Není to moderna, není to postmoderna, že by snad renesance?
„Myslím, že stejně pořád stavíme funkcionalistické baráky,” říká v dokumentu promítaném na letošním bienále v Benátkách legendární česká architektka Alena Šrámková. Kurt W. Forster by s ní ale zcela jistě nesouhlasil. Hlavní kurátor přehlídky, švýcarský historik a teoretik architektury, se totiž v Benátkách snaží dokázat pravý opak. Že současná architektura je skutečně čímsi novým.
Bienále má tradičně dvě části: jednotlivé národní expozice a průřezovou výstavu současnou světovou architekturou, tak jak ji vidí a vnímá hlavní kurátor. Za téma letošního ročníku Forster zvolil mnohoznačné slovo Metamorph.
Pro mnoho zúčastněných zemí zjevně šlo o příliš obecné a špatně uchopitelné téma. Některé země na celé bienále rovnou rezignovaly, jako třeba Austrálie, která svůj pavilon pronajala soukromé stavební firmě. Národní pavilony se v zásadě liší dvěma pojetími: informativním a uměleckým. Příkladem prvního je španělský pavilon pojatý jako přehlídka proměn, kterými jejich architektura v posledním půlstoletí prošla. Nejdále na pole konceptuálního umění se naopak vydali Švýcaři, kteří představují podivný projekt, jehož základem je myšlenka rozebrat celou planetu na jednotlivé prvky a postavit si z nich novou a větší.
Přesvědčivou ukázkou rozdílných pojetí jsou pavilony Francie a Velké Británie. Francouzi k tématu přistoupili s notnou dávkou hravosti a výsledkem je působivá expozice, ve které tři architektonické týmy ukazují, jak bude jedno pařížské předměstí vypadat za deset, třicet a padesát let. Součástí projektového zadání byly i scénáře předpovídající politický a demografický vývoj. V roce 2034 prý například evropský ministr práce a sociálních věcí Ernst Wok, jmenovaný do funkce za předsednictví Ukrajiny, začne se zaváděním pětadvacetihodinového pracovního týdne. Máme se na co těšit.
Angličané zase vystavují nejzajímavější architekturu. Architekt Peter Cook jednoduše oslovil devět architektonických studií a nechal je, ať se sama představí. Nás může těšit, že v této devítce jsou hned dva „čeští“ zástupci. Jedním je londýnské studio Future Systems, vedené českým architektem Janem Kaplickým, druhým John Pawson, který na výstavě představuje svůj nedávno vysvěcený klášter v Novém Dvoře v západních Čechách (magazín E8, srpen 2004).
Náš pavilon sdílíme se Slováky a je bohužel jedním z nejslabších. Samotná expozice možná není až tak špatná, pro podobný typ výstav však zcela nevhodná. Jde o krátké medailony dvou architektů, kteří výraznou měrou ovlivnili československou architekturu 80. let, Aleny Šrámkové a Ferdinanda Milučkého. Při vší úctě k legendám - pro našince to může být ještě docela zajímavé, pro cizince to musí být strašná nuda. Jediným lákadlem jsou nakonec pohodlná houpací křesílka, ve kterých se skvěle odpočívá.
Tím hlavním, proč stojí za to bienále vidět, je ale výstava v tzv. Arsenale. Forster na ni zařadil přes 200 projektů z celého světa. To první, co člověka napadne, je, že česká architektura je úplně mimo. Představované stavby, bez ohledu na to, zda jde o skutečné realizace či zatím jen o vize, vesměs nepostrádají odvahu, hravost a originalitu, což jsou hodnoty, které české architektuře příliš vlastní nejsou.
Když však opadne prvotní šok, uvědomíte si, že hlavní rozdíl není ani tak v kvalitě domácí a zahraniční produkce, ale v typu zakázek a možnostech investorů. Zatímco v tuzemských architektonických časopisech se až na výjimky setkáváme převážně s rodinnými domy a administrativními budovami, tady převažují velkorysé veřejné stavby: knihovny, muzea, parky, koncertní síně, školy - zakázky, u nichž mívají architekti větší možnost uplatnit kreativitu. Je až neuvěřitelné, kolik takových staveb ve světě vzniká. Dokud se u nás nezačne investovat například do rozvoje univerzit, které ve světě patří mezi nejprogresivnější stavebníky, česká architektura nikdy nebude patřit ke světové špičce.
