Blízký východ se v posledních letech ponořil do chaosu, s nímž se Izrael pere už desítky let. I proto do Svaté země dnes míří tolik turistů. Ceny letenek jsou nízko, tak nízko, že to z Izraele dělá zajímavou turistickou destinaci. Není to ale země jako každá jiná.
To pocítíte už na ruzyňském letišti, pokud se rozhodnete využít služeb některé z izraelských leteckých společností. Před odbavením vás čeká nepříjemný výslech, kterému nepomáhají nejasné odpovědi, vtipy nebo razítka z arabských zemí v pasu. Proti tomu je rozhovor s americkými imigračními úředníky přátelské poklábosení. Na druhé straně, využijete-li české přepravce, nebude se vás ptát nikdo na nic. A po příletu do Izraele sice budete muset projít imigračním, ale to už bude rychlá konverzace maximálně o tom, kde budete bydlet a kolik máte s sebou peněz.
Po stopách Ježíše nebo k moři
Na dovolenou do Izraele se teď vydávají i ti, jejichž touhou není projít si křížovou cestu, podívat se na Chrámovou horu či do zahrady Getsemanské, dokonce ani tiše plout po hladině Mrtvého moře, které vlastně žádným mořem není. Když jsem poprvé od někoho slyšela, že uvažuje o rodinné dovolené u moře v Izraeli, moc jsem tomu nerozuměla a nerozumím tomu ani poté, co jsem tu zemi navštívila. Je to země tisíce zážitků a pocitů, ale u moře vám bude lépe jinde.
Tel Aviv se sice rozkládá podél pláže, ale není to typické přímořské město, jehož pláže by obklopovaly restaurace, prodejci suvenýrů, nafukovacích kačenek a zmrzliny. Moře je tu takový milý bonus, ale žádné velké pohodlí vás u něj nečeká. Pokud přece jen toužíte po koupání, je lepší vypravit se na jih k Rudému moři do Ejlatu, na samou hranici s Egyptem. Pak ale musíte počítat s tím, že cesta do Jeruzaléma vám zabere čtyři až pět hodin času. Ovšem jet do Izraele, a nevidět Jeruzalém zase trochu postrádá smysl.
Mrtvé moře je kapitola sama pro sebe. Vyhněte se turistickým plážím, na které vás svezou autobusy z velkých měst. Pod hladinu se sice nepotopíte, bahnem se pomažete, ale krásu nejníže položeného místa na zemi na nich nenajdete. Přitom o pár kilometrů dál můžete tohle zvláštní místo poznat z úplně jiné stránky, která vás nadchne.
Chrámová hora. Posvátné místo judaismu i islámu, které dennodenně jitří emoce
Pořád musíte brát v potaz, že jste v zemi, která nikdy nemá klid. Její obyvatelé nastupují po dovršení 18 let povinně do vojenské služby, a to včetně žen, a poté je jako rezervisty čeká každoroční měsíční cvičení. Nejdřív vojna, potom vysoká. Mladí vojáci jsou na ulicích všudy přítomní. V autobuse, který nás vezl z Jeruzaléma na letiště v Tel Avivu, bylo snad víc samopalů než kufrů, protože vojáci určitě převažovali nad turisty. Paradoxně mě to nenaplňovalo klidem a pocitem bezpečí, naopak.
Bezpečnost nade vše
Vojna v Izraeli prostě patří k životu jako povinná školní docházka. Potomci těch, kteří nějakým zázrakem přežili druhou světovou válku, jako by si doopravdy vážili toho, co mají. Jako by si uvědomovali, že o to mohou kdykoli přijít a že je jejich povinností svou zemi bránit, když ji konečně mají. Pohled na mladé veselé lidi se samopaly se mi zaryl hluboko do paměti. Stejně jako rychlé akce od pohledu starších a zkušenějších vojáků a policistů ve starém Jeruzalémě. V uličkách Starého Města je zdánlivě náhodně rozeseto kovové nebo plastové hrazení, které se v Praze objeví třeba při pořádání maratonu. Městem procházejí tisíce turistů a mezi nimi nepočítaně mužů v uniformách. Z ničeho nic vytipují někoho z davu, ten během několika sekund skončí obehnaný hrazením a policisty nebo vojáky, kteří ho šacují a vyslýchají, a dav turistů pluje dál, jako by se nechumelilo.
