Příští měsíc už bude v čele britské centrální banky úřadovat dosavadní guvernér kanadské centrální banky Mark Carney. Nastoupí po dekádě výrazného guvernéra Mervyna Kinga, kterému šéfování banky přineslo úspěch, moc i útoky za nezvládnutí finanční krize.
Když se v roce 1991 akademický ekonom Mervyn King uvolil dělat hlavního ekonoma v Bank of England, prohlásil prý: „Nebudu zde více než dva tři roky.“ Nebylo divu. Britská centrální banka byla v té době jen nepříliš váženou převodovou pákou ministerstva financí, které fakticky určovalo úrokové sazby. Jenže po dekádách ospalé nečinnosti se v bance začaly dít věci – Černá středa, cílování inflace, nezávislost v monetárních věcech, léta hospodářského růstu, nenadálá krize a další růst moci banky. King tak místo po dvou letech odešel z banky po dvaceti dvou letech. A rovnou z toho nejvyššího postu.
V Sorosem zničené Bank of England
Když během krize King nevybíravě útočil na bankéře, že jen hrabou bonusy a nepůjčují reálné ekonomice, mnozí v tom spatřovali ozvuky Kingova mládí. Sice je v 65 letech váženým nositelem rytířského titulu s těmi nejlepšími školami, do poválečné Anglie se ale narodil železničnímu úředníkovi do obyčejných poměrů, kde se vše říkalo na rovinu. Proti předchůdci ve funkci guvernéra Bank of England Edwardu Georgeovi tak občas King uměl překvapit pěkně rázným prohlášením.
Ač se chtěl původně věnovat fyzice, nakonec v šedesátých letech vystudoval nejlepší ekonomické školy – Cambridge a Harvard. Už tehdy dostával za své práce ty nejlepší známky. Pak až do roku 1991 působil v akademické sféře. Občas seděl v kabinetu na Cambridgi s několika nobelisty, jindy na Massachusettském technickém institutu zase s nynějším šéfem americké centrální banky Fed Benem Bernankem.
V osmdesátých letech přešel do London School of Economics a v roce 1991 zkusil místo hlavního ekonoma v Bank of England. Tehdy to však nebyla žádná extra funkce a King se jí nemínil příliš dlouho držet.
Nicméně během pár měsíců mu bylo jasné, že narazil na mimořádně zajímavou práci. Zatímco v roce 1991 Británie v poklidu poslouchala poněkud nudné projevy premiéra Johna Majora, o rok později už nejen ekonomové a vláda šíleli z Černé středy.
Masivní spekulace investora George Sorose tehdy donutila vystoupit Británii z Evropského mechanismu směnných kurzů, libra prudce propadla a Soros si kromě miliard z krátkých spekulativních prodejů vysloužil i přízvisko „ten, který zlomil Bank of England“.
Tragédie banky byla ale také příležitostí pro akademicky velmi fundovaného Kinga. Hlavní ekonom nabídl místo pevných kurzů jako náhradní kotvu inflační cílování a podařilo se mu to prosadit.
Krize? Jaká krize?
V roce 1997 vzal post viceguvernéra banky, protože Bank of England se po nástupu labouristické vlády stala opravdu nezávislou institucí. Nový ministr financí Gordon Brown jí dal svobodu nad monetární politikou a úroky, i cílování inflace se už dělo výhradně v budově banky.
Když v roce 2003 King nastoupil do té nejvyšší funkce v bance, zdálo se, že tehdejší nastavení regulace ekonomiky nemá chybičku – růst byl silný, nezaměstnanost spadla a inflace také. King tomuto období říkával, že je „nice“, což znamenalo nejen hezké, ale byla to zkratka i pro „non-inflationary continual expansion“, setrvalý růst bez inflace.
Kingova sebejistota byla dobře vidět ještě v létě roku 2008. Tehdy patřil k těm, kteří ojedinělé zvěsti o budoucí krizi zlehčovali. King si s šéfem Fedu Alanem Greenspanem notoval, jak těžko někde spatřovat nemovitostní bublinu.
Po vypuknutí hypoteční, finanční a poté i hospodářské krize ale musel následovat všechny ostatní centrální bankéře. Podle kritiků však tak nečinil dostatečně rychle. Od října roku 2008 trvalo Bank of England pět měsíců, než se dostala z pětiprocentní úrokové sazby na půl procenta.