Zajímavé v tomto směru může být srovnání jednotlivých zemí podle počtu projektů, které Forster vybral. Vedou Spojené státy a Španělsko. Až další místa obsadilo Nizozemsko, Velká Británie a Japonsko, země, ve kterých se na architekturu tradičně dbá. Na rozdíl od ostatních však tyto tři na výstavě reprezentují hlavně projekty domácích architektů. Ze zemí východní a střední Evropy jsou na výstavě zastoupeny pouze Slovinsko, Maďarsko a Litva. Fenoménem současné architektury je ale Čína. Některé z nejodvážnějších projektů se totiž uskutečňují právě tam. Skoro všichni slavní architekti současnosti v Číně stavějí nebo se stavět chystají.
Co ale vlastně podle Forstera znamená současná architektura? Výstava začíná ohlédnutím do roku 1980 a připomenutím čtveřice architektů, kteří patřili k průkopníkům postmoderny - Alda Rossiho, Jamese Stirlinga, Petera Eisenmana a Franka Gehryho. Zejména poslední dva jmenovaní jsou představováni takřka jako otcové zakladatelé současné architektury. Ta se podle Forstera vyznačuje značnou otevřeností a důrazem na emocionalitu. Moderna již není předmětem ironie a provokativních výpadů, ale dědictvím, které lze rozvíjet, aniž by jím byl člověk svazován. Někdejší obdiv funkcionalistů ke světu strojů a techniky vystřídal zájem o živou přírodu. Dům již není přirovnáván ke stroji na bydlení, ale mnohem spíše k živému organismu.
Tento obraz Forster buduje v pěti kapitolách. V každé se snaží pojmenovat jedno z klíčových témat, které podle něj odlišuje současné stavby od výkonů moderny. Hned první část je například věnována problematice transformace existujících staveb. Zatímco dříve bylo hlavním úkolem architektů navrhovat novostavby, dnes stále častěji řeší, jak dát starým domům nový smysl. Za pozornost stojí zejména několik projektů, jak revitalizovat paneláková sídliště. Další oddíly výstavy nesou názvy Topografie, Povrchy, Atmosféra a Hyper-projekty a expozici v Arsenale ještě volně doplňuje přehlídka čtyř desítek nových koncertních síní v italském pavilonu.
Forster přikládá důležitost skutečnosti, že většina staveb je dnes projektována a modelována za pomoci počítačů. Věří, že architekti díky nim mohou ve větší míře uplatňovat svou imaginaci a že se tak otevírá cesta k přehodnocení samých základů toho, co znamená stavitelství a architektura. „Jen málokdo by dnes nesouhlasil, že žijeme v dobách velkých změn a zásadních posunů takřka ve všech disciplínách. Na poli architektury nabraly tyto posuny takové šíře a hloubky, že naznačují počátek nové éry,“ prohlásil Forster, když na jaře představoval svůj koncept bienále.
Když jsem si tento projev pročítal v letadle cestou do Benátek, přišlo mi, že autor notně přehání. Po zhlédnutí výstavy v Arsenale mi to až tolik přehnané nepřipadá. Ne snad, že by se představované stavby tak radikálně lišily od všeho, co jsem znal před tím, Forster mě však dokázal přesvědčit, že sama východiska těchto projektů jsou vysoce inovativní.
Nabízí se paralela se vztahem mezi architekturou antiky a renesance. Byť renesanční architekti používali stejného tvarosloví jako jejich předchůdci ve starověku a neustále v antice hledali vzory a inspiraci, vytvořili něco radikálně nového. Forster věří, že současní architekti dokážou stejně invenčně naložit s dědictvím funkcionalismu a moderny. Bylo by hezké, kdyby měl pravdu. Kdo z nás by koneckonců nechtěl zažít renesanci?
METAMORPH - 9. mezinárodní výstava architektury
do 7. listopadu 2004
Arsenale - Giardini della Biennale, Benátky
denně 10-18 hod.
vstupné 12 eur, snížené 7 eur
www.labiennale.org
