Vyhovět současně všem zájmovým skupinám v životní praxi nelze
Praha si konečně po deseti letech nastínila projekt dalšího rozvoje, její zastupitelstvo schválilo územní plán. Jako každý podobný dokument vzbudil řadu polemik, dokonce protestů, hovoří se o žalobách k Ústavnímu či jinému soudu. Zda se někdo k žalobě odhodlá, ukáže čas. Většina horkých hlav totiž během doby zjistí, že každá žaloba něco stojí, anebo se nechá přesvědčit, že její původní argumenty zase až tak silné nebyly.
Každý projekt typu územního plánu bude nakonec z většiny výsledkem toho, na čem se shodly různé zájmové skupiny, navzdory všem eventuálním dalším jednáním s ministerstvy a úřady, navzdory i případným soudním sporům. Koho to překvapuje a pohoršuje, není ničím jiným než naivním idealistou.
Ani studium národohospodářských politik se dnes neomezuje na pouhé protínání křivek a citování zákonů. I národohospodářská politika je nucena se zabývat tím, kdo, co a jak prosadí. „Pokud chcete porozumět ekonomii, studujte učebnice. Chcete-li pochopit ekonomiku, sledujte chování zájmových skupin, říká s oblibou svým studentům děkan Národohospodářské fakulty VŠE v Praze Milan Žák. Také tisk se stále více zaměřuje na to, kdo s kým a proč, než na sáhodlouhá zamyšlení ke změnám ve vývoji průmyslové produkce. Nakonec, velkou část růstů v minulých letech mají na svědomí například investice ČEZ a Telecomu, vyvolané nejen společenskou objednávkou, ale také tlakem zájmových skupin.
Vliv na ekonomiku této země mají bezesporu i územní aspekty jakéhokoliv plánování. Základní dokument, kterým se má řídit výstavba a fungování české metropole, není jen o tom, kudy se bude jezdit do práce, co vyroste v sousedství kult urních památek a kde zase bude Praha rozkopaná. Jde především o investice do infrastruktury a o podmínky, které mají přilákat investory. Když Intel zamýšlel výstavbu nového závodu v České republice, Pardubice a Plzeň mu okamžitě nabídly levné pozemky. Praha nemá takový prostor, který by mohla někomu přinést na stříbrném podnose. I proto chce ministerstvo průmyslu a obchodu posunutí vnějšího dopravního okruhu u Suchdola dál od Prahy, aby zpřístupnilo nové potenciál ní rozvojové plochy. I proto má smysl projekt Počernice-Běchovice, který by mohl znamenat budoucí rozvojovou lokalitu.
Zkušený pozorovatel zřejmě namítne, že i v těchto případech jde nepochybně o něčí zájem. A ten někdo ho uměl na radnici prosadit. To však neznamená, že projekt není veřejnosti ku prospěchu. Kdyby si například průmyslová lobby konečně pros adila některé zákony a investiční společnosti protlačily daňové zvýhodnění fondů, bylo by to také ku prospěchu všem.
Lobbování není lumpárna a korupce není lobbování. A zájmové skupiny netvoří jen zločinní podnikatelé. Jsou jimi třeba i občané, které spojuje nějaký zájem. Například společná lokalita, kde žijí, ať jsou to střední Čechy, Praha nebo jen ně která sídliště. V okolí Divoké Šárky se daly dohromady dva tisíce občanů, aby protestovali proti komerční výstavbě v tomto unikátním prostoru. Nakonec uspěli a zastupitelstvo jim vyhovělo. V Petrovicích podpořilo tamní občanské sdruže ní plných dvanáct tisíc podpisů.
Některé protesty a připomínky se však na jednání zastupitelstva ani nedostaly, protože je už předtím zamítla státní správa nebo orgány magistrátu. A to občanská sdružení dráždí. Možná by jim to vadilo méně, kdyby se nedověděla, že mnozí rozhodující lidé prý zároveň podnikají v oboru, který na územním plánu může hodně vydělat nebo hodně tratit. Kdyby jen polovina všech podezření byla pravdivá, šlo by o neuv ěřitelnou machinaci. Jestliže ten, kdo rozhoduje o osudu nějakého pozemku, je zároveň majitelem realitní kanceláře, zaměřené právě na tuto lokalitu, pak nejde jen o jednoduchý konflikt zájmů. Přitom občanské sdružení SOS Praha tvrdí, že takovýc h případů má údajně na seznamu desítky. Je ovšem poněkud zvláštní, že tento seznam dosud nezveřejnilo.
„V New Yorku by něco takového vůbec nepřipadalo v úvahu. Člověk s podobnými aktivitami by musel odstoupit v okamžiku, kdy to vyjde najevo. Spíš by ho ale ještě předtím zlikvidovala vlastní strana, říká šéf SOS Praha Petr Štěpánek, odvolá vaje se na to, že v USA pět let žil. Nepochybně má pravdu, ovšem na druhou stranu nepochybně i za velkou louží existují cesty, jak prosadit zájmy některých podnikatelů. Ostatně v samotné západní Evropě se o podvodech spojených s územním rozhodováním psaly detektivky a točily filmy. Vycházely ze skutečných případů.
Územní plán je jistě plánem kompromisů. Zájem lidí, kteří se potřebují rychle dostat do práce, se nutně kříží se zájmem těch, kterým chce někdo budovat pod okny rychlostní komunikaci. Když o tom, co je užitečné pro větší část populace, rozhodují vo lení zástupci, je to jistě správné. Pokud se ovšem například i na veřejném hlasování ukáže, že lze volené zástupce ovlivnit, je to na pováženou. Zvlášť když už nehlasují o tom, kudy skutečně povede některý z městských okruhů, ale jen o užití pozemku nepodstatné velikosti.
Výkon pražského zastupitelstva při závěrečném hlasování byl úctyhodný. Od devíti od rána do půlnoci totiž rozhodovalo o téměř dvou tisícovkách pozměňovacích návrhů. Možná že v tom maratonu nebyli schopni posoudit, kdo si jen přihřívá polívčičk u a komu jde skutečně o blaho spoluobčanů.
Ať už vypadá územní plán jakkoliv, je dobře, že jej Praha konečně má. Konkrétní stavby a projekty stejně bude muset ještě posoudit stavební úřad, ministerstvo životního prostředí a další instituce. Ty mohou leccos nekalého překazit - pokud bud ou chtít. Aby nezůstal mrtvým dítětem, musí se územní plán dál vyvíjet, musí k němu přibývat změny a prováděcí plány.