Před hradbami, za hradbami
Jedním z výrazných pocitů, které jsem si z Izraele odvezla, je neklid a obava, co tuhle zemi ještě čeká. Zároveň ve mně žádné jiné místo na světě, které jsem navštívila, nevyvolalo tak silné pohnutí a pokoru, se kterou jsem procházela uličkami nejužšího centra, lemovanými obchůdky suvenýrů pochybné kvality i vkusu. Tak jako v Benátkách všechny cesty vedou na San Marco, v Jeruzalémě všechny uličky nakonec končí u zdi. U té, které Arabové a podle nich skoro celý svět říká Zeď nářků, ale pro Židy to bude vždycky ha-Kotel ha-Ma’aravi – Západní zeď, ta, která v době druhého chrámu obklopovala západní část Chrámové hory. Té hory, kam teď mají Židé zakázaný vstup, i když je pro ně tím nejposvátnějším místem. Té, na niž smějí bez omezení jen muslimové.
Nepřetržitá modlitba. Nespočet věřících mnoha vyznání znamená nespočet modliteb, které zní městem po celý den
Všem ostatním, které tam pustí, je pro vstup vymezeno brzké ráno nebo jedna hodina odpoledne (podle ročního období buď od 12.30 v zimě, nebo od 13.30 v létě) od neděle do čtvrtka. Na odpolední vstup se čeká několikahodinová fronta. S sebou nesmíte mít žádné náboženské symboly, čímž se nemyslí jen křížek na krku, ale třeba i pohled s vyobrazením zdi, který vám stráž vyštrachá v kabelce. Na horu vystoupáte po dřevěném mostku a za ním čeká další stráž, tentokrát už muslimská, která si svou funkci užívá a nepustí vás bez poznámek, i když budete jako žena zahalená od hlavy až k patě. Nepříjemný zážitek, který si příště odpustím.
Ani pohled na místní, kteří tu mezi mešitami hrají fotbal a svačí, není zrovna povznášející. To všechno ale k Jeruzalému patří. Stejně jako ženy, které se před Západní zdí křižovaly asi jako u zlatého křížku Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Na druhé straně, kde jinde se mísí náboženství tak jako v Jeruzalémě? Kde jinde by měl být člověk tolerantnější k projevům jakékoli víry?
Uniformovaná ochrana. Vojáci a policisté jsou v Izraeli všudypřítomní, zejména v Jeruzalémě je jich neobvykle mnoho
Co krok, to významné místo. Tady se narodila Marie, tady je palác Piláta Pontského, tudy kráčel Ježíš, když nesl na zádech svůj kříž, tady upadl poprvé, tady podruhé. Najednou jsou před vámi místa, o kterých jste četli nebo je jen viděli v Jesus Christ Superstar. Ostatně soundtrack z tohoto filmu mi zněl v hlavě celou dobu. Nikdy jsem si nepředstavovala skutečnou křížovou cestu, doteď pro mě měla podobu kapliček s jednotlivými zastaveními a najednou jsem na ní stála. Vlastně pár metrů nad ní, protože dnešní Jeruzalém leží na troskách své dřívější opakovaně zbořené podoby.
Před Pilátovým palácem nás mladý muž u vchodu upozornil, že právě to je „to místo“, a poslal nás dovnitř s tím, že je to přece zadarmo. Uvnitř si nás ale našel a začal nám vysvětlovat historické události do velkých detailů. Původně jsem si myslela, že je z nějaké církve, nakonec se ale ukázalo, že je jedním z desítek, možná stovek místních samozvaných průvodců, kteří neváhají přísahat, že mají ke své činnosti všechna nezbytná oprávnění. Byl sympatický, spoustu toho věděl, byla to zábava a nabídl nám, že nás provede celou křížovou cestou. Dohadování o ceně bylo tvrdé. Usmlouvala jsem to na třetinu původního návrhu a stejně nás to vyšlo draho. Nelitovala jsem ale jediného šekelu. I kdyby byla pravda jen půlka toho, co řekl, a pravá jen půlka míst, která nám ukázal. V průvodcích bychom je nenašli.
Vzal nás do podzemí, ukázal ty vrstvy Jeruzaléma, které údajně zažily Ježíše. Jeho vězení, místo, kde byl odsouzen, a další. Během následujících dní jsme takových nabídek dostali několik denně i od mužů se vzhledem univerzitních profesorů. Provádět Svatým městem je zřejmě skvělý džob. Své „průvodcovské“ služby nám nabízely i malé děti v muslimské čtvrti, bez uzardění si říkaly o peníze a byly naštvané, když jsme je nechtěli dát.
Tudy kráčely dějiny
Jednotlivé čtvrti Starého města se dají rozpoznat dost snadno, i když se vejdou na kilometr čtvereční. Arménská je klidná, tichá a vylidněná. V ní si můžete odpočinout od davů a vydechnout od nepříjemných prodavačů cetek. Židovská má největší kouzlo v pátek večer o šábesu. Arabové jsou obchodníci, kteří nenechají nikoho projít, aniž by se pokusili mu něco prodat. Na druhé straně právě o šábesu, kdy jsou restaurace i obchody povětšinou zavřené, přijdou jejich služby vhod. Pokud vyjdete muslimskou čtvrtí a skrz Damašskou bránu mimo hradby, v sobotu tu na trhu nakoupíte ovoce, zeleninu a další jídlo a navíc tu mají skvělý falafel i šauarmu.