Asi i kvůli svému nevalnému věšteckému výkonu během krize King dodnes odmítá, že by za kolaps systému měli být odpovědni konkrétní lidé: „Nedémonizujte jednotlivé osoby. Nebyl to přece problém jednotlivců, ale problém krachu celého systému. Kolektivně jsme dopustili, aby se bankovní systém stal příliš velkým, dali jsme mu příliš velký status a postavení ve společnosti a neregulovali ho tak, aby měl dostatek kapitálu,“ prohlásil King naposledy v květnu.
Run na banku po 150 letech
Kingova počáteční nechuť k jiným než dosavadním protržním receptům se v krizi projevila i u prvního runu na britskou banku od roku 1866. King se zpočátku stavěl proti pomoci kolabujícímu bankovnímu sektoru. To podle něho nebyla práce pro centrální banku. Jeho nejoblíbenějším souslovím byl „morální hazard“, tedy opovržení politikou privatizace zisků a socializace dluhů.
Krachující Northern Rock byl nakonec na poslední chvíli zestátněn a King byl donucen obrátit. Desítky miliard liber natekly do churavých bank bez potřebné likvidity, po Northern Rock vstoupili daňoví poplatníci ještě do Lloyds či Royal Bank of Scotland.
King se sice loučí optimistickým výhledem, že růst britské ekonomiky už je „na dohled“, ale jeden jeho pozoruhodný dopis z poslední doby dokazuje, že tomu sám příliš nevěří.
Britská média přinesla příběh úspěšného podnikatele, kterého tak rozezlilo, když mu banka nedala úvěr na nové auto, že rovnou napsal Kingovi. Ten mu v odpovědi vyjádřil lítost, že britské banky neúvěrují ekonomiku tak, jak by měly, a připojil pozoruhodné doporučení: „Dodal bych odvahy lidem, kteří mají problémy se svými bankami, aby zkusili nové poskytovatele úvěrů. Jedním z takových příkladů může být Handlesbanken, zavedená, ale na britském trhu relativně nová švédská banka, která v posledních letech rapidně roste.“ Pravděpodobně žádný jiný guvernér centrální banky nikdy nedoporučoval občanům své země, aby se obrátili na bankovní pobočky z cizích států, protože domácí banky nepůjčují.
Rytíř centrálního bankovnictví
Kingovi kritici také guvernéra viní z nepokrytého nadržování konzervativcům, kteří jsou nyní u moci. Vždy a všude podporoval jejich úmysl proškrtat se z dluhů, podle některých dokonce radil současné vládě s konkrétními plány.
Celkově ale guvernérský post přinesl synkovi železničního zřízence nepopiratelné uznání establishmentu. Sešla se s ním královna, v roce 2011 mu dokonce udělila rytířský řád.
Přestože King odchází z banky už v pokročilém věku, nikdo nepochybuje, že v britském veřejném dění zůstane minimálně se svými ostrými poznámkami. Naposledy to takto u Kinga odnesla například chystaná daň z finančních transakcí zaváděná některými evropskými zeměmi: „Rozumím, proč se někteří politici zdráhají veřejně vyjevit svůj pravý skepticismus, ale můžu vás ujistit, že slýchám enormní skepsi dokonce i od těch, kdo záměr údajně podporují,“ prohlásil nedávno King se svou typickou, ale na centrálního bankéře nevídanou brutální upřímností.
Mervyn Allister King
» narodil se v anglickém Chesham Bois 30. března 1948 do rodiny železničního úředníka
» vystudoval ekonomii v Cambridgi i Harvardu
» vyučoval ekonomii v Británii i v Americe; nakonec od roku 1984 učil na London School of Economics
» v roce 1991 nastoupil jako hlavní ekonom do Bank of England, po šesti letech se stal viceguvernérem a v roce 2003 guvernérem; za jeho působení banka nebývale posílila svou moc, dobyla si nezávislost v monetární politice a po finanční krizi získala i pravomoci regulovat finanční sektor
» kritici Kingovi vyčítají pomalou reakci na finanční krizi i to, že Británie zažila poprvé po 150 letech run na banku v případě Northern Rock
» v roce 2007 si vzal finskou designérku Barbaru Melanderovou
» v roce 2011 získal rytířský titul
» je fanouškem fotbalové Aston Villy
Čtěte také:
Výhled nad Evropou se zatahuje, nad Británií svítá
Winston Churchill bude novou tváří pětilibrové bankovky
Tereza Zavadilová: Guvernér královské banky
