Sněmovna vypouští zmetky v rozporu s Evropskou unií i ústavou
Ukázkový příklad aneb Jak si poslanečtí kutilové vyhráli se zákonem o vnitrozemské plavbě: Konsenzuální vládní návrh tohoto zákona vzal při projednávání ve sněmovně za své, když Jaromír Schling (ČSSD) jménem hospodářského výboru prosadil pozměňovací návrh, že pro stavební práce a plavbu na Labi od Pardubic po státní hranice a na Vltavě od Třebenic po ústí neplatí zákon o ochraně přírody a krajiny. Protože Labe protéká chráněnými krajinnými oblastmi České středohoří a Labské pískovce a tvoří hranici Národního parku České Švýcarsko, připomíná Schlingův návrh „od poslaneckého stolu“ jistotu sovětských inženýrů, kteří při projektování ropovodů tajgou čas od času obkreslili palec, přidržující pravítko. Odborně neodůvodnitelný návrh přesto získal podporu a byl schválen.
Parlamentní institut přitom poslance varoval, že se zákon po této změně dostane do rozporu s Bernskou úmluvou o ochraně druhů a přírodních stanovišť a hned se dvěma evropskými směrnicemi. A že po vstupu do EU hrozí České republice žaloba u Evropského soudního dvora, popřípadě uložení finanční sankce.
S nabytím platnosti tohoto zákona hrozí, že s Labem a Vltavou přestane být nakládáno jako s řekami, ale stanou se „vodními cestami ve veřejném zájmu“. Řeky padnou do rukou vodních dopravců, jejichž jediným cílem je dobrá splavnost.
Dobře uzrálé.
To je pouze jeden z příkladů, jak se v Poslanecké sněmovně s ekologickými zákony nakládá. Jejich balík prochází dvěma posledními řádnými schůzemi sněmovny pod zesíleným tlakem poslanců redukovat klíčové paragrafy. Novely zákonů psané proto, aby vyhověly evropským směrnicím a přiblížily nás Evropské unii, nás od ní po schválení sněmovnou leckdy ještě více vzdalují. Do jiných zákonů jsou sporné formulace naopak pozměňovacími návrhy poslanců implantovány a vychází to nastejno: z legislativní dílny vycházejí zmetky, které - když je nezachytí a neopraví Senát - zrají pro Ústavní soud.
Zákon pouhou služkou.
Vraťme se ale k příčinám i důsledkům Schlingova legislativního veletoče nad zákonem o vnitrozemské plavbě. Popudem k němu je opakovaný nesouhlas ministerstva životního prostředí s výstavbou dvou jezů na dolním toku Labe. Poslanec Schling přirovnává Labe pod Střekovem ke kusu polní cesty v jinak dokonalé vodní dálnici. Co se Schlingovi nepodařilo prosadit v roli ministra dopravy, o to se úspěšně pokusil jako zákonodárce. Poslanec František Pelc (US-DEU) upozornil na neblahý účinek účelového promíchávání legislativy a exekutivy na čistotu zákonů. Zákon má mít podle Pelce obecnou platnost a nemůže být narážen na jedno jediné kopyto, aby sloužil momentální potřebě. Ostatně Schling přehlédl, že potíže, které výstavba na dolním Labi měla, nepramenily ze zákona o ochraně přírody a krajiny. I to nejčerstvější zamítavé stanovisko ministra životního prostředí Libora Ambrozka (KDU ČSL) k oběma jezům vycházelo ze zákona o posuzování vlivů staveb na životní prostředí. Ten ovšem Schlingův chaotický návrh zapomněl zrušit, takže každý nový projekt výstavby bude muset být projednáván stejným způsobem jako dosud. Obtížnost domluvy mezi resorty dopravy a životního prostředí tedy nepomine, zato přibyl zbytečný legislativní bastard.
S jídlem roste i chuť plevele.
Podle stejného mustru prošla prvním čtením poslanecká novela zákona o výstavbě dálnic. Opět se snaží vybrané projekty vyjmout z působnosti ekologických zákonů, a navíc přidat jednodušší vyvlastňování pozemků. Mluvčí poslanecké iniciativy Jiří Hanuš ( ???) otevřeně přiznal, že ho k podání novely inspiroval zákon na jedno použití, schválený na podporu výstavby obchvatu Plzně. Povšimněme si, že zákonodárce sám sebe - a pro každou vyjmenovanou stavbu - stylizuje do role toho, kdo předem ví, co je vyšší veřejný zájem, a to bez znalosti konkrétních případů a situace. Projde-li zákon, budeme muset vědět všichni, co je vyšší veřejný zájem: jsou to dálnice. Ať si je projektanti jako Sověti v tajze nalajnují, kudy chtějí.
To samozřejmě ve sněmovně vyvolalo velkou vlnu odporu, ale ne zas tak velkou, aby zabránila postupu návrhu do druhého čtení. Poslanec Jiří Pospíšil (ODS) se děsí zaplevelování našeho právního řádu podobnými normami, které vkládají do obecných pravidel konkrétní výjimky pro konkrétní stavby. „To znamená, že zavádíme duplicitní právní režim,“ zlobí se Pospíšil, vzděláním právník. A uvádí: „Jednak právní režim obecný, správně právní, jednak právní režim, který bude platit pro taxativně vymezené případy v zákoně. Důsledek je jediný – ještě větší nepřehlednost našeho právního řádu. Tím poškodíme právní jistotu našich občanů i právní jistotu veřejné správy,“ varuje Pospíšil.