Izrael, země českému exportu zaslíbená. Vývoz táhnou automobilky
Stánek s nápisem „King of falafel“ je ten pravý. Nevypadá nijak hezky, ale to žádný z nich. Zato jídlo je dobré, levné a obsluha milá, bez sebemenšího pokusu vás natáhnout, což tu není úplně obvyklé. Ovšem je třeba přiznat, že vás bez uzardění okradou všechna zdejší etnika. Patří to k místnímu koloritu, i v sámošce si trochu připočtou, třeba láhev vody navíc, o taxikářích a dalších službách ani nemluvě.
Křesťanská čtvrť je plná turistů mířících do Chrámu Božího hrobu, pot se tu mísí s vůní kadidla. Možná i proto je na nádvoří chrámu překvapivě dobře fungující Wi-Fi, která zvládne davy. Společným prvkem všech zdejších čtvrtí jsou stovky toulavých koček, které žebrají o jídlo, posedávají všude možně a je jim jedno, jakého jste vyznání, hlavně když něco odpadne. Po jednom dni stráveném v uličkách Starého Města se dostavuje vyčerpání fyzické i psychické, vjemů je příliš a kamenný povrch natolik členitý, že pražská dlažba ve srovnání působí jako příjemná lesní pěšina. Jeruzalém je třeba dávkovat.
Jeruzalém. Město, kde setkává křesťanství s islámem a judaismem na každém kroku
Mimo hradby, avšak na dohled se tyčí Olivetská hora, na které můžete bez problému strávit také celý den a možná ani nenavštívíte všechna významná místa. Na jejím úpatí je Getsemanská zahrada, v níž Ježíš strávil poslední večer před svým zatčením. Napravo od ní se zase rozkládá největší židovský hřbitov na světě, kterým se proplétá rušná silnice. Nejde přehlédnout, že izraelský vozový park tvoří z velké části škodovky. Dokonce i Gett, startupová taxislužba izraelského původu, na ně spoléhá. Od Olivetské hory prý bude Kidronským údolím stoupat Mesiáš ke Starému Městu. Snad to přežije, protože přejít silnici, na které neplatí žádná pravidla a nepřetržitý hluk klaksonů dohání k šílenství i ty, kteří zatím mesiášským syndromem netrpí, je téměř nadlidský úkol. Ale možná je to jen malá zkouška z mnoha, které ho na cestě ke spasení světa čekají.
Krásným i děsivým místem vzdáleným od hradeb starého Jeruzaléma je Jad vašem, památník a muzeum holocaustu, které připomíná jednu z mnoha zoufalých kapitol dějin národa, jenž z velké části tvoří stát Izrael. Jad vašem stojí na nádherném místě na Herzlově hoře, které tu také říkají Hora vzpomínek. A nevzpomínají tu jen na ty, kdo nepřežili válku, ale také na ty, kteří mnohým pomohli přežít. Alej spravedlivých jsem si vždycky představovala jako stromořadí desítek, možná stovek stromů. Ve skutečnosti je to veliký park, ve kterém je stromů více než dva tisíce. Další už není kam sázet, počet spravedlivých mezi národy se blíží dvaceti sedmi tisícům. A právě ty stromy si budu z Jad vašem pamatovat, stejně jako pohled do údolí a zvláštní klid místa, které by mělo být povinnou jeruzalémskou zastávkou zejména pro ty, kdo si myslí, že některé úseky naší historie se nemůžou nikdy opakovat.
Neklidná mozaika
Když se budete pár dní procházet městem a uvidíte našňořené chasidské rodiny se spoustou malých dětí a o kousíček dál zase malé arabské kluky hrát fotbal a jejich otce okouzlovat turisty v některém ze stánků se suvenýry a mezi nimi řecké či ruské pravoslavné mnichy či koptské křesťany s tmavou pletí, možná na chvíli zapomenete, jak třaskavé je zrovna tohle místo. Vojáci a brány s detektory kovů vám to ale rychle připomenou a opět ve vás vzbudí ten zvláštní neklid, který jako by se místním vyhýbal. Jako by věřili, že je ochrání jejich Bůh a v nejhorším silná armáda a systém protivzdušné obrany Iron Dome. Ve mně ten pocit plný obav zůstává i nadále. K moři vás raději pošlu jinam. Za poznáním míst, kde se psala historie, ale musíte do Izraele.
Dále čtěte:
