25 a 43 miliard korun. Tak prý ocenili tři nezávislí auditoři hodnotu IPB letos na jaře a tyto hodnoty dokonce podle zveřejněných tvrzení mluvčí londýnské Nomury Clare Williamsové jsou odvozeny i od nabídek zájemců o koupi banky. O nabídkách v takové cenové úrovni však nebyl nikdo v ČR informován. Možná by někteří akcionáři mohli v této souvislosti žalovat Nomuru a Dillarda z přípravy jejich okradení, protože poslední známé nabídky z doby vrcholící krize byly prodej neočištěné banky s mimořádně rozsáhlou státní zárukou za šest miliard korun, nebo částečné očištění a prodej se stejnou zárukou za třináct miliard. Nikdo nepřišel. Stát v současnosti s Nomurou, ani s dalšími akcionáři IPB nejedná. Banka sice dopisem podepsaným generálním ředitelem Klackem podala rozklad proti uvalení nucené správy, k ústnímu jednání o rozkladu se ale nikdo z banky nedostavil. Transakce, které spolu s IPB prováděla Nomura na mezinárodních trzích, jsou přitom v současnosti zkoumány britskými regulačními orgány. „Britský regulátor si od nás vyžádal některé údaje a my jsme mu je poskytli. Spolupráce je korektní, prohlásil v této souvislosti mluvčí ČNB Milan Tománek. ČSOB pod tlakem. Lze očekávat, že střet v kauze IPB bude pokračovat a jeho politické konsekvence budou stále zřetelnější. Nyní vznikne tlak na ČSOB, aby v rámci velmi volných ustanovení smlouvy o převodu aktiv a pasiv IPB hrála mnohem více v zájmu státu a aktivně bránila ztrátám, které mohou vzniknout v podnicích dříve financovaných IPB. Poroste i tlak, aby tato banka převzala i část rizika z celé operace, které nyní jednoznačně leží na bedrech vlády. Někteří lidé možná doufají, že pod tímto tlakem by ČSOB mohla jednostranně odstoupit od smlouvy a život by mohl jít jinými cestičkami, než se dnes zdá. Dva na mušce. Pavel Mertlík je již podruhé v krátké době pod palbou Parlamentu. Poprvé se tak stalo kvůli prodeji České spořitelny, kdy ho ostře kritizovala ODS a obvinila jej z toho, že provedl značně nevýhodnou operaci. Objevily se již i nouzové scénáře, podle nichž by v případě, že by Mertlíkovi skutečně hrozilo obvinění z trestného činu, mohl jeho křeslo dočasně obsadit první vicepremiér Vladimír Špidla. Fakt, že se kritice tentokrát vyhnul Josef Tošovský, je možné přikládat skutečnosti, že velká část politického spektra počítá s jeho brzkým odchodem. A to i v případě, že nezíská místo viceguvernéra Evropské banky pro obnovu a rozvoj. V kuloárech se již hovoří o tom, že jeho rezignace je otázkou několika dní a již začal boj o jeho nástupce. Favorizován je přitom viceguvernér Oldřich Dědek, který sice z členů bankovní rady nemá mezi hráči na trhu nejvyšší autoritu, ale je blízkým spolupracovníkem současného guvernéra. Tošovský by si v případě jeho jmenování patrně i nadále zachoval vliv na chod centrální banky.
Parlamentní vyšetřovací komise
NA FÉROVKU
„Aktivní účast vlády a centrální banky při jakémkoliv řešení situace v IPB byla v červnu 2000 vynucenou nezbytností. Nečinnost by ve svých důsledcích znamenala katastrofu pro finanční systém a ekonomiku země. K tomuto názoru došla ve své zprávě parlamentní vyšetřovací komise k případu Investiční a Poštovní banky.
Tato zpráva neobsahuje informace podléhající utajení ani informace o konkrétní odpovědnosti jednotlivých osob v celé kauze, které bude komise teprve šetřit.
Podle názoru komise bylo orgánům státu i rozhodujícím vlastníkům banky zřejmé, že poté, co bylo žalobou minoritního akcionáře zablokováno navýšení základního jmění, a tím dosažení dostatečné kapitálové přiměřenosti, byl „řešením jen vstup zahraničního investora za aktivní účasti státu . To je poněkud naivní představa. Za prvé Nomura uvažovala o prodeji IPB zahraničnímu partnerovi minimálně od konce loňského roku, za druhé musela vědět, že bez výrazného očištění banky, se kterým chtěla, aby jí stát pomohl, či lépe udělal ho za ni, banka prodat nepůjde.