Dvojím režimem proti ústavě
Dvojí režim zavádí tento zákon i do postavení vlastníků nemovitostí. Pozice vlastníků, jejichž pozemky zasáhne podle tohoto zákona projektantova čára, bude nepředstavitelně horší než postavení majitelů pozemků, přes něž mají vést jiné silnice. Majiteli je odepřeno vyjednávat o ohodnocení nemovitosti; co spočítá znalec, to majitel dostane. Obyvatelé zbouraných Libkovic by mohli vyprávět, jak je stát bral na hůl před rokem 1989 i po něm.
Pokud bude chtít vlastník podat žalobu, zjistí, že má všechny lhůty zkrácené na polovinu. Soud si ovšem dá na čas, a tak majitel bude jen přihlížet, jak mu někdo štěrkuje louku. A když náhodou vyhraje, bude mu to máloco platné, protože změna, jíž se bránil, dávno proběhla. Navrhovatelé tohoto zákona totiž požadují, aby odvolání proti jakémukoli rozhodnutí podle této normy nemělo odkladný účinek.
Právní znalec profesor Aleš Gerloch proto upozorňuje, že zákon chystá nebývalý zásah do vlastnického práva. A že navrhované právní úpravy jsou za hranicí ústavněprávní akceptovatelnosti. „Zákon zasahuje v takové míře do jednotlivých právem chráněných zájmů, že jeho předpokládaný přínos nemůže zásahy do těchto zájmů vyvážit,“ píše Gerloch a považuje novou normu za neospravedlnitelný zásah do principu dělby moci.
Dvojí metr shledali nesprávným i experti Parlamentního institutu. Neodůvodněné rozdílné zacházení odporuje zásadě rovnosti před zákonem, a tedy Listině práv a svobod.
Občánku, trhni si.
Velká stavba se vždycky někoho dotkne, ale územní plánovači hledají to nejoptimálnější řešení, včetně vyjednávání s postiženými. A než se územní dokumentace schválí, musí proběhnout veřejné projednávání, v němž se může vyjádřit úplně každý. To zákonodárci samozřejmě dělat nebudou. Vyhlásí trasu, aby se mohla dálnice bez průtahů postavit. Pro ostatní je to zákon – a neznalost zákona neomlouvá.
U tohoto zákona se poslanci ještě mohou pochlapit a ve druhém čtení ho odmítnout. Ostudu za nedemokratické vpisky do zákona o geneticky modifikovaných organismech už z nich nikdo nesejme. Zatímco podle doporučení Evropské komise mají být údaje o plochách, kde se pěstují GM plodiny, zveřejněny na internetu, aby se konvenční a ekologičtí zemědělci mohli vyvarovat sprášení svých plodin - podle našeho zákona je dostane jen ten, kdo prokáže zdůvodněný zájem. Rozhodovat o tom bude samozřejmě úředník.
To je další překážka přes cestu do unie. Tuto postavičku z hloubi sedmdesátých let totiž evropská legislativa nezná. Adresáty oznámení nemáme právo ničím omezovat.
Zachraňte Naturu!
Prý jsme patřili k nejlepším zpracovatelům Natury 2000, programu, který celoevropsky jednotným způsobem zaznamenává systém nejcennějších přírodních území. Médiem, které mělo novinku jako jednu z podmínek našeho vstupu do EU uzákonit, byla zdokonalená novela zákona o ochraně přírody a krajiny. Poslanci nenašli nic, čím by ji po svém vylepšili, a tak nad ní a nad prací desítek taxátorů přírody s převahou jednoho hlasu zívli. A teď se hledá způsob, jak ji ve zrychleném procesu zařadit do legislativy, abychom čelili pokutám.
Ten chybějící hlas patřil poslanci Miloši Kužvartovi (ČSSD), exministru životního prostředí. Schvalovaná verze byla modifikací jeho starších návrhů, a tak sotva mohl mít zásadní výtky. Hloupá představa, že o osudu tak důležitého dokumentu rozhodla ješitnost a nenaplněná touha po ministerském křesle.
Přese všechny výtky k nahlodání balíku ekologických zákonů si poslanecký sbor zaslouží jednu pochvalu – za to, jak briskně odmítl pokus Urbanova ministerstva přesunout posuzování vlivů koncepcí na životní prostředí do kompetence jednotlivých resortů. Vznikl by tak systém „sám si navrhni, sám si posuď a sám to realizuj“. Tím pominula i hrozba občanům, že do toho nebudou mít co mluvit.
Jak to ale Poslanecká sněmovna myslí s důvěrou k neformálním aktivitám občanů, se záhy dovíme spolu s ratifikací Aarhuské úmluvy, která kodifikuje otevřenost státu k občanům. Už jednou, v roce 2001, Parlamentem neprošla. Teď už má úspěšně za sebou první čtení, ovšem v prořídlé ospalé sněmovně bez politických lídrů.
