Vilnius mnozí považují za malou Prahu. Aby ne, architektura jeho historického centra Prahu opravdu připomíná. Staré Město je situováno v malebném údolí řek Vilnia a Neris. Navíc v něm najdete krásné hrady a kostely.
Foto: Profimedia.cz
Za zakladatele Vilniusu, hlavního města dnešní Litvy, je považován velkovévoda Gediminas, který vládl ve 14. století. Založení města má svůj romantický příběh. Podle legendy se Gediminas a jeho lovecká družina utábořili na jednu noc v údolí, kde nyní město stojí. Velkovévoda ve svém snu viděl vyjícího vlka v železné zbroji na vrcholu vysokého kopce. Ráno pak hlavní věštec vysvětlil význam snu následovně: „Toto je to pravé místo k založení města, jehož sláva a věhlas se bude šířit světem, jako se neslo vytí vlka po kraji.“
V současné době je hrad na vrchu pojmenován podle Gedimina. Slouží jako muzeum, mezi jehož exponáty najdete zrekonstruované modely vilniuského hradu, výzbroj a ikonografický materiál starého Vilniusu. Na vrcholu věže je vyhlídková terasa, která odkrývá nezapomenutelné panorama města.
Hrad Gediminas a sousedící hrádek tvoří komplex obklopený ochrannou kruhovou zdí. Útoky ale hrad naposledy odrážel v letech 1655 až 1661. Poté byl horní hrad opuštěn a zanechán svému osudu. Současný stav odpovídá renovaci a rekonstrukci z roku 1960. Dolní hrad a královský palác zároveň prošly jedním z největších archeologických průzkumů v Evropě. To platí i pro nedaleký kopec Tří křížů.
Láska až za hrob
Ke královskému hradu se váže další romantický příběh, který se odehrál mezi litevským velkovévodou Zikmundem Augustem a Barbarou Radzwillovnou. Oba se potkali ve Vilniusu v roce 1545 ještě předtím, než se Zikmund August stal velkovévodou Litvy a polským králem, a evidentně to bylo milostné vzplanutí na první pohled. Jejich love story měla pak všechny správné atributy: tajné schůzky, tajnou svatbu proti vůli rodičů, milostné pouto odolávající i veřejnému nesouhlasu. Proti všem očekáváním láska překonala všechny obtíže a Barbara byla nakonec prohlášena za panovnici. Zemřela ale už o šest měsíců později. Truchlící Zikmund August pak doprovázel její rakev z Vilniusu přes Bělorusko až k místu pohřbu v polském Krakově.
Letos v srpnu se místní nadšenci rozhodli zopakovat cestu smutečního obřadu s litevskými koňmi „žemaitukas“. To je historické pony plemeno z Litvy, které bylo využíváno ve válkách během severních křížových výprav. Je považováno za součást historického dědictví.
Vilnius
Ve své historii spojoval Vilnius tři vyznání – pohanskou víru a západní a východní křesťanství. Ve 14. století velkovévoda Gediminas, poslední vládce pohanského státu v Evropě, rozesílal evropským panovníkům svoje dopisy, ve kterých zmiňoval, že „všichni uctívají jediného Boha, jenom ve Vilniusu se mu klaní pouze ze zvyku“, a to i v době, kdy již katolická i pravoslavná církev v tomto teritoriu působila. Později se ve městě usadili také muslimové, krymští Tataři a Židé, kteří se podíleli na výstavbě mnoha svatostánků. Vilnius byl dokonce nazýván Jeruzalémem severu.
Napoleonův oblíbený kostel
Jiná místní historka se vztahuje k Napoleonovi. Když slavný vojevůdce přijel do Vilniusu a navštívil kostel svaté Anny, byl ohromen jeho krásou tak, že ho chtěl přestěhovat do Paříže.
Podle některých historických pramenů bylo použito na stavbu kostela 33 různých druhů cihel. Dnešní zděná budova byla postavena na podnět velkovévody Alexandra v letech 1495 až 1500. Tady se znovu připomíná vztah k České republice. Architektem kostela byl podle jednoho výkladu Michael Enkinger, který postavil stejný objekt také ve Varšavě. Podle druhé možnosti jej navrhl Benedikt Rejt z Pístova, který patřil mezi vůdčí osobnosti architektury v Čechách. Postavil i Vladislavský sál na Pražském hradě nebo chrám svaté Barbory v Kutné Hoře.
Na počátku 18. století byl Vilnius často postižen požáry a rozsáhlé rekonstrukce se pak zasloužily o rozvoj svébytného lokálního stylu a zvláštní romantické atmosféry. Pro mnohé je Vilnius dodnes především městem snů a melancholických nálad.