Komise potvrzuje, že jak centrální banka, tak ministerstvo financí jednaly s akcionáři IPB i potenciálními investory, kteří sami projevili zájem. Ačkoliv těchto jednání byla celá řada, první doložitelnou prezentací, kterou má komise v rukou, je takzvaný Pařížský dokument. Ten zaslal generální ředitel Československé obchodní banky Pavel Kavánek 26. května 2000 ministru financí Pavlu Mertlíkovi a prezentoval jej jemu a guvernéru ČNB Tošovskému o čtyři dny později při osobním setkání v Paříži.
Žaluje se Mertlík.
V Pařížském dokumentu je podle komise uvedeno, že ČSOB je připravena převzít IPB a navrhuje – jako vůbec první – variantu zavedení nucené správy v IPB a rychlého odkupu podniku od nuceného správce, nebo jako druhou rovnocennou variantu dohodu s akcionáři banky a zajištění vstupu strategického investora.
„Ministr financí při své výpovědi před komisí popřel, že by mu byla známa existence jakéhokoliv dokumentu datovaného před 15. červnem 2000, který by hovořil o variantě rychlé nucené správy s následným prodejem podniku ČSOB, uvádí se ve zprávě.
Předseda parlamentní vyšetřovací komise Miroslav Kalousek (KDU–ČSL) proto podal trestní oznámení na ministra financí Pavla Mertlíka kvůli podezření, že před komisí křivě vypovídal.
Chválí se guvernér a ČNB.
Podle komise se ČNB zabývala oběma variantami prodeje IPB celou první polovinu června. Podle interních materiálů bankovní rady byla výrazně preferována varianta dohody s akcionáři banky s tím, že by byla mnohem méně nákladná pro veřejné finance a mnohem méně riziková. „Z výpovědí svědků vyplývá, že ČNB do poslední chvíle usilovala o kooperativní variantu, nebylo však v její moci o tom rozhodnout. Do poslední chvíle v tomto případě znamená jednání předsednictva vlády, které dne 15. června 2000 zasedalo za přítomnosti guvernéra ČNB několikrát. Členové předsednictva vlády však shledávali ko–operativní variantu pro vládu jako neúnosnou, neboť dle svědeckých výpovědí považovali jednání akcionářů za vydírání, uvádí text zprávy.
O víkendu jasno předem.
Zjištění komise dokládá, že bankovní rada měla ve svých podkladech k jednání podrobný harmonogram kroků realizace prodeje podniku po zavedení nucené správy již 12. června. Přitom stejný harmonogram byl prý obsažen v Pařížském dokumentu včetně stanovení podmínky, aby se celý proces odehrál od pátku do neděle kvůli eliminaci rizika, že bude právně přerušen. S tím shodný byl prý i harmonogram, který 15. června projednávala vláda. „Zejména v přílohách vykazuje materiál pro jednání vlády shodné věcné a formální znaky s Pařížským dokumentem, uvádí se ve zprávě.
V návaznosti na to 16. června dopoledne jednala bankovní rada a vybrala jako nuceného správce Petra Staňka, který po–dle komise dostal za úkol učinit všechny nezbytné kroky k co nejrychlejšímu prodeji podniku ČSOB jako strategickému partnerovi. Komise tady zapomněla říci, že již v návrhu usnesení vlády bylo doporučení rychle prodat IPB do rukou ČSOB.
Nicméně podle komise nucený správce odmítl, že by mu byl dán úkol rychle prodat IPB do rukou ČSOB a že byl srozuměn s tím, že bude postupovat podle předem daného harmonogramu. „Svědecké výpovědi a písemné doklady, kterými komise disponuje (zejména svědecká výpověď regulátora, rozhodnutí bankovní rady ze dne 16. června 2000, hmotná zainteresovanost obsažená v pracovní smlouvě a rozhodnutí bankovní rady…), svědčí o tom, že jeho výpověď je nepravdivá, uvádí komise ve své zprávě. Trestní oznámení kvůli křivé výpovědí před komisí proto podal její předseda Kalousek i na nuceného správce.